Jmenovala se Ayaba Tabiti de Llaraso, žila ve francouzském Bordeaux, avšak vyrůstala na malebném francouzském venkově. Ano, mohlo by se zdát, že tato křehká a neskonale krásná šestnáctiletá dívka měla idylické dětství, pravda byla ale úplně jinde. Matka ji tragicky zemřela v jejích 2 letech a ona žila se svým bezcitným a notorickým otcem, který nikdy nešel pro ránu daleko. Bez milostně a surově ji bil, někdy úplně bezdůvodně. Což se stávalo kdykoliv byl otec v lihu a to bylo dost často. Ayaba se však svým bezcharakterním a opileckým otcem nenechala vůbec zlomit, objevila v sobě velkou duševní sílu, se kterou dokázala rány vytrpět. Jejím jediným přítelem byl kříženec německého ovčáka a vlka, Falco. Milovala ho a trávila s ním volné chvíle. Lidé z vesnice ji přehlíželi a byla označována, jako “ta divná od toho opilce“.
Fori
Proměny II.
Měsíc v úplňku osvětloval zasněženou krajinu. V téhle době jen málokdo chce trávit venku, zvláště když co nevidět opět začne chumelit. Zimní měsíce jsou zde, na severu Finska velmi chladné a temné.
A přesto je někdo teď, v tomto čase, venku. Asi dvacetiletý mladík se přes les vrací domů. Jde o zlodějíčka, jenž se do Finska přestěhoval před pár měsíci a sprostě zneužívá důvěřivosti Finů. Mezi místními obyvateli je známý tím, že krade. Kdyby jen tušil, co se dnes v noci v lese skrývá, snad by raději šel po silnici a nezkracoval si cestu.
Proměny
Slunce už dávno zašlo a vládu nad obzorem převzal měsíc, jenž nyní v celé své kráse osvětluje přírodu severního Irska a letní vánek si pohrává s korunami stromů. Nádherná letní noc, vhodná k romantické procházce. Po louce, které se rozprostírá všude, kam jen oko dohlédne, poklusává šedočerná vlčice. Krk, hřbet a část ocasu jsou černé a packy, tělo s hlavou nesou různé odstíny šedé. Pod přední packou má tenoučký šrám, zřejmě z boje. Celkově působí mohutněji, než vlci bývají. Neslyšným a nedbale elegantním krokem míří k hustému lesu. Uši má nastražené, jakoby očekávala, že se k ní dostane nějaký zvuk. Všude je ale ticho. Náhle však vlčice zastaví a zbystří. Smích a hlasy vzbudily pozornost zvířete. Vlčice tiše zavrčí a rozběhne se za zvuky.
Bojuj!
Jen pár hodin uteklo a šedý, nevlídný den přešel do mrazivého tmavého večera. Na obloze čas od času vykoukne zářivý, stříbřitě zbarvený měsíc. Pak se ale opět schová za černé mraky, které zahalují celou oblohu. Dozajista už to nebude trvat moc dní a z oblohy dopadnou na zmrzlou půdu první vločky sněhu, které zabalí krajinu na několik měsíců do bílého hávu. Obyvatelé očekávají sníh už čtrnáct dní.
Náhle, bez vysvětlení se uprostřed louky, zjeví s prásknutím vysoká postava v černém těžkém plášti. Hlavu a kus obličeje ji zahaluje kápě. Pod pláštěm a kápí se skrývá vysoká černovlasá dívka. Svižným krokem se vydá směrem, kde leží menší vesnička, která nese jméno Železná Dolina. Vesnička, kde ve smíru žijí kouzelníci s mudly a leckdy se naskytne pohled, jak kouzelně nadaný obyvatel pomáhá večer, když je všude klid, svému mudlovskému sousedovi, vyhnat ze zahrady trpaslíka.
Alkohol
Do hostince vtrhne asi dvacetiletý vyšší muž s delšími blond vlasy. Na sobě tmavé kalhoty, lehce roztrhnutou košili, která kdysi zřejmě byla bílá. Nyní je však pomačkaná a do půlky rozepnutá. Ve výrazu jeho tváře jde vyčíst spoustu vzteku, ale také hodně bolesti. Když nenajde osobu, která způsobila jeho stav, zamíří k baru, kde se posadí a zůstane civět na barovou desku.
„No ty vypadáš…“ broukne k němu hostinský, který se za barem mezitím přesunul k němu. Přitom mu lehce cuknou koutky, což ovšem muž nemůže vidět.
„Díky, to je vždycky příjemný slyšet“ zavrčí a přitom k němu zvedne pohled.
„Chceš něco?“ otočí se zase k němu po chvíli, kdy obslouží pár hostů.
Dýchej, dokud můžeš
I takto se dá naplánovat vražda postavy na HOCZ, jen se to nějako neuskutečnilo…
V potemnělé zatuchlé místnosti sedí v křesle vysoký hnědovlasý muž. Na zemi leží spousty krámů, starý koberec a alespoň 100letý prach. Už zvenčí vypadá domek velmi zuboženě. Vymlácená okna a vše zpestřuje velká díra ve zdi. Těžko by se dalo uvěřit, že ještě ráno ten domek vypadal jako každý jiný tam. Upravený, čistý a hlavně nezničený. Muž, jenž sedí pokojně v křesle a v ruce drží čistou, v porovnání s okolím, nablýskanou sklenici. V ní se leskne rudá tekutina. Kaštanově hnědé oči má přišpendlené na židli, která je uprostřed oné nehezky vyhlížející místnosti. Kdyby někdo nyní vešel, asi by musel strnout na místě a vážně zapochybovat o duševním zdraví sedícího muže. Jenže nikdo nevejde. Z domu zbyli téměř jen sutiny. Na židli stojí černovlasá vysoká žena. Její zelené oči zakrývá černá páska a ruce za sebou má pevně svázané konopným provazem. Zarývá se jí bolestně do zápěstí a zanechává po sobě červené skvrny. Okolo odhaleného krku ční další provaz. Konec provazu je upevněn k pevnému trámu nad ženou. Ačkoliv dům vypadá, že se brzy odporoučí nadobro k zemi, trámy vypadají stále pevně a stabilně. Na rozdíl od muže už žena moc klidně nevypadá, ačkoliv se urputně snaží zachovávat si chladnou hlavu. Jediné, co je v místnosti ledově chladné, je vzduch. Onen sedící muž jen klidně a možná i poněkud pobaveně sleduje ženu. Dívá se na ni jako na nějaký podřadný béčkový horor.
Něco nedopsaného
Do oken dřevěných severských domků bičuje déšť se sněhem a tma zahaluje krajinu kolem. Takové počasí už trvá několik dní a obyvatelé Finska dobře vědí, že zlepšení mohou čekat minimálně až za necelé čtyři měsíce. Není se co divit, že toto počasí působí depresivně i na ty, kteří zde žijí celý život.
V obývacím pokoji jednoho z těch domečků, leží v křesle černovlasá dívka. Zdá se, že spí. Pokoj je útulný a na stěnách visí nejen spousty menších i větších obrázků, ale také losí paroží. V krbu tiše praská smrkové dřevo a plápolající oheň osvětluje místnost. Teplo z krbu bez potíží vyhřeje celý dům. Před krbem na zvířecí kožešině sedí asi sedmnáctiletá dívka a její světle hnědé oči pozorně, až trochu fanaticky sledují plameny.
Bouračka
Letní déšť smáčel menší silničku a měsíc krásně osvětloval krajinu kolem. Krásná noc na sklenku vína a užít si trochu té letní romantiky. Po cestě se řítí motorkář na své Hondě a míří domů k rodičům a hlavně ke svojí přítelkyni. Slíbil jí, že se brzy vrátí a udělají si hezký večer. Vrací se brzy k ránu a spoléhá na to, že silnice budou prázdné a nikde ho nezměří. Tachometr se šplhá k 170km/h a on jakoby svoji zběsilou jízdu nevnímal. Možná je to, co ho burcuje k téhle rychlosti alkohol, který za ten večer vypil anebo snad ta lajna, kterou si dal? Kdo ví. Kolik podobných cest zažil? 5? 10? Však on už to nepočítá. Tu cestu přeci dobře zná, jezdí ji téměř každý den. Proč by se zrovna teď mělo něco stát? Ne, jemu určitě ne. To potkává jiné, jeho ne. A navíc… je to jen 20 minut cesty a tuhle noc určitě moc lidí nevyjede.
Míří dál svoji rychlostí a blíží se k domovu. Čeká jeho přítelkyně? Nebo už spí v posteli krásným hlubokým spánkem? Jak rád už by byl u ní a pohladil ji po těch dlouhých vlasech, se kterými si čas od času hraje. Chce už být zase u ní a říct jí, jak moc jí miluje. Jeho touha je natolik silná, že si dovolí za zatáčkou přidat. Žádné auto není na obzoru a radary tu nejsou. Nic přeci neriskuje. Nemůže se nic stát, ubezpečuje se ve svých myšlenkách.
Sash a Ginny
Síň se pomalu začala zaplňovat. Studenti i profesoři přichází na oběd o polední pauze a tak je v síni poměrně rušno. U profesorského stolu, který se nachází naproti dveřím a jako jediný z pěti stolů v síni je umístěn horizontálně, sedí mladá profesorka, Sasha. Její pohled je zaměřený na její kolegyni, Ginny, která právě vstoupila do síně v černé kožené bundě a plátěných kalhotách. Výraz v její tváři nasvědčuje tomu, že asi není v nejlepším rozpoložení. Spěšným krokem míří ke svému místu u profesorského stolu.