Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

Bojuj!

Jen pár hodin uteklo a šedý, nevlídný den přešel do mrazivého tmavého večera. Na obloze čas od času vykoukne zářivý, stříbřitě zbarvený měsíc. Pak se ale opět schová za černé mraky, které zahalují celou oblohu. Dozajista už to nebude trvat moc dní a z oblohy dopadnou na zmrzlou půdu první vločky sněhu, které zabalí krajinu na několik měsíců do bílého hávu. Obyvatelé očekávají sníh už čtrnáct dní.
Náhle, bez vysvětlení se uprostřed louky, zjeví s prásknutím vysoká postava v černém těžkém plášti. Hlavu a kus obličeje ji zahaluje kápě. Pod pláštěm a kápí se skrývá vysoká černovlasá dívka. Svižným krokem se vydá směrem, kde leží menší vesnička, která nese jméno Železná Dolina. Vesnička, kde ve smíru žijí kouzelníci s mudly a leckdy se naskytne pohled, jak kouzelně nadaný obyvatel pomáhá večer, když je všude klid, svému mudlovskému sousedovi, vyhnat ze zahrady trpaslíka.

Zdá se, že má dívka na spěch. Nejenže si dobře uvědomuje nebezpečí úplňku tady v téhle divočině, ale také pospíchá do domu, kde dlouhou dobu žila a kde se cítí doma.
Jde možná pět minut, než se prudce zastaví a s lehce poplašeným výrazem hledí přímo před sebe, kde se ze tmy vynořil mohutný otrhaný vlkodlak, který ji celou dobu neslyšně a nepozorovaně sledoval. Nyní stojí přímo před svoji další obětí a cení na ní svoje zažloutlé ostré tesáky. Dívka opatrně a pomalu vytáhne svoji hůlku zpod pláště a pevně ji stiskne. Ví, že nemá cenu se teď obrátit a začít utíkat. Vlkodlak by ji během velmi krátké doby chytil a zabil. Může nyní vsázet jen na své kouzelnické schopnosti a doufat v tu pramalou šanci, že vlka přemůže.
Ještě chvíli mu hledí do jeho žlutých očí, poté vsadí na rychlý útok a pošle proti vlkovi ostrý proud modrého světla. Vlk se však s mrštností vyhne a vrhne se vpřed. Dívka udělá několik kroků vzad a znovu švihne hůlkou. Kouzlo dopadne, jen pramalý kousek od vlka a způsobí menší výbuch. Tlaková vlna vlka odhodí několik metrů do strany a s kňučením spadne na zem. Kňučení však zanedlouho přejde ve vrčení a to už opět stojí na nohou a krouží nebezpečně kolem dívky. Ta se snaží zachovávat si chladnou hlavu a točit se tak, aby se jí nedostal za záda.
Rozhodne se poslat na vlkodlaka další kletbu, ten však opět hbitě uskočí a vrhne se vpřed, a zakousne se jí do ruky, v níž drží hůlku. Dívka vykřikne bolestí, avšak hůlku i přes působenou bolest nepustí. Pustit jí by totiž znamenalo vzdát se už beztak mizivé naděje, že z tohohle setkání vyjde živá a celá. Vlk škubne se zavrčením hlavou k sobě, čímž samozřejmě škubne i s rukou a to vyvolává další proud bolesti. Napadená dívka se neudrží na nohou a spadne do kolen. Její stisk, kterým svírá hůlku, slábne, zatímco bolest, kterou ji vlk působí, roste. S dalším prudkým škubnutím hůlka spadne do trávy a do modrých vyděšených očí dívky se vetřou slzy způsobené bolestí.
Dívka se přes veškerou bolest a únavu vzmůže na chabý pokus o záchranu vlastního života, když mu vrazí pěstí zdravé ruky do čenichu. Jediné, čeho tím docílí, je větší síla vlčího stisku, která div nedrtí kost v ruce a způsobuje dívce nesmírnou bolest. Opět se modré oči střetnou s těmi žlutými. Zatímco z dívčiných čiší strach a obrovská bolest, z vlčích očí sálá naprosté sebevědomí a divokost.
Vlkodlak po chvíli vzájemného zírání z očí do očí pustí ruku. Ta bezvládně spadne dívce podél těla. Z ošklivě vyhlížející rány vytéká krev a kape na zamrzlou půdu. Dívka s očima přilepenýma na vlkovi začne šátrat zdravou rukou v trávě hledajíc hůlku. Ačkoliv je jen kousek od její ruky, nenajde jí.
„Ac-Accio hůlka…“ šeptne chabě a sama dobře ví, že se nic nestane. Hůlka se ani nehne a dál leží opuštěně v trávě.

Vlk o kousek ustoupí a začne ji opět obcházet dokola. Šikovně čeká, až se sama co nejvíce unaví svými pokusy o záchranu, které stejně k ničemu nevedou. Dívka s vypětím všech sil se začne hrabat na nohy. Trvá to docela dlouho, než se jí to povede. Nemá snahu ani teď utéct, takže zůstane jen stát na místě těžce oddechujíc a pozorně sleduje počínání vlkodlaka. Zdravou rukou tiskne ránu a nechává si krev protékat skrz prsty. Už teď docela potrhaný plášť je v okolí rány nasáklí krví, která vytéká z rány. Čeká bezbranně na další a poslední vlčí útok. Zhluboka se nadechne, když se vlk zastaví přímo proti ní. Jediné, co jí probleskne hlavou, je myšlenka, že je to nejspíše to poslední, co v tomhle životě vidí.

V momentě, kdy se vlk přikrčí připravujíc se ke skoku, dívka zavře křečovitě oči a zatne zuby do sebe. Vlk jedním skokem strhne dívku zpátky na zem. Ta tvrdě dopadne na záda s vlkem na sobě. To, co se nyní děje, však nevidí, zavírá oči a pomalu ztrácí vědomí. Snad už ani necítí bolest, když se jí vlkodlak zakousne do krku.

Než dívku objeví jen kousek od Železné Doliny, jeden z místních, uběhne několik hodin. Nalezne ji v bezvědomí, podchlazenou a potrhanou. Trvá to den, možná dva, než se dívka probere v měkké nemocniční posteli. Zamžourá do prostoru kolem sebe a jen velmi pomalu otevře oči úplně. Ošklivá rána na ruce je nyní vyčištěna a kryta obvazem. Ošetřená je i rána na krku. Na hrudi jí leží jakási malá krabička, která kontroluje činnost srdce. Zanedlouho se v pokoji objeví mladý muž v bílém plášti.
„Slečno Saarinen…“ osloví ji šťastně, když si všimne, že je vzhůru. Dívka na něj jen pohlédne, ale neřekne vůbec nic.
„Věděl jsem, že to dokážete“ dojde pomalu k ní a ve tváři má povzbudivý úsměv.
„Co dokážu?“ hlesne tiše, očividně ji i takovýto rozhovor vyčerpává.
„Že přežijete přeci…“ nadzvedne lehce obočí, jako by se ptal, co je to za hloupý dotaz. „…Upřímně řečeno Vám moc lidí tady šanci nedávalo. Spoustu lidí, se dokonce divilo, že jste dokázala přežít“ poví a zůstane u ní stát.
„Jak to?“ vyhrkne tiše se zvědavostí
„Když vás ten muž nalezl a přenesl Vás sem do nemocnice, Vaše šance na přežití byli minimální…“ začne vážně „… Měla jste hlubokou ránu na krku a na ruce, rozbitou hlavu, byla jste podchlazená a ztratila jste spoustu krve. Puls byl jen velmi slabý. Řekl bych ale, že kdyby nebyla venku taková zima, vykrvácela byste tam. Bojovala jste a vyhrála jste…“ mluví sice se zachmuřeným výrazem, avšak při posledních slovech se lehce pousměje.
„Vyhrála?“ nechápavě zopakuje. Očividně si spíš připadá jak mrtvola, než jako vítěz, i když ji momentálně nic nebolí. „Nepřijdu si jako vítěz…nevyhrála jsem“ sykne rozhořčeně, ale nemá sílu se hádat o své pravdě.
„Nemluvím o tom útoku, mluvím o tom, že jste vyhrála svůj boj o život…nezabil vás“ Dívka nestačí nic namítnout, jelikož opět ztratí vědomí na několik hodin vědomí.
Rubriky Ginny

Napsat komentář

14 − two =

„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain