Zdánlivý konec

U kuchyňského stolu v malé dřevěné chatce sedí asi osmnáctiletá tmavovlasá dívka. Zamyšlený pohled zarývá do kuchyňské linky a zdá se, že je trošku nervózní. Události posledních několika měsíců na ní ničivě doléhají, kdykoliv se ocitne sama mimo ostatní. To však není ten důvod, proč je tak neklidná. Ten pravý důvod se nachází jen o několik metrů dál.
Jde o něco staršího muže s tmavýma očima a krátce střiženými vlasy, který sedí nyní v křesle a bezstarostně si povídá s přáteli. Jeho tvář je hladce oholená, až na bradu, na kterou jako by zapomněl. Vypadá jako vcelku pohledný charismatický muž. V jeho levém uchu spočívá stříbrná náušnice.

„To by šlo… půjdu se s Jakem podívat, kde je tu nějaká vesnice a přijdeme Vám říct“ Řekne rozhodně blonďatá dívka, sedící na parapetu a poslouchá se zájmem celou debatu. Rozhodnutí vyvolá souhlasné přikyvování. Netrvá to dlouho a chatka se vyprázdní. Až na dívku u kuchyňského stolu a muže, jenž v ní vyvolává tolik strachu, ačkoliv si to nechce připustit. Bojí se ho, bojí se ho natolik, že by nejraději opustila všechny tady a prostě zmizela pryč. Někam hodně daleko, kde by ji nemohl najít. K ničemu by to nebylo. Dříve nebo později by si ji stejně našel a… ne, to zase ne. Nebo snad ano? Dokázal by ji skutečně zabít? Nejspíše ano…

Muž se náhle zjeví v kuchyni a přejde rychle k ní. Na tváři se mu objeví pobavený, avšak jakýmsi podivným způsobem, nebezpečný výraz. Zatímco ona se při pohledu na něj slabě zachvěje a pokusí se od něj dostat alespoň o kus dál. Je jí to ale k ničemu.
„Ginny…kampak bys chtěla jít?“ uchechtne se nebezpečně a pevně ji chytne za ruku. Se škubnutím si ji přitáhne k sobě, zatímco ona může jen tiše kníknout. Nesnaží už se vlastně ani vzpírat. Zjistila velmi brzy, že když se nevzpírá, jeho to relativně brzy přestane bavit.
„Kde máš toho Jaka, který tě ochraňuje, hm? Za čí záda se teď schováš, co?“ ušklíbne se.
„Závidíš mi ho? Závidíš, protože jeho bys nikdy nepřinutil a protože mu nesaháš ani po kotníky? Ani jako člověk, natož jako kouzelník!“ sykne k němu Ginny a poprvé za celou dobu mu pohlédne krátce do očí.
„Jsem daleko lepší kouzelník, než Jake“ odsekne.
„Motáku!“ křikne mu do tváře bezmyšlenkovitě a zavře oči. Ví, co přijde a zachvěje se. Až nyní si uvědomí, že nikdo v domě není a tak ji vůbec nemusí šetřit. Přijde to, co Ginny čekala a počítala s tím od chvíle, kdy mu to řekla. Christopher ji praští takovou silou, že si dá druhou o stěnu za nimi. Bezvládně se zřítí k zemi, kde se jen stočí do klubíčka a zavře oči. Žádná další rána k ní už ale nepřijde.

„Ty hajzle!“ rozlehne se místností těm dvěma velmi známý hlas. Patří vyššímu muži. Je o něco starší než ostatní. Jeho tvář zdobí bradka a několikadenní strniště. Hned za ním stojí další z obyvatel chaty, Jake a vedle něj stojí ona blonďatá dívka, Bonnie, která zůstane strnule zírat na dění v kuchyni. Oba muži téměř současně skočí vztekle po Chrisovi. Ten nestačí nijak zareagovat. Je zavalen ranami, kopanci a nadávkami. Ani jeden z mužů ho nemá v plánu nijak šetřit. Potvrdilo se to, čemu ani jeden nechtěl věřit. Nepřipouštěli si, že by se Christopher dokázal takto veřejně přetvařovat, zatímco tiše tyranizoval Ginny. Vlastně na to ani nepomysleli. Stavy, které Ginny měla, přičítali problémům se svým starším bratrem.
Bonnie ještě chvíli stojí mezi dveřmi, odkud sleduje dění v kuchyni, poté spěšně zamíří k ležící Ginny a přiklekne k ní.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se ustaraně. Znovu ale musí zvednout pohled na Jaka a Axela, kteří převzali roli bohů pomsty.

„Nechte ho už… Jaku! Axle!“ křikne na ně, ví, že ti dva jsou schopní ho umlátit a velmi ráda by je nechala, ale momentálně na to není nejvhodnější doba. Axel si ještě dvakrát do zkrvaveného Chrisova těla kopne a následně odtáhne i Jaka, stále běsnícího vzteky. Oba muži pak přejdou spěšně k Ginny, která se viditelně třese a je schoulená na zemi. Působí dojmem nakopnutého štěněte.
„Ginny…“ osloví ji Jake tiše a obejme ji klečíc u ní. Ta sebou po jeho oslovení a doteku škubne a dál vyplašeným pohledem hledí do prázdna.
„Už je dobře…je to pryč…“ mluví k ní uklidňujícím tichým hlasem a vezme ji do náruče. Přenese ji opatrně do ložnice a položí ji opatrně postele. Neexistuje momentálně nic, co by ho od ní dokázalo dostat, proto si lehne k ní a jemně ji hladí. Je mu jasné, že rána, kterou viděl, rozhodně nebyla první. Avšak dozajista poslední…

4 komentáře u „Zdánlivý konec“

Napsat komentář

twelve + 17 =