Den blbec

Datum: 18. září 2015
Autor: Fori
Žánr: trochu au, ale jsou to dost myšlenky
Beta-read: žádná
Forma: er
Počet slov: 2157
Přístupnost: mno… těžko říct, asi jakákoliv
Poznámka: Znovu v hlavní roli Vincent. Povídka o tom, jak se den může zkurvit.

Seděl na zemi na balkoně a kouřil. Byla to už asi šestá cigareta během tři čtvrtě hodiny a určitě ne poslední. Civěl do zdi protějšího domu a přemítal o tom všem. Před nějakými dvanácti hodinami se dozvěděl, že Sam zemřel. Jeho bývalý přítel je prostě pryč… úplně. Nedokázal tomu uvěřit, jenže se o tom nedalo moc pochybovat. Rozhodně ne ve chvíli, kdy mu leželo parte na stole v obýváku, jen pár metrů od něj.

Pomalu začínal mít dojem, že za tak úžasnou noc prostě musel zaplatit daň, která spočívala v naprosto posraném následujícím dni. Na ráno byli s Marcusem pozvaní k Lucasovi, vyžádal si je na audienci v devět hodin. Zaspali a dorazili něco před desátou. Jeho prskání a syčení bral spíše jako prostou buzeraci, a tak si dovolil ještě přilít olej do ohně poznámkou, že by si měl najít nějakou děvku. Když nasedal znovu do auta, tak stále nechápal, že to přežil. Lucas je poslal do Harrisburgu se zásilkou a načasování bylo díky tomu jejich zpoždění dost našponované.

Natankovali ještě ve městě, protože Lucasovo černý německý mazlík, kterého si k tomu účelu půjčili, měl tradičně skoro prázdnou nádrž. Zrovna přemýšlel o tom, že je takhle Lucas pozval na kobereček dohromady poprvé, když se rozezvonil jeho telefon – neznámé číslo. Zvedl a očekával nějakého zákazníka, jehož číslo si ještě neuložil nebo někoho, kdo už o svůj mobil přišel a teď volá z kradeného. Chyba, byl to ženský a trochu roztřesený hlas, který se nejdřív ujistil, že mluví s Vincentem Collinsem a potom mu oznámil, že ta neznámá žena je paní Weddings, matka Sama. To už sjížděl ke krajnici, tušil nějaký problém, ale nevěděl, že to bude až tak… konečné. Byl napaden a zemřel. Zajet ke krajnici byl vážně dobrý nápad. Zadupl to bez ohledu na to, že tím probudil Marcuse.

Ani netuší, co jí řekl. Že ho to mrzí? Popřál upřímnou soustrast? Nevěděl, vzpomínka se mu zamlžila a nebylo to cigaretami, které stihl dneska vykouřit. Ani se na Marcuse nepodíval, když vytáčel Wikiho číslo a pověřil ho, aby o Samově smrti zjistil vše, co dokáže. Zoufale se nechtěl na svého současného přítele podívat, nechtěl cítit jeho soustrast, ale slzy nakonec stejně přišly bez pozvání sami, a jestli byl v něžném objetí nebo ne, nebyl v tom žádný rozdíl. Hlava se zastavila na jediné větě: Sam je mrtvý, nějaký zmetek ho napadl a zabil.

Vlastně ho doteď překvapovalo, že dokázal dál řídit něco přes sto mil bez nehody a pak ještě krýt Marcusovi záda. Při tom se ale aspoň dokázal soustředit a nepodléhat té myšlence. Vrátili se domů něco po páté, ale Lucas si vyžádal jeho návštěvu ještě jednou, chtěl si s ním vyřídit to ráno. Absolutně na to neměl náladu, ale nic jiného mu nezbývalo, takže skoro v půl sedmý dorazil zpět k němu. Asi by bylo rychlejší jet metrem, ale to bylo to poslední, co by tomuhle dni ještě chybělo – plácat se v metru. A co na tom, že cesta běžně trvá půl hodiny a teď to bylo skoro dvakrát tolik, jako letitý obyvatel New Yorku na to byl zvyklý on i všichni, se kterými se stýkal.

Lucas ho sjel jako malého fracka a zřejmě ho od nějaké rány uchránilo jen to, že se zarputile hádat nechtěl. Nejenže chápal, co řekl, ale také mu v hlavě nepřestával ležet Sam. A Victor nevolal a nevolal. Za deset minut byl venku před barákem a mohl si tu cestu do Queensu zopakovat, jen se modlil, aby si pro informace nemusel jet zase na Brooklyn, když se domů dostal za další hodinu. Marcus na něj čekal. Fakt si přál, aby už tenhle den skončil, jenže smůla. Když dosedl na gauč vedle něj, všechno to zase dopadlo s plnou silou. Chvíli mu tiše smáčel rameno slzami, pak utekl zbaběle na balkon, kde se snažil zbavit myšlenek ve společnosti cigarety. Nepomohlo to, takže se vrátil zpátky do obýváku. Marcus tam nebyl, za což byl vlastně taky docela rád, chtěl být sám. Nakonec vzal za vděk lahvi, kterou měl schovanou v kuchyni ve skříňce, jenže pít moc nemohl. Zaprvé by dostal od svého milého nejspíš přes hubu, ale hlavně měl ještě řídit, takže toho panáka spíš ucucával.

Hrál si pak s Charliem, dokud se neozval telefon, to už bylo skoro deset. Naštěstí si mohl vybrat místo předávky, takže si to skoro úmyslně zařídil tak, aby tam byl během deseti minut, ale stejně dalších deset čekal. Uvažoval, jestli si nekoupit ještě jednu krabičku cigaret, ale nakonec tu myšlenku zazdil. Tušil, že padne ta krabička, kterou měl, a kdyby koupil druhou, padla by taky. To by bylo moc i na jeho plíce, poblil by se. Wiki tam byl včas, předal mu obálku, jak už to pro něj bylo typické.

Chtěl jí otevřít až doma, vážně chtěl, ale nakonec to nevydržel a věci z ní vyndal hned v autě, jakmile dosedl. Fotka… tu si mohl odpustit. Dobu zíral do té tváře, kterou znal tak důvěrně, ale přesto mu připadala tak cizí. Strhaná, násilně zestárlá o pár let, oči bez živoucího lesku… jako mrtvola na dovolené. Tohle nebyl Sam. Stiskem ruky trochu fotku zmuchlal a raději ji zahodil na prázdné sedadlo spolujezdce. Další papíry byly popsané Wikiho poznámkami. Veškeré informace, co dokázal získat o tom osudovém večeru 15. srpna 2015, Samově vrahovi a na konci byla přiložená i pitevní zpráva. Vážně netušil, jak se Wiki dokázal k těmhle informacím dostat, ale do toho mu ani nic nebylo, důležitý byl jen výsledek. Při čtení se v něm probouzela další vlna vzteku. Pro pár liber a mobil mu ten sráč vrazil kudlu do břicha. Pro pár liber, které ten sajrajt střelil za fet, a nakonec byl sám ubitý železnou tyčí pro deset liber a boty nějakým jiným soukmenovcem.

Netěšilo ho to. Naopak v sobě nacházel víc a víc nenávisti. Netušil ani proč, jen věděl, že kdyby mohl a měl teď nějakou rozvážku, přizabil by dotyčného jen kvůli tomu, že by měl místo pěti dolarů pět dolarovek. Téměř ten papír zmuchlal a hodil za fotkou vedle, musel se uklidnit. Co v něm vlastně budí takový vztek? Že ho nechal odjet? Že ho neuměl ochránit v Londýně? Že mu nikdy neřekl, že se zabodnutý nůž nesmí vytáhnout? A k čemu by to bylo? On sám byl daleko v New Yorku, našel si Marcuse a zpráva byla podle všeho jasná: jeho zranění nebylo slučitelné se životem. Jenže jeho racionální věci teď nezajímaly.

Poslední papír v obálce bylo parte. Ani nečekal, že by tam nalezl nějakou zmínku o sobě v pozůstalých, pohledem se však zasekl na datu pohřbu, byl zítra. Věděl, že není zvaný, věděl, že se Samova matka nezmínila o tom rozloučení zcela schválně, ale on tam musel. Musel se rozloučit, i kdyby to znamenalo, že se ho rodiče Sama pokusí vynést ze síně v zubech. Bylo mu to jedno, měl na rozloučení přece právo. Hodil parte vedle sebe a po vykouřené cigaretě zamířil domů, kde nakopl gauč a uchýlil se zpět k té lahvi, ze které si ovšem jen lokl. Cítil, že by se dokázal opít… stejně jako tenkrát, kdy ho našel Marcus pomalu s otravou. Jenže propásl by pohřeb, nedokázal by po vypité lahvi Jacka vylézt z postele dřív jak v jedenáct, což by bylo už pozdě.

Přesunul se tedy sem na balkon, kde už sedí dobrou hodinu a rozjímá o životu. Netušil, co má vlastně pořádně cítit a to ho rozčilovalo. Kdyby tenkrát řekl Samovi, aby zůstal v New Yorku, tak mohl žít, tady by se o něj dokázal postarat. Dokázal by ho ochránit před podobnými individui, ale jak by dopadl on sám? Vždyť Sam byl úplně jinde. V podstatě byl jako dítě… v určitých věcech, rozhodně ne ve všech. Vlastním rozhodováním a úsudkem ale téměř nedisponoval, neuměl říct, co chce. Řekl to, ale absolutně se tím neřídil. Jak by to dopadlo? Nechal by se od Marcuse svést a začal by Sama podvádět? Ve chvíli, kdy by se ho rodiče zřekli, protože odmítl dál slepě opisovat to, co oni dopředu v jeho životě nalinkovali? Jak by to dopadlo?

Neuměl někoho podvádět, takže by to asi velice brzy prasklo a co potom? „Sorry Same, já se zamiloval a je mi s ním fakt dobře?“ Po tom všem? No tak to těžko, že. Měl by další dilema, další výčitky a snad už si dávno před samotným jeho odjezdem uvědomil, že se zrovna s ním netrefil do vlastní životní skladby. Sam ho fyzicky přitahoval, líbil se mu jako ten kluk z hospody, kterého ohnul na záchodech pajzlu, ale jako životní partner byl pro něj prostě zoufale nepraktický. Věčně nerozhodný, závislý na rozhodnutí a vůli jiných. Věčné dítě, které mělo problém přejít silnici na červenou. Dobře, tak kriticky na tom možná nebyl, ale s ním, který se pohyboval za hranou zákona půlku života, byli spolu jako cukr a sůl. Dohromady tvořili zvláštní kombinaci, která sice nechutnala špatně, ale jako samostatné jednotky fungovaly v mnoha ohledech lépe.

Tak jak by to dopadlo, kdyby tu zůstal? Špatně, jenže tak to dopadlo, i když odjel do Londýna. Proč se sakra Sam prostě nedokázal smířit s tím, že jejich zvláštní společné cesty se rozdělily vedví? Proč nedokázal milovat toho Adama nebo jak se ten kluk jmenoval? A souvisí to spolu vůbec? Kdyby s ním byl, změnilo by se něco? Jo, možná by ta tvář na fotce vypadala jinak, ale nejspíš by tohle dopadlo stejně. Sam by byl mrtvý, jen v posledním roce života spokojený. Bylo by to tak lepší? Ne, vlastně asi ne. Takže kdyby zůstal, bylo by to možná ještě horší, než když odjel a skončil tak, jak skončil? Ne… asi. A vůbec, o tomhle přemýšlet nechtěl, nechtěl znát výsledek. Zavřel na chvíli oči, a když je otevřel, upřel pohled znovu na krabičku – poslední opuštěná chuděrka.

Vyndal jí z krabičky a zapálil si i tu poslední, pak se zvedl na nohy a udělal krok k zábradlí, pohlédl dolů na ulici. Zrovna kolem baráku procházela policejní hlídka. Sledoval ten pár uniforem, dokud nezmizeli za roh. Co by se stalo, kdyby ho zavřeli a Sam tu byl? Dokázal by se o sebe postarat nebo by se sesypal a skončil na ulici? O Marcuse strach neměl, buď by mu do vězení posílal brownies se zapečenými pilníky nebo by si našel někoho jiného… anebo obojí. Marcus.

Miloval ho, víc než kohokoliv jiného. Nemyslel si, že může milovat někoho víc než Adriana, ale přišlo to tak, aniž by to plánoval a on už si to docela dlouho byl ochotný přiznat. Udělal by pro něj cokoli, zažíval s ním za ten rok a půl něco, co se Samem nepoznal ani vzdáleně za dva. A stačilo tak málo, aby ho vůbec nepoznal. Stačilo, aby nešel tenkrát v afektu za Lucasem do bytu. Tenkrát to byl vlastně zpočátku taky takový den blbec, Sam odjel a jeho málem zabili v garáži. Pak se ale vybarvil dost k lepšímu… na rozdíl od tohohle.

No… seděl tam a Lucas se tvářil, že tam nikdo kromě jich dvou není, což ho ani nepřekvapovalo. Vůbec ho nejspíš nenapadlo, že ta jeho návštěva se o pozdější setkání postará sama z vlastní iniciativy. Jejich vzájemný vztah nechápal hodně dlouho a i teď v něm nacházel mnoho nových okolností, o kterých dříve nevěděl. Byly to mnohdy maličkosti, takové, které se musí číst mezi řádky. Jednu takovou skrytou řádku mezi jinými objevil zrovna před několika hodinami. Původně o tom nepřemýšlel, nevzpomněl si, ale měl teď hodně času, aby si to probral a dal do souvislostí.

Lucas mu kdysi řekl, že jejich vztah považoval za jakousi hru. Doslova mu řekl, že si myslel, že to Marcus bere jen jako něco exotického mít oboustranně nenucený sex. Něco, co se mu ale brzy přejí a vykašle se na něj. V podstatě ho tak shodil do role obyčejné děvky. Jenže dneska Lucas jeho nemístnou poznámku pochopil tak, že považuje Marcuse za děvku a to najednou bylo špatně. Působilo to na něj, že by ho prohodil zdí, kdyby mu to nevyvrátil. Takže kdyby on byl děvka, bylo by to v pořádku, ale jakmile by se do stejné role měl postavit Marcus, bylo by zle.

Nebyla to vlastně zas až taková novinka, pravda. Už dávno věděl, že pro Lucase je Marcus mnohem důležitější. Už proto, že se znají mezi sebou mnohem déle, než je zná dohromady sám. Jen mu to dodalo pár dalších chybějících dílků do celkové skládanky, kterou skládal už od chvíle, co poznal toho, kdo stál celou dobu v zákrytu všeho, a se kterým dnes žije.

Cigareta už mu v prstech dohořívala. Odhodil nedopalek do popelníku a dveřmi do ložnice vstoupil, Marcus spal jako nemluvně na své straně postele. Pohlédl krátce na hodiny na zdi. Bylo pár minut po půlnoci a za osm hodin měl vstávat, aby se stihl obléct a dorazit včas na poslední rozloučení se Samuelem Weddingsem. Shodil ze sebe svršky a v tichosti lehl do postele vedle toho, koho miloval. Těšil se celou dobu, až ten prokletý den skončí, jenže vyhlídka na zítřek – vlastně dnešek, nebyla taky nijak zářná. Dopoledne pohřeb a odpoledne práce, skvělý plán. Než o tom ale stihl začít víc polemizovat, usnul.

Napsat komentář

fifteen − 10 =

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat