Dlouhá chvíle

Datum: 3. prosince 2015
Autor: Fori
Žánr: myšlenky
Beta-read: žádná
Forma: er
Počet slov: 1865
Přístupnost: jakákoliv
Poznámka: Náhled do Sebastianovy maniakální duše poté, co si polil nohu kyselinou.

Už asi po padesáté v téhle hodině odtrhl Sebastian pohled z bílého stropu svého bytu, aby se podíval na hodiny, které visely na zdi kousek od postele. Připadalo mu, že se čas zastavil. Už jako malý nesnášel, když byl nemocný a musel ležet, teď to nenáviděl tuplem. Problém byl, že tentokrát neměl na vybranou – na svou levou hnátu se nepostavil.

Před více než týdnem dělal svou práci jako obvykle, tedy připravoval se odklidit jednu zdechlinu, jenže než se do toho stihl vůbec prakticky pustit, z rukou mu vyletěla lahev s kyselinou a roztřískla se o zem. Další vzpomínky z toho dne zůstávaly za zamlženým závojem. Matně si pamatoval, že k němu šéf skočil a odtáhl ho do rohu, kde byla v garáži zavedená voda. Mluvil na něj, ze surového psychopata se proměnil jako mávnutím proutku v ošetřujícího zachránce. Sebi měl dokonce pocit, že ho několikrát během zbytku toho dne pohladil po vlasech, ale připadalo mu to tak neuvěřitelné a pošahané, že tuhle myšlenku zazdil okamžitě, jakmile přišla.

Jenže ona přicházela často… tak často, že už jí skoro začínal věřit, i když jeho zdravý rozum takovouhle možnost popíral. Skutečně by byl jeho šéf, který se tolik vyžívá v nožích a jejich zařezávání do lidské kůže, schopen takových doteků? Relevantně o tom musel pochybovat, jenže Brett ho přece zachránil. Odtáhl ho, zavolal doktora a pak se o něj staral skoro jako kvočna o kuře, dokud byl závislý na kapačkách, co do něj tekly horem dolem celý předchozí týden. Ty mu zrovna taky nechyběly, stejně jako ta kanyla v ruce. Teď už doktor přicházel jen na převazy a to Brett usoudil, že už může bezpečně ležet i v jiné posteli, než v té jeho.

Nemohl říct, že by za to nebyl rád. Ležet v posteli svého šéfa bylo divné samo o sobě, a když se k tomu připočítalo, že mu taky vařil čaj, chystal jídlo, připravoval zábavu, aby nezešílel nebo se neukousal nudou… vždyť ho nosil i na hajzl. To bylo celkem potupné, odvykl si o podobné věci říkat. Kdysi to musel praktikovat v léčebně, ale tam to bylo jiné. Tohle byl Brett – jeho velký šéf, který mu v jednom kuse držel nůž pod krkem a někdy doslova.

Pamatoval si, když k němu jel poprvé do té garáže. Nebyl si jistý, co se po něm bude chtít a ani vlastně nevěděl, jestli se ještě někdy vrátí domů, to bydlel ještě u Lindeho. Vlastně to on mu zajistil tuhle práci. Poznali se ve vězení a dá se říct, že se spřátelili, i když spolu strávili za mřížemi jen chvilku. Linde byl jediný, za kým se mohl po propuštění vypravit a on ho překvapivě nevyrazil. Místo toho ho u sebe chvíli nechal v podnájmu a seznámil ho s Jayem Eskinem. Ten chlap se mu nelíbil a nelíbí dodneška. Ne, že by to mohl někdy komukoliv přiznat, ale jeho bráchu Bretta měl radši. Mladší z bratrů mu přišel vždycky do určité míry poněkud falešný. Jako by byl v jistém směru stejný jako jeho bratr, stejně násilný a agresivní, ale sám sobě to nepřipouštěl. Možná o tom ani nevěděl, ale on to z něj cítil. A jako správný šílenec, co má na to papír, jiného šílence bezpečně poznal kdykoliv, ať by na sobě měl jakkoliv drahý oblek a tvářil se jakkoli mile a upřímně. Ve skutečnosti si byl dost jistý, že ten člověk je ochotný zabíjet pro deset pencí s upřímným úsměvem na rtech. Připadal mu vyšinutý. Brett byl jiný, jednal na rovinu, ať už to bylo jakkoli nepříjemné a bolestivé.

Stal se pro něj autoritou, a to už něco v jeho životě znamenalo. Předtím autority nikdy nerespektoval, ať už to byli dozorci ve věznici, zřízenci a doktoři v léčebně, blbé ženské z děcáku, co si říkaly tety nebo jeho pěstouni, které už si skoro nepamatoval. Nechápal, proč by se měl někomu z nich podřizovat. Nikdo z nich si respekt nezasluhoval, všechno to byly jen blbé figurky, kterým někdo přiřkl autoritu, protože oni byli přece ti, které musí poslouchat. Nedělal to, nikdo z nich si to nezasluhoval, všichni to byli tupci, co se nechali přechcat prvním náznakem. Jenže u Bretta Eskina nic podobného nepřicházelo v úvahu.

Pravda, nebral ho hned, vlastně se docela dlouho snažil jeho příkazy taky zazdívat nebo obcházet, hledat skulinku v tom, co a jak šéf řekl, jenže ten se učil, jak jednotlivé příkazy přesně definovat a on sám postupem času zjistil, že je lepší být hodným chlapcem z dobrého důvodu. Kdyby se ho někdo zeptal, jestli má z Bretta strach, popřel by to. Asi by to popřel i před ním, ale ve skutečnosti strach měl. Zářezy na rameni mu možná měřily čas, ale docela dobře si uměl představit situace, ve kterých by se ho nerozpakoval zabít na místě jako kohokoliv jiného. A pokud neumře nějak blbě jako na zásah blesku nebo pád meteoritu, tak umře jeho rukou. Znal svého vraha dopředu, komu se to poštěstí? Věřil, že jeho předchůdci, se kterými Brett pracoval, si tohle nestihli uvědomit. Přijeli uklidit a tušili, že se už nemusí vrátit, ale nevěděli, kdo je zabije a jestli vůbec. On to věděl a do jisté míry mohl předvídat taky kdy. Bál se té chvíle, ale zároveň ho to vzrušovalo.

Bylo to jako hra kočky s kanárkem a jeho ta hra bavila víc než cokoli v jeho předchozím životě. Díky Brettovi poznal sám sebe o něco víc, dostal směr a tu práci měl dost rád. Neuměl si představit, že by měl někde dělat blbého číšníka a roznášet těm pozérským sráčům jejich žrádlo čtyřicet let a pak jít do důchodu, sedět na lavičce a krmit holuby. Nebo někde ve fabrice třídit součástky a dávat dohromady nějaké posrané dílky jako cvičená opice. To by raději dřív umřel tou blbou smrtí, než takový život až do konce. Ne, jeho šéf byl to nejlepší, co ho mohlo potkat. Do jisté míry ho bral skoro jako otce, kterého nikdy neměl, a který mu nikdy ani na kratičký okamžik nechyběl. Nezáleželo na tom, kdo byl jeho biologický zploditel, beztak to byla nějaká zasraná troska podobná těm, které teď chytal, ochromoval čtyři sta volty z taseru a pak je svázané přivláčel svému master do garáže, kde je nechal umučit, zatímco čekal venku, pokud se mu nepoštěstilo to, že se na to mohl dívat. Pak tělo sbalil, vydrhl garáž dočista, že by z podlahy mohl jíst i kojenec, a nakonec všechny důkazy včetně těla zlikvidoval v pár litrech kyseliny.

Věděl, že dopadne zhruba podobně jako oni, ale on bude na rozdíl od nich vědět proč a navíc, jestli měl někdo právo vzít mu život, tak to byl právě Brett Eskin. Dal mu jeho život, i když ne fyzicky, takže měl největší právo mu ho vzít. Pravidla hry byla ostatně určená už v momentě, kdy potvrdil Jayovi, že pro něj udělá „nějakou práci“. Linde mu řekl, jak to chodí, a půl roku poté mu to taky názorně předvedl, když vyplaval z Temže někde u severního Greenwich – zohavený s dírou v hlavě, trochu nafouklý, bledý a lehce ožraný od ryb, nebo alespoň nějak tak si ho pak představoval, když se mu to doneslo. Prostě šlápl vedle… jako spousty jiných.

On taky jednou šlápne a pak to bude konec, ale alespoň si v posledním tažení nezaplave, to ho těšilo. Hození do vody se mu zdálo zoufale neosobní, a tak skončit nechtěl, naštěstí to nebyl Brettův styl. Navíc byla garáž od Temže nebo jakékoliv vodní nádrže docela daleko a taky ne každá voda si nechává své mrtvé duše u sebe. Řeky tělo jednou někdy a někde vydají, Brett chtěl, aby tělo zmizelo bez další stopy. K tomu byla kyselina jako stvořená, naneštěstí si ale taky občas dělala, co chtěla, což mohl sledovat právě teď.

Byl tou nohou přikovaný k posteli a ještě dlouho bude, což ho na tom žralo nejvíc. Nemohl si stoupnout a pro nic si dojít, dokonale odkázaný na pomoc druhých. Naštěstí za ním vždycky někdo přišel a zařídil vše, co zrovna potřeboval. Nejčastěji Caleb, což bylo fajn, navzdory tomu, jak byli od sebe diametrálně odlišní. Caleb nedokázal nic z toho, co bylo mezi ním a šéfem, pochopit. Nechápal jejich vztah ani to, že tu práci Sebi dělá se zvráceným potěšením. Asi by se neměl tak divit, asi nebylo úplně normální, že ho pohled na scenérie z garáže fyzicky vzrušoval. Dokázal si to připustit, ale to bylo tak jediné, co s tím mohl dělat. To, že se mu postaví, když někomu ubližuje, zjistil už tenkrát v patnácti, když při útěku napadl tu nafoukanou krávu z děcáku. Nemohl na tom nic změnit a bylo jedno, jestli útok vedl on nebo někdo druhý. Ve výsledku na tom vůbec nezáleželo, na kalhotách to bylo patrné tak či onak. Trochu to tlumily ty prášky, které musel kvůli Brettově příkazu brát, ale nedokázaly to úplně potlačit. A kvůli tomu se nesměl dívat vždycky, Brett mu z toho udělal výsadu za dobré chování, když o něm tohle zjistil. Musel si přiznat, že odhalit jeho patologický sadismus nebylo zrovna těžké, jenže Caleb o tom nevěděl a neuměl pochopit, proč se chce dívat na něco podobného, nejspíš se mu už jen z té představy, něco takového vidět, zvedal žaludek.

Tvářil se, jak kdyby jeho velký šéf Jay byl svatý a nikdy se nemohlo jen tak zničehonic stát, že by ho náhodou zabil. Zatímco on si byl vcelku jistý, že se ten kluk šeredně plete, ale to mu nechtěl říkat. Možná to nebylo hezké, ale byl si jistý, že by si to stejně nepřiznal, a i kdyby ano? Co by se změnilo? Vlastně nic, takhle žil ve sladké nevědomosti a měl klid.

Pro jeho nevinnou duši to tak bylo asi nejlepší. Bylo vtipné říct o někom z téhle branže, že má nevinnou duši, ale on tak Caleba prostě vnímal. Neuměl si představit, že by tenhle kluk mohl někdy někoho připravit o život, nebo aby se na něco podobného díval. Měl zcela rád svou práci kancelářské krysy a do podobných událostí, co se děly v garáži, občas i na příkaz jeho velkého hrdinného šéfa, se vůbec nemíchal. Brett ho zcela upřímně děsil a rád se od něj držel v uctivé vzdálenosti, nicméně pár nocí v jeho ložnici beztak zvládl, když se musel starat o jednoho lazara, co si zlil nohu kyselinou.

Caleb ho neuměl pochopit, na to asi neměl ty správné buňky, ale i tak ho měl do jisté míry rád. Nosil mu zábavu a dobře si s ním dokázal pokecat o nevinných tématech, které se netýkaly jeho práce. Ostatně o práci spolu nikdy moc nemluvili, neměli o čem. Zato rozebírat šéfy bylo dobrou společnou zábavou.

Sebastiana z přemýšlení vytrhl zvuk cvakajícího zámku na dveřích. Pohlédl ke zdi, kde by se měla objevit jeho společnost pro dnešní večer, že by Caleb? Kroky by tomu odpovídaly. Přimhouřil oči a zakryl čistou čtvrtkou malůvku, kterou dokončil asi před půl hodinou, a která teď stejně jako všechny ostatní papíry ležela vedle něj na posteli. Nikdo nemusel vidět, co se mu honí hlavou, zatímco tu leží, to nebylo určené pro ničí oči, kromě těch jeho. Stejně jako většina kreseb spadala i tahle do jeho ukrývaného soukromí, jež bylo temnější než zamračená noc za novu. Pak vrátil pohled k rohu a musel se pobaveně usmát, když se v jeho zorném poli objevila tvář Caleba. Takže bude nový hlavolam.

Napsat komentář

10 − 3 =

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat