Férová nabídka

Datum: 22. března 2019
Autor: Fori
Žánr: drama
Beta-read: ne
Forma: er
Počet slov: 2973
Přístupnost: +15
Poznámka: Časově povídka patří do jara 2017, zhruba čtvrt roku po povídce Tváří v tvář. Svým dějem ale navazuje jen velmi nepřímo. Angel dostal od Bretta zakázku, aby si vzal Sebastiana na paškál a naučil ho oficiální výslechové metody. Oba dva z toho měli samozřejmě hroznou radost. *kape z toho ironie*

Kovová brána se pomalu otevírala, aby umožnila průjezd černému SUV na lesní cestu. Angie vezl do svého lesního království nezvyklého hosta. Sebastiana zde ještě neuvítal, ale byl vlastně posledním z blízkých lidí kolem bratrů Eskinových, kdo to tu ještě neznal. Takže vlastně bylo jen otázkou času, kdy se sem dostane i on. Tohle ale bylo přece jen trochu jiné. Nevezl ho sem na kurz, jak přežít agresivní výslechové metody, ale měl mu dát školení, jak je má sám účinně provozovat. Ovšem nechápal proč. Sebastian měl vlastní způsoby, jak z lidí dostat potřebné informace. A ty způsoby byly natolik brutální, že by se po nich nejspíš všichni bojovníci za lidská práva rozhodli, že vlastně nemají proti čemu protestovat v případě waterboardingu.

“Nasaď si to,” přikázal svému hostu a strčil mu do ruky černou kuklu, aniž by mu věnoval jediný pohled. Nebyl rád, že ho tu má, že musí spolupracovat zrovna s ním. Sebastiana prostě neměl rád. Byl to psychopat v pravém slova smyslu a sám byl z něj vlastně docela nervózní. A teď si ho měl pozvat k sobě za práh dveří. To se mu ani trochu nelíbilo. Jenže účinně protestovat proti přání Bretta Eskina příliš dobře nešlo, a tak se podvolil. Vzal Sebastiana do svých lesů, aby mu ukázal, jak vyslýchá on a jeho tým. A bude opravdu moc rád, až ho zase odveze zpátky do města.

“Proč?” otázal se Sebastian na místě spolujezdce malinko otráveně a pohlédl do tváře řidiče. Sám zrovna nezářil nadšením, že Brett postavil Angela do role školitele. Jako by to snad potřeboval! Však to přece byl on, kdo rozmluvil toho ruskýho zkurvysyna, no ne? A teď z něj Brett udělal hloupého školáčka, co má snad vzhlížet k tomu, jak to dělá Pan voják. Hah. Bývalý voják, protože Angel je přece taky tak trochu mešuge, co neudržel kdysi nervy na uzdě a dobil nějaké civilisty. Takže v čem byl tenhle chlap lepší než on sám? Hm?! Posměšně se pousmál sám pro sebe a tvář odklonil, aby ten výraz Angiemu neukázal. Neměl zas tolik potřeby mu své myšlenky objasňovat. Proč taky? Nebyli kámoši a ani si na to nesnažili hrát.

“Protože Tě mám školit, ne seznamovat,” zabručel stylem, jako by to nebylo zřejmé. Na muže vedle sebe se nepodíval. Jeho výraz ho nezajímal, stejně jako to, co si o tom myslí.

Sebi chvíli váhal a kuklu zkoumal, ale pak si ji nasadil a upravil tak, aby něco viděl. To už Angel pomalu jel lesní cestou. Na rozcestí uhnul doleva a přejel kolem malého prostoru na zaparkování, odkud vedla cesta někam do lesa. Po pravé straně prokukoval občas mezi stromy plot, který nekompromisně označoval soukromý pozemek.

Auto zastavilo na malém plácku, kde stály dvě nevelké, za to celkem vysoké budovy a jedna bílá dodávka, označená jako instalatérské pohotovostní služby. Budovy připomínaly stodoly. Angie vystoupil a Sebastian ho následoval. Vzduch byl na rozdíl od Londýna nádherně čistý, ale ani jeden to pořádně neocenil. Angel rovnou zamířil do jedné z budov a ujistil se, že má Sebastian nasazenou kuklu. Ten poslušně kráčel za ním.

Otevřel malé dveře a vlezl dovnitř, aby mohl projít i jeho host. Uvnitř bylo chladno, oproti venkovní teplotě skoro až zima. Ocitli se v prostoru, který by se s klidem dal označit jako novověká mučírna. Přibližně uprostřed toho prostoru byl betonový sloupek. Nevedl až do stropu, byl zhruba do výšky dvou metrů. U něj byl přivázán skoro nahý nešťastník. Na hlavě měl kuklu, ale o dost robustnější. Zcela ho izolovala od okolního světa, mohl jen dýchat a mluvit. Oči měl zaslepené a uši zacpané natolik, že nemohl slyšet nic než mrazivé ticho. Na sobě měl jen trenky a černé ponožky. Celý se třásl zimou a na rukou i nohou měl husí kůži. Po těle měl mnoho pestrobarevných modřin a škrábanců, na bocích měl čerstvě vypadající spáleniny. Stál u něj vysoký muž v kukle, který se k nim otočil, když se dveře otevřely. Muž se s Angelem pozdravil jen gestem, Sebastian ho napodobil, aby snad nebyl za nezdvořáka. Hah.

Sebastian tušil, že tohle není kurzovní trouba, co si platí za to, že ho někdo týrá. Fakt, že Angel pořádá kurzy přežití, se mu již dávno donesl. Tohle ale vypadalo ostrá akce, zřejmě s cílem vyrazit z toho muže nějaké informace, které zajímají Jaye Eskina. Fascinovaně si muže prohlédl a přistoupil bez jakýchkoliv rozpaků blíž, dokonce si nebohou oběť obešel kolem dokola, aby si ji mohl dobře prohlédnout. Ve tváři se ani nesnažil skrývat škleb, neobtěžoval se skrývat vlastní fascinaci. Na svůj titul sadistického psychopata byl náležitě pyšný. Nedělal si hlavu s tím, co si o něm myslí jiní lidé. Nezajímalo ho to stejně, jako ho nezajímala jejich mrzká existence. Necítil lítost, vinu ani empatii. Byla to jen prázdná slova, která v jeho hlavě nenabývala žádného významu. Jeho svět byl povrchní vůči jakýmkoli emocím.

Angie ho mlčky pozoroval a zatím nezasahoval do toho, kde se pohyboval, stejně jako nezasahoval do jednání svého kolegy, který toho svázaného muže poctivě nakopl kolenem. Muž zabědoval a zaškubal sebou. Jinak ale zarytě mlčel, šetřil síly a neuchyloval se k nadávkám ani žádným proslovům. Jeho trýznitel se nevesele ušklíbl a zavrtěl hlavou, Sebastianovi nevěnoval prakticky žádnou pozornost. Na rozdíl od Angela, který ho sledoval pichlavým pohledem. Byl jediný, kdo v místnosti neměl kuklu. Proč taky? Sebastian jeho ksicht znal a to samé platilo o Trinitym, jeho kolegovi.

Sebastian se po ráně slabě pousmál a zamířil na obhlídku samotného prostoru. Vlevo u zdi bylo křeslo s koženými poutacími řemeny a kousek od něj stál instrumentační kovový stolek, na němž leželo hned několik zajímavých nástrojů, které přitáhly jeho pozornost natolik, aby se u nich zdržel a dotkl se prsty chladného kovu vozíku. Pečlivě vyskládané a zářící čistotou tam vedle sebe leželi skalpel, kladívko, zubařské kleště, lovecký nůž a klasické kleště. Leželo tam také několik sterilně zabalených injekčních stříkaček a tenkých jehel. Bůhví, k čemu tohle bylo, Sebi nad tím moc neuvažoval. Pečlivě si stolek prohlédl spolu s křeslem a zamířil zkoumat další výbavu v Angieho království.

Napravo od křesla se nacházela široká lavice. Z jedné strany byla postavená na betonových tvárnicích, takže vytvářela mírně šikmou plochu a na opačné straně od tvárnic ležel mokrý hadr. Sebastian nemusel být velký myslitel, aby poznal, co přesně se na téhle lavici odehrává za metodu mučení. Na protější stěně byl přívod vody a taky kýbl. Což ho zrovna příliš nezaujalo, takže se obrátil, přelétl pohledem svázaného muže, který mezitím utrpěl další dva nebo tři kopance, a vydal se k polici, která visela nalevo od toho mučícího křesla s vozíkem.

Police nebyla nijak velká ani široká, ale obsahovala také dost zajímavé věcičky. Elektrický kabel, který byl na jedné straně omotaný kusem kůže jako rukojeť. Důtky s několika koženými řemínky, na jejichž koncích byly vpletené kovové třísky. Lidská kůže něčemu takovému nemohla vzdorovat. Tohle už někde viděl, ale nevzpomínal si kde. Rozhodně mu to ale bylo povědomé. Děsivé panoptikum doplňoval ještě gumový policejní obušek.

Bylo vlastně velmi vtipné, že vedle těchto věcí visel na stěně automatizovaný defibrilátor, který by dokázal použít podle přiloženého obrázkového návodu i úplný laik. Sebastianovi to vyvolalo ve tváři pobavený úsměv, se kterým se otočil zpět na výjev výslechu.

Angie se ho neúčastnil a vlastně mu nevěnoval nejmenší pozornost. Místo toho sledoval mlčky svého hosta s přimhouřenýma očima. Sebastian vypadal vlastně docela děsivě od chvíle, co vkročili dovnitř. Ne, že by z něj měl strach, ale rozhodně z něj měl ještě horší dojem, než obvykle míval. On možná nebyl vzor počestnosti, ale jeho svět fungoval spravedlivě. Nelovil lidi, neubližoval jim samoúčelně a využíval jen takový nátlak, který byl zrovna třeba. Když nemusel, nezabíjel. A co bylo nejdůležitější, nikdo z těch, kteří se dostali až sem, nebyl nevinný. Vítal tady profesionální zabijáky, obchodníky se smrtí, donašeče a šmejdy. Nikdo z nich se sem nedostal omylem. Drtivá většina obětí, které hostil, měla na vlastních rukou mnoho krve jiných lidí. Se Sebastianem nebyli na stejné úrovni ani vzdáleně.

„Máš to tu pěkný,“ odtušil Sebastian mírně, vlastně zcela upřímně. Nerozpakoval se mluvit vzhledem k tomu, že jejich hračka měla na hlavě deprivační kuklu a nemohla tedy slyšet vůbec nic. Ruce si zastrčil do kapes a přešlápl. Čekal, jak teda jeho školení bude probíhat, a jak to Angel pojme.

„Dík,“ zamručel bezbarvě. „Posaď se tamhle a jen to sleduj. Do ničeho nezasahuj,“ oznámil mu a trhl hlavou ke stolu nalevo, kousek od Sebiho. Na stole byl popelník a krabička červených cigaret Marlboro.

Sebastian se na jeho příkaz zamračil, stáhl obočí a nakrčil nos, ale nakonec poslechl. Zvedl krátce ruce ve vzdávajícím se gestu a plácnul sebou na židli, která stála u stolu. Založil si ruce na prsou, pozvedl obočí a pohled přesunul na toho zakuklence, který právě oběti vyrazil dech úderem pěstí na solar plexus. Nevadilo mu, že se smí jen dívat. Ostatně Brett mu dost často nic jiného nedovolil, než stát opodál. Akorát čekal, že mu to Angie udělá alespoň trochu interaktivní. Když ne, neprotestoval. Nechával to v režii pána učitele. Hah.

Angie byl rád, že neprotestuje. Slabě kývnul na Trinityho, který se muži přesunul za záda a rozvázal ho. Nechal ho se zabědováním spadnout na tvrdou zem a následně ho po zemi začal vléct k vypodložené lavici na další kolo vodního sportování.

„Nene, už ne, prosím!“ rozeřval se muž dost nahlas. Nemohl vědět, kam ho vleče, ale přesto to nějak věděl. Zřejmě zkušenosti. „Řeknu to, prosím, dost! Řeknu to!“ Řval na ně, jak kdyby byli hluší. Těžko říct, jestli to způsobila panika, nebo fakt, že se nemohl slyšet. Trinity se s ním zastavil. Nechal na něm ruce, aby mu náhodou nemohl někam v zavřené místnosti a úplně slepý utéct, ale nevlekl ho dál. Muž se pokusil stulit do klubíčka. „Řeknu to, řeknu to, řeknu to,“ opakoval dokolečka fňukavě a snažil se choulit do sebe, což mu jeho trapitel nedovolil a držel ho do jisté míry vzpřímeně.

Angie pozvedl obočí, tohle nebylo úplně v plánu, že se sesype takhle rychle. Ale on samoúčelně nemučil. A to ani kvůli Brettu Eskinovi a jeho psovi. Rázným krokem se přesunul k muži a klekl si u něj, jeho hlavu vzal nešetrně do dlaní a rozepnul mu deprivační kuklu, aby s ním mohl komunikovat. Dával mu najevo, že ho vnímá a bere vážně jeho ochotu promluvit.

„Tak mluv,“ štěkl na něj zostra, kuklu mu nechal tak nějak napůl nasazenou, ale jeho oběť už konečně zas mohla slyšet vše, co se dělo kolem ní.

„Oslovili mě na East Side a nabídli mi o dvě stě liber víc. Přijeli modrým sporťákem, značku si nepamatuju. Platili hotově v bankovkách s různými sériovými čísly,“ začal mluvit překotně slabým hlasem, zuby mu trochu cvakaly o sebe zimou a dost se třásl. Ve stodole bylo chladno i pro oblečeného člověka a on tu byl několik hodin prakticky nahý. Jenže Angela ani jeho společníky to zrovna nedojímalo.

„A dál?“ pobídl ho Angel, zatímco ke svému kolegovi zvedl pohled a znovu slabě přikývl. Zdálo se, že je nátlak u konce. Trinity mu přikývnutí opětoval, pustil muže a zamířil ke dveřím, za kterými v tichosti zmizel. Výslech ho celkem fyzicky vyčerpal, potřeboval si sednout a nepochyboval o tom, že Angie má situaci pevně pod kontrolou. Ten cápek nebyl ve stavu, aby byl schopen Angela napadnout a navíc tam byl ten kluk od Bretta.

„Měl jsem Eskinovi zavolat, že se termín posouvá a oni, že prý zařídí zbytek. Nikdo mi nic víc neřekl, nikdo se semnou nebavil. Vzal jsem to a udělal, co mi řekli. Pak jsem se uklidil do toho domu, kde jste mě našli. Oni už mě znovu nekontaktovali.“ Vychrlil to ze sebe zbědovaně a poté, co muž za ním odešel, se znovu zkusil schoulit do klubíčka na zemi. Angel ho za to nakopl kolenem do brady, div že mu nevyrazil zuby.

„ Jak tě kontaktovali?“ další tvrdá otázka. Angel ho pevně držel a nedovoloval mu, aby se v jeho držení jakkoliv zkroutil bez ohledu na to, že už za ním nestál Trinity.

„Našli mě baru v centru, kam chodím pravidelně,“ zakňučel plačtivě, další pokusy o schoulení už si nedovolil. Angie spokojeně přikývl, načež ho popadl a surově ho přetáhl zpět ke sloupku, kde ho znovu pevně připoutal. Výslech z jeho strany skončil. Teď bylo třeba informace předat a ověřit u Jaye vlastní rozsudek. Jakmile byl muž znovu přivázán, Angel se odtáhl a vydal se ven. Na přítomnost Sebastiana zřejmě zcela zapomněl, zkrátka na něj v tuhle chvíli neměl čas.

Ten naklonil hlavu na stranu a sledoval Angela do chvíle, než mu zmizel za dveřmi. Pak se pousmál a sám zapomněl to, co mu Angel přikázal. Zvedl se a sebral z instrumentačního stolu lovecký nůž. Spolu s ním se v tichosti přesunul za záda jejich vězni. Chodil jako kočka. Jeho tenisky nedělaly na dřevěné podlaze prakticky žádný hluk, takže o něm muž nevěděl. Jeho přítomnost zaznamenal až ve chvíli, kdy mu Sebastian přejel ostřím nože přes páteř a vytvořil krvavou tenkou rýhu.

Muž nadskočil a zařval. Bolest nebyla nic proti tomu, co zažil v posledních hodinách, ale neměl potuchy o někom třetím. Začal se pomalu uklidňovat s tím, že žádné další týrání už nepřijde a najednou mu někdo zaryl do zad cosi ostrého. Nebylo to fér. Nebyl na to vůbec připravený.

Angel dovnitř vletěl během několika vteřin, telefon ještě v ruce. Nebezpečně zúžil oči a vydal se rázně k Sebastianovi, který se narovnal. Při pohledu na nůž v jeho ruce se zarazil. Nebylo moudré startovat proti noži v ruce toho psychopata. „Co to do prdele děláš?!“ zasyčel na něj slovně, jejich vězni nevěnoval žádnou pozornost.

„Třeba ještě něco řekne,“ odtušil Sebastian v línou odpověď. Dokonce se dokázal tvářit tak, že si to skutečně myslí. Pokrčil rameny a pohlédl na nůž, na jehož čepeli utkvěla rudá krev. Nesnažil se vyslýchat, chtěl toho muže jen překvapit. Ublížit. Vidět krev.

„Odlož. Ten. Nůž.“ přikázal mu Angie a každé slovo mu skutečně odsekl. Jeho slova o tom, že ještě může něco říct, prakticky ignoroval. Věděl moc dobře, že tohle nebyl důvod k tomu, proč to Sebastian udělal.

Sebastian pokrčil rameny, skoro až ublíženě a nasadil jeden ze svých zparchantěných výrazů. Pak se však otočil, došel zpět ke stolku a nůž na něj odložil poté, co jeho čepel otřel do vlastního rukávu. Angie proti němu vyrazil prakticky okamžitě. Čapl ho za svršek, škubl a drbnul s ním o nejbližší stěnu. Mobil zandal do kapsy, aby měl obě ruce volné. Taky pro případ, že by Sebastian znovu sáhl po noži a chtěl na něj útočit.

Jenže to se nestalo. Sebi místo jakéhokoliv útoku pouze zvedl ruce nahoru a nechal se bez sebemenší obrany připlesknout na zeď. Bývalému vojákovi zacivěl do tváře s pozvednutým obočím a slabým úsměvem, ve kterém byly dvě kapky pobavení, jedna kapka flegmatičnosti a jedna kapka pohrdání.

„Hej,“ ozvalo se za Angieho zády ode dveří. Trinity se vrátil do stodoly a teď oba dva sledoval s pozvednutým obočím. Nic víc neřekl. Jeho houknutí stačilo k tomu, aby k němu Angel stočil hlavu a pustil Sebiho ze sevření. Na to se rázně vydal znovu ven, aby dokončil hovor s Jayem, který Sebastian přerušil svým tupým nápadem.

„Hlídej ho, ať zas neudělá nějakou debilitu,“ zavrčel na něj při průchodu kolem. Byl docela v ráži, Sebi ho svým jednáním dost naštval. Trinity přikývl a na jejich hosta jen pozvedl obočí. Přejel také kontrolním pohledem jejich vězně, ale ten nepovažoval za nutné danou situaci zkoumat. Třásl se a choulil se do sebe, zatímco byl znovu pevně svázaný u sloupku.

Sebi odpoutal záda od stěny a nenuceně se přesunul zpět k židli, na kterou se posadil. Neměl strach ani z Angela ani z toho hlídacího psa, kterého na něj teď Angel poštval. Svůj postoj k celé situaci dával najevo tím úsměvem, který mu ve tváři i nadále zůstával.

Angie se do budovy znovu vrátil asi po pěti minutách, v pravačce držel pistoli s tlumičem. Přesunul se blíž k jejich vězni, aby v dráze střely nestál jeho kolega a poté schouleného muže bez rozpaků a jakéhokoli zdržování zastřelil. Byl to podrazák a za zradu byla odpradávna kulka. To věděli všichni. Nebyl důvod mu dávat nějaký čas navíc, aby se smířil se svým osudem. Ve vlastním zájmu měl být smířený už od chvíle, kdy se dostal sem. Muž prakticky nestihl ani hlesnout. S neslyšným výdechem se zhroutil v místě, kam ho jeho vrah předtím posadil.

„Můžu něco navrhnout?“ ozval se Sebastian poté, co odpoutal pohled od čerstvé mrtvoly. Byl natolik rychlý, že střelec zatím ani nestihl schovat pistoli.

„Co?“ zavrčel Angel a šlehl po něm nepříjemným pohledem. Po tom excesu ho tu nechtěl mít ani další minutu, jenže kéž by ho mohl tak snadno vyrazit… nebo zabít. Což o to, snadné by to bylo, jenže pak by sám schytal kulku. A vlastně by mohl být rád, kdyby skutečně skončil jen zastřelený. Brett by ho zřejmě zabil mnohem útrpnější smrtí, pokud by mu zastřelil jeho uklízečku.

„Já zapomenu na to, že jsi na mně vyjel. Ty zapomeneš na to, že já vzal do ruky ten nůž, a abys nepřišel zkrátka, tak ti to tady uklidim. Pak mě odvezeš zpátky do města a půjdeme od sebe, co říkáš?“ navzdory jejich nabroušenému vztahu se na něj vlastně docela přívětivě pousmál.

Zdálo se, že Sebastian nechápe ani návaznost příčiny a důsledku. Používal tón, kterým naznačoval, že vinu na celé situaci vlastně nese sám Angel a nikoliv on, který bezdůvodně zaútočil na spoutaného muže, který právě řekl vše, co potřebovali vědět. Jenže to, co navrhoval, se Angelovi vlastně docela hodilo. Neměl chuť rozebírat to, co se stalo, ani s Jayem, natož aby to řešil s Brettem. Ten návrh zněl vlastně přijatelně. Jenže šlo mu věřit?

„No neboj se, Brett by mě přizabil, kdyby zjistil, že jsem zas bez dovolení někomu hrabal na nože,“ zašklebil se na něj, jako by mu snad četl myšlenky. Moc dobře věděl, co znamenal ten výraz, který vysledoval v Angelovo tváři. Ta nedůvěra k danému návrhu a jemu samému byla až příliš okatá na to, aby si toho nevšiml a nepochopil. Jeho školitel nakonec přece jen přikývl.

Napsat komentář

eighteen − 1 =