Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

Konec spolupráce

Datum: 1. března 2019
Autor: Fori
Žánr: klasický Jay
Beta-read: ne
Forma: er
Počet slov: 1071
Přístupnost: asi ji nechám neomezenou
Poznámka: Nechci spoilovat, takže Jayovo citát dám až na konec.

Bylo po čtvrté odpoledne, když na dveře pracovny ekonoma stavební firmy kdosi zaklepal. Muž v dobře padnoucím obleku zvedl hlavu od papírů, kterými se za svým stolem pečlivě probíral s propiskou v prstech. „Ano, Chrisi?“ zvolal ke dveřím, aniž by mohl nějak logicky vědět, kdo je ve skutečnosti za nimi. Letmo přeletěl pohledem k hodinám na zdi.

Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil muž přibližně stejného věku. Podle nepřekvapivého výrazu toho za stolem byl tohle Chris. Zůstal stát ve dveřích a rukou se zapřel o zárubeň. Odkryl tak letmo klopu nezapnutého saka, pod kterou byla vidět černá pistole v podpažním pouzdře. Nevypadalo to však jako demonstrativní gesto, spíš naprosto bezděčné. „Máš tady návštěvu, přišel sem Underhill,“ oznámil líně.

Muž za stolem stáhl obočí a skoro neznatelně pozvedl bradu, načež pomalu přikývl. „Fajn, tak ho sem vpusť,“ svolil a poněkud rázně uklidil do zásuvky všechny papíry, co měl do té chvíle před sebou. Propisku si však ponechal v prstech. Chris přikývl a odešel. Za chvíli se ale vrátil a přivedl s sebou asi šedesátiletého prošedivělého muže v obleku, kterému u pasu zářila policejní placka. V ruce nesl menší papírový pytlík a muže za stolem obdařil upřímným úsměvem.

„Zdravím Tě, Wille, co tě ke mně přivádí?“ prohodil muž za stolem a úsměv zvládl opětovat, přestože ve tváři nechal promítnout zdravou dávku překvapení.

„Ahoj Jayi,“ pozdravil příchozí stejně osobně, a jakmile došel ke stolu, předal jmenovanému papírový pytlík, úsměv prozatím zachoval. Chris mezitím zavřel v tichosti dveře a postavil se vedle nich, ruce založil u pasu před sebou. Nijak v kanceláři nezakrýval postavení tělesného strážce, na druhou stranu si tato návštěva nežádala jeho přítomnost poblíž stolu. Neočekával riziko, přesto zůstával jako vždy obezřetný a připravený zasáhnout.

Jay pytlík převzal a letmo do něj nakoukl, přičemž úsměv lehce rozšířil. „Vyřiď Molly velké poděkování, malá bude mít radost,“ broukl, ale do své otcovské role tím ani na okamžik nevpadl. Úsměv zůstal na hranici zdvořilosti, což v tu chvíli ale zřejmě viděl jen Chris, který byl na neverbální projevy svého šéfa až extrémně vnímavý. Taky už s ním nějaký ten pátek spolupracoval na to, aby se všechny jeho gesta, pohyby a mimikry naučil poznávat. Will se posadil do křesla a jeho tvář se zachmuřila.

„Vyřídím, ale kvůli věnečkům jsem bohužel nepřišel,“ začal opatrně a upřel na Jaye tmavě hnědé oči. „Víš o těch útocích v mým revíru?“ zeptal se neurčitě, ale bylo docela jasné, na co naráží, Jay totiž přikývl. „Vedení na mě dost tlačí, abych ty parchanty našel, jenže já nemam v ruce vůbec nic. Kamery nezachytily značku auta a jediný svědek dostal páčidlem po hlavě a teď nikdo neví, jestli se vůbec probere. Potřebuju posunout,“ povzdechl si, působil dost zkroušeně.

Jay zúžil oči a posunul se hlouběji do opěradla svého kancelářského křesla. Ruce nezkřížil, jen na krátký okamžik chytil propisku oběma rukama, než ji zcela odložil. Chris jeho uzavření viděl velmi dobře, ne však Will, který na Jaye dál upíral prosebný pohled. „Nejsem si jistý, že bych ti v tomhle ohledu mohl pomoci,“ odvětil docela opatrně, skoro až nezvykle.

„Máš v tom svoje lidi?“ Navzdory Willově přímočaré otázce se Jay neprojevil na takové jednání nijak negativně. Vlastně vypadal, že by mu otázka zabalená v omáčce vadila.

„Ne, to nemám, ale nemyslím si, že ti můžu poskytnout něco, čeho se chytit,“ zavrtěl slabě hlavou, svou uzavřenost dával těmi slovy najevo o něco okatěji, zřejmě však ne dost.

„Jayi… ti nahoře po mně jdou, zvlášť potom, co se stalo u parku, kdy jsem ztratil jednoho z chlapů. Vedení to dává za vinu mně, i když jsem nic víc dělat nemohl. Vážně bych teď potřeboval alespoň nasměrovat. Jestli v tom nemáš osobní zájem, tak bys mi mohl snad ukázat na ceduli, kolik mil a jakým směrem, ne?“ zamručel Will. Věděl, že nátlakem nic nevyřeší, ale momentálně moc jiných možností neměl.

„Já ti věřím, ale vážně nemám zrovna v téhle věci nějaký záchranný kruh po ruce. Nemůžu se v tom angažovat ani rozhodit sítě,“ informoval ho prostě a krátce stočil pohled úplně stranou.

Will vydechl, napůl zničeně a napůl rozhněvaně. V jeho očích to do jisté míry byla zrada. Teď Jaye potřeboval víc než kdy jindy a on od něj dal ruce pryč? Po tom všem, kdy mu zařizoval volné průjezdy, útěky, čisté ulice, konverzace se zatčenými a další? Tohle byla velká zrada. „Takže mě necháš padnout? K čemu ti to bude? Půjdou pak po tobě, nebude tě mít kdo chránit zadek,“ zamručel výhružně s pohledem upřeným do jeho tváře. Význam těch slov mu snad ani nedošel, alespoň ne hned. To až mnohem později toho dne. Jay na velmi krátký okamžik stáhl obočí a Chris se za Willovými zády napřímil, nic z toho ale policajt před penzí nezaznamenal. Muž proti němu výraz uvolnil dřív, než si dokázal něčeho všimnout.

„Jsou v tom Bulhaři, ale zkusím se na něco podívat a zjistit, jestli tam jsou přístupné nějaké informace. Ale nespoléhej se jen na tohle,“ oznámil mu bezbarvě a zavrtěl hlavou. „Sejdeme se večer u sjezdu,“ Jay to tak považoval za vyřízené. Ve skutečnosti neměl žádný zájem na tom, aby z pozadí případu odkryl víc. Jeho lidi v tom sice nejeli, ale v momentální vysoké hře bylo nezbytné chránit bulharskou stranu za každou cenu. Sázky byly příliš vysoké, blížící se válka vyžadovala mocného spojence a on teď nemohl připustit, aby do jeho plánu zasáhli policajti. A po nedávných kariérních a osobních přehmatech Williama Underhilla nebylo možné jednat jinak, i když ho měl docela rád. Byl to fajn chlap a jeho Molly byla báječná ženská. Jenže svůj zadek a svou rodinu měl mnohem raději.

Ve výrazu policisty se promítla úleva, jeho tělo se zcela uvolnilo a do lehce zarostlé tváře se mu vrátil úsměv. Číst myšlenky bohužel neuměl. „Díky, věděl jsem, že je na tebe spolehnutí,“ broukl tiše a vstal. Jay mu úsměv opětoval a sám se zvedl, aby mu následně podal ruku a zdvořile se s ním rozloučil. Will s mírným úsměvem následně opustil kancelář a Chrisovi věnoval na rozloučení drobné přikývnutí hlavou, ten gesto nenuceně opětoval.

Ve chvíli, kdy klika dveří cvakla za Willem, výraz Jaye se zcela obrátil, zdvořilý úsměv byl v nenávratnu. Pohled upřel ke své ochrance. „Zavolej Evansovi. A osobně zajisti, aby to vypadalo jako nehoda, já už tě tady potřebovat dneska nebudu. Domů mě doprovodí Angel,“ zaúkoloval Chrise s určitou rezolutností, když se znovu posadil do koženého křesla. Záleželo mu na tom, aby Molly nemusela žít s pocitem, že její manžel byl zavražděn a vraha nikdy nechytili.

 

Křiví policajti do důchodu nechodí. ~ Jay Eskin

Napsat komentář

2 × 3 =