Milost

Datum: začátek prosince 2015
Autor: Fori
Žánr: au
Beta-read: žádná
Forma: er
Počet slov: 1347
Přístupnost: +15
Poznámka: Vinovo první shledání s Isaacem kdysi dávno v Bronxu.

Rána do temene ho uzemnila, zhroutil se na zem a sbalil do ochranného klubka před kopanci těch negrů, kteří nepřestali, ani když ležel bezmocně na zemi. Sráči, zahrnovali ho kopanci, urážkami a pěstmi. Doufal jen, že už ho nechají být, po surovém kopanci do ledvin se prudce narovnal a bez rozpaků zabědoval. Tohle už začínalo být nad jeho síly. Stáli nad ním tři a čtvrtý byl v záloze o pár metrů dál. Nejspíš kdyby náhodou měl sílu se odplazit, tak ho tenhle zmrd dorazí.

Ulice ve večerním Bronxu byla jinak ztichlá a skučení jednoho bělocha bylo až příliš hlučné, ale ani tak se do situace nepletl nikdo z okolních baráků a oken. Tady nemohl čekat zastání a dobře to věděl. Tak proč sem vlastně lezl?! Neměl čas o tom přemýšlet a vlastně ani sílu. V hlavě mu hučelo a měl dojem, že velice brzy ztratí vědomí. Jeden z nich ho nakopl do ramene a tím ho přetočil na záda. Polkl krev, která se mu začala řinout do krku z rozbitého nosu a tlamky, ale udržel se tentokrát bez bolestivého zakňučení. Zazíral do tváře toho, který ho obrátil a znovu polkl, podle jeho výrazu hádal, že tohle je konečná. Vyřádili se na něm a teď ho zabijí. Tvrdá lekce pro zajíce, který pochopil až příliš pozdě, že v místních podnicích není vítán. Chyby se na ulici prostě neodpouštěly, to věděl už před čtvrt rokem, když s prodejem drog začínal.

Týpek po něm natáhl ruku a spolu s dalším negrem v bílé mikině ho vytáhli nešetrně na nohy. „Stuj, ty sráči,“ zavrčel na něj jeden z nich, ale i kdyby chtěl, nešlo mu to. Jakmile ho zvedli, chodník se s ním zhoupl a nebýt toho, že ho drželi, zřítil by se zpět na zem. Nakonec mezi nimi zůstal skoro bezvládně viset, vratkou oporu v nohách našel až po krátké chvilce. Negr, co stál celou dobu v záloze, se k němu přiblížil a prohlédl si jeho zmlácenou tvář zaujatým pohledem. On sám byl mohutné postavy, vysoký s krátkými černými vlasy. Trochu se mu teď zdálo, že tomu celému velí on. Buď ho zastřelí anebo oznámí, že tohle bylo první a poslední varování. Hádal to první podle jeho výrazu i pohybu ruky, která sáhla dozadu k opasku. Takže ho zastřelí.

Vinny polkl a zavřel oči, na tohle nebyl připravený, i když do téhle práce s rizikem úmrtí přece šel. Jenže teď se na umírání vůbec necítil, nechtělo se mu doopravdy umřít. Problém byl, že ti čtyři se ho ptát nebudou, co chce nebo nechce. Nakonec se ve vteřině rozhodl, aniž by vůbec tušil jak – nepodělá se. Nedá jim to potěšení, aby mohli zahlédnout skutečnost, že se jich vlastně strašně bojí. Strach sem nepatřil, neměl místo v jeho slovníku a ukázat něco takového těmhle zmrdům? Ne, chtěl aspoň umřít s nějakou jakousi pofiderní ctí. Otevřel oči v pravou chvíli, aby viděl, jak černoch před ním vytáhl pistoli a namířil mu s ní na hlavu. Tak temné ústí nablýskané pistole… nebylo to příjemné, ale nezavřel oči a ani neuhnul pohledem, naopak ho upřel do temných očí negra. Musel se soustředit, aby na ně dokázal zaostřit, všude jinde byla taková mlha. Viděl trochu rozmazaně, ale hlaveň té pistole byla pořád dokonale ostrá… nebo si to alespoň myslel. Nevěděl, jestli je pistole zajištěná nebo ne, neslyšel cvaknutí, ale přes hučení krve v hlavě si nebyl jistý, jestli to třeba jen nepřeslechl.

„Řekl Ti už někdo, že sem do Bronxu nepatříš? Škodná v revíru, jako jsi ty, se střílí,“ oznámil mu ten černoch skoro konverzačním tónem, zatímco mu nepřestával mířit na hlavu. Nečekal odpověď, on mu ji ale poskytl, byť to nebyla zrovna filosofická myšlenka. „Naser si,“ vydechl ztěžka a nechal z tlamky odletět pár kapek krve, které přistáli černochovi na ruce, v níž držel zbraň. Necukl před nimi, nechal je dopadnout na vlastní kůži a jeho tvář i oči zůstávali ledově chladné, avšak teď možná i trošku překvapené.

„Komu patříš?“ tentokrát odpověď čekal a Vin naopak odpovídat nechtěl. Teď měl alespoň malou šanci, že nebude chtít vyvolat válku a nechá ho třeba jen polomrtvého být. Než stihl o téhle myšlence víc zauvažovat, přistála mu rukojeť pistole v obličeji, a nebýt těch dvou, složil by se k zemi, takhle jen sklonil se zaskuhráním hlavu, měl už fakt dost. Tvář ho po ráně bolela, možná nějaká kůstka nevydržela sílu dopadajícího kovu a praskla.

„Buď jsi tak loajální, nebo tak blbej,“ zauvažoval nahlas černoch a chytil mu vlasy, aby mu násilně zvedl hlavu. Vinny ho už skoro neviděl přes mlhu před očima, ale snažil se udržet alespoň hraně přítomný pohled, což nebylo zrovna jednoduché v jeho stavu. Neviděl druhé mírné překvapení v těch temných očích, které ho tak pozorně sledovali.

Sotva dvacetiletý kluk, co měl ještě mlíko na bradě. Byl blbej a měl už vážně dost, ale z jeho očí pořád sálala ta odhodlanost bojovat až do konce. Obrovská síla vzdorovitosti, které vůbec nerozuměl, neuměl si ji vysvětlit. Chtěl vědět, komu a jestli vůbec někomu patří, ale ty oči prozrazovaly, že z něj nic nevymlátí. Buď pod nikým nedělal, nebo byl extrémně věrný vůči svému zaměstnavateli. Ztrácel jim tam zcela evidentně vědomí, ale přesto působil jinak než všichni ostatní. Nerozuměl mu, což ho fascinovalo i štvalo zároveň. Isaac za těch několik let poznal spoustu dealerů, kteří se chovali tvrdě a nevyzpytatelně, jenže to byli lidi, kteří na ulici vyrostli nebo s ní žili spoustu let a věděli, jak to chodí. Žádný z nich nebyl jemná duše, ale u tak mladého kluka by podobné chování prostě nečekal. Tenhle na ulici zcela očividně nevyrostl, neměl, kde se to naučit. Kdyby ano, nelezl by prodávat sem do Bronxu. Věděl by, že tu přijde o krk, ale tenhle to buď tupě zkusil, nebo o tom vůbec netušil a on by se vsadil, že je to přesně ten druhý případ. „Tak bych řekl, že jsi spíš jen blbec,“ sdělil mu nakonec svůj závěr, i když si to vlastně nemyslel. Jistě, byl blbec, že sem vlezl, ale kdyby v něm viděl jen toho blba, zabil by ho, ať měl jakkoliv dobrý den. Ne, tenhle kluk v sobě má víc a byla by škoda to tady skončit.

Vinny se donutil znovu zaostřit, změnu toho jednání nechápal, už byl skoro smířený s tím, že ho ten chlap zastřelí, a on místo toho sklonil a nakonec úplně schoval zbraň. Proč? V jeho očích se objevila otázka, ale černoch mu žádné vysvětlení evidentně nechtěl podat a ptát se by nebylo k ničemu, jak tak tušil. Byl rád, i když netušil, jestli to tím opravdu končí. Třeba jen sklonil zbraň a prostě ho ubijí, jen na něj možná nechce plácat náboj. Trochu ho to zas vyděsilo, ačkoliv si to snažil nepřipouštět.

„Líbíš se mi, takže Tě nechám pro tentokrát jít, ale v Bronxu už Tě nechci nikdy vidět prodávat. Jinak si Tě najdu a podřežu jako slepici,“ trochu se ušklíbl při těch slovech, ještě nikdy nikomu krk nepodřezával, ale byl by skoro ochotný se to naučit kvůli tomuhle slibu.

Vin si slova přebrat stihl až na zemi, hned na to ho ti dva pustili a celá skupinka od něj odešla boční uličkou k zaparkovanému Pontiacu. Nechali ho tam na ulici zmláceného a na pokraji ztráty vědomí, ale živého, což považoval za úspěch. Těžce se vyhrabal na nohy a zamířil na nejbližší zastávku autobusu, přestože hlava nasedla na kolotoč a nepřestávala ani na okamžik ve vytrvalém houpání. Motal se jako po sedmi panácích vodky, ale nakonec se na zastávku i do autobusu dohrabal. Do postele se dostal až o dvě hodiny později, co si v koupelně oblízal trochu čerstvé rány z onoho milého setkání s bandou negrů.

Nerozuměl, proč ten černoch cuknul a nezabil ho, nechápal, čím ho tak oslovil, ale o tom se rozhodl přemýšlet až ve chvíli, co mu nebude třeštět a krvácet hlava. Před spaním do sebe nacpal tři aspiriny a zadoufal, že ráno ještě vůbec bude naživu, ale na pohotovost se mu rozhodně nechtělo. Bědovat si může i doma, beztak by s rozmlácenou tváří doktoři nic neudělali. Opatrně se proto smotal ve své posteli do klubka a vlivem analgetik, které do sebe nacpal, usnul během chviličky.

Napsat komentář

19 − 10 =

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat