Sklenka vína

Datum: 18. listopadu 2015
Autor: Fori
Žánr: myšlenky
Beta-read: žádná
Forma: er
Počet slov: 1495
Přístupnost: jakákoliv
Poznámka: Pan Jay Eskin v hlavní roli. Myšlenky jednoho kriminálníka.

Vlastně byl docela rád, že má byt pro sebe. Seděl v křesle, jež se nacházelo v obývacím pokoji bratrova bytu, a vychutnával si to osamění. V lochu si ho moc neužil a ani za čtyřicet sedm dní na svobodě, se toho pocitu soukromí ještě plně nenabažil. Přijít si a odejít, kdy se mu zachtělo. Mluvit s kýmkoliv, aniž by tomu předcházela i nadcházela mnohdy ponižující osobní prohlídka. Osprchovat se, aniž by kolem něj bylo dalších osm chlapů, anebo si dojít ulevit, aniž by u toho byl Finn, Malaki, X nebo kdokoliv jiný, s kým svého času sdílel těch pár metrů čtverečních. A co je nejdůležitější? Mohl mít na sobě něco jiného než tepláky, triko, mikinu a boty bez tkaniček. Nikdy předtím si na obleky nepotrpěl, ale teď mu nic jiného z šatníku nevonělo. Bylo zkrátka příjemné se odlišit a postavit se tím výš než na úroveň kriminálníka, co právě opustil svoji celu, jež mu byla domovem na příšerně dlouhých pět let. Domovem, do kterého se už nikdy nechtěl za žádnou cenu vrátit.

Jestli někdy něco věděl naprosto jistě, tak to bylo právě tohle. Raději by si prohnal hlavu kulkou, než aby se tam vrátil. Už tenhle pětiletý pobyt přežil jen díky tomu, že ho dvakrát měsíčně navštívil Brett. Možná jeho brácha nebyl nejlepší společnost z obecného pohledu, ale byl jediným, kdo mu zůstal. Jay se posmutněle usmál do sklenky vína, kterou třímal v pravačce. Vždycky to byl Brett… jeho příčina i důsledek všeho. Možná byl jeho brácha vyšinutý magor, ale byl jeho. My little brother.

Přesně tahle slova mu jeho milovaný starší bráška vyryl do hrudi, asi někdy v minulém životě. Bylo to tak dávno, že už si ani nepamatoval, kdy přesně k tomu došlo. Čas, který byl tak vzdálený, že už jen těžko mohl být skutečný, jenže ta jizva mu zůstala. Jako hloupé naivní děcko ji měl rád, i když si pamatoval, jak se tenkrát bráchy bál (a bojí se kolikrát dodnes, jen už se to naučil skrývat… snad), jako puberťák nenáviděl a v base proklínal. Nestávalo se často, že by se dostal na samotku, ale když už se tak stalo, většinou byla důvodem právě ta jizva, když si nějaký zmrd myslel, že na něj může něco zkoušet… na malého brášku.

Jenže právě za mřížemi se ji znovu naučil mít taky rád. Možná ji proklínal dnem i nocí, kdy musel sundat bílé triko, ale na druhou stranu to bylo jeho jediné spojení s bráchou. S osobou, která se na něj nevykašlala jako všichni zbývající. Pár přátel mu zůstalo z branže, ale jeho rodina se definitivně rozplynula někam do hajzlu. Otec o něj nikdy nestál, matka nikdy nic nepochopila, načež se ho po odsouzení zřekla a velký dědeček Kasper? Toho osud jeho vnuka přestal zajímat, když zjistil, kam až dokázal klesnout. Jeho vnuk mezi spodinou společnosti, kam ostatně směřoval už od dětských let, jak si od něj mnohokrát vyslechl. Věčně nespokojený stařec, který žil celý život v představě, že je snad něčím víc a jako hlava rodiny má povinnost a právo řídit osud všech okolo.

A on sám byl cynický bastard, co si odseděl „jenom“ pět let za to, že prodal do Srbska pár samopalů a raketomet. V tom už se asi jeden psychopatický sadista prostě ztratí. A pořád to byl on, kdo pro něj dojel a nabídnul mu azyl. Kdo mu posílal do věznice zábavu, aby tam nezešílel. A teď se pomalu snažili roztlačit velkou těžkou mašinu, která jim oběma měla zajistit hezký důchod někde v Karibiku, jestli se toho dožijí. Možná nebyla basa procházka prosluněnou růžovou zahradou, ale naučila ho, jak přežít v moři plném větších ryb. Cíl byl prostý, sám se musel stát tou velkou rybou, a to byl běh na dlouhou trnitou trať, na které se může cokoliv a naprosto kdykoliv úplně posrat.

První krůčky už stihl za tu dobu, co je na svobodě, udělat, to považoval docela za úspěch. Věděl, kde hledat kontakty a jak se do toho uzavřeného systému dostat. Teď bylo nejdůležitější si vybudovat od základu všechnu prestiž a navázat nadstandardní vztahy s lidmi tam nahoře, včetně kontaktů na policii. A hlavně neztratit obezřetnost během toho všeho. Jeho největší pozornost teď ale musel dostat ten kluk, Caleb. Pamatuj si všechny jména, nic nepůsobí hůř, než když se zasekneš v oslovení. Jedno z pravidel, co si osvojil u původního zaměstnavatele.

Myslel si, že Willa prohodí oknem, když zjistil, kdo je ten kluk, který by ho podle jeho informátora mohl zajímat. Sotva odrostlé štěně, kterému ještě nestihl uschnout štempl ze školy, mu měl dělat pravou ruku? Správně řečeno, být mu děvkou pro všechno. Připadalo mu to chvíli jako vtip, zvlášť, když mu tam ten kluk nakráčel v jakémsi pokřiveném duchu nedbalé elegance. Přišel v pofiderní bílé košili a černých džínech. Jistě, mohlo to dopadnout i hůř, ale rozhodně to nebylo oslňující představení vlastní osoby. Měl za to, že oblek patří k pracovnímu pohovoru docela běžně, ale evidentně tomu tak nebylo… nebo Caleb opravdu neznal pravidla.

Cítil se šíleně, když tomuhle zvířátku naznačil, co po něm bude chtít. Skoro by tipoval, že na něj zazírá vyplašeně a pokusí se utéct s jekotem z jeho kanceláře a ten kluk místo toho udělal, co po něm chtěl, jak nejlépe dovedl. Zcela evidentně temnotou světa nepolíbený, ale tvárný, možná z něj vnitřně nějak cítil, že ta spolupráce opravdu bude fungovat, pokud si ho vychová. Proto mu nasadil ten sledovací náramek a rozhodl se, že to zkusí.

Jay se pobaveně zašklebil do ticha domu a upil ze sklenice. Taková blbost. Ne, že by to zařízení v náramku nefungovalo, ale jeho lidi před barákem byly o něco víc efektní než ten kus kovu na jeho zápěstí. Šlo jen o psychologický prvek, který se nejspíš vydařil, podle toho výrazu, co se mu krátce objevil ve tváři, když ten náramek zapínal.

Cal se rozhodl respektovat podmínky hry, a proto si ho odpoledne pozval na první přednášku. To, co se mu ještě před pár dny zdálo jako nevýhoda, se teď začalo vyjasňovat. Možná měl v rukách nezkušeného, ale o to líp si ho mohl zavázat. Na rozdíl od Bretta toho ale nechtěl dosáhnout silou. Síla zastrašování je křehká a vratká, ale když se postaví do role mírné i nekompromisní autority, získá si jeho pevnou věrnost. Pohyboval se na příliš tenkém ledě na to, aby v tom mohl dupat jako slon v porcelánu. Ne, musel postupovat opatrně a každý krok promyslet. Pokud mohl předvídat, ten kluk se brzy stane někým, kdo by byl schopný ho položit jedinou větou na lopatky. Nesmí mu dát jedinou záminku proto, aby to udělal. Byla to vlastně paradoxní situace a nevěděl, kdo z nich dvou má ve skutečnosti v tom vztahu navrch.

Jistě, kdykoliv může Cala nechat zabít, kdyby se naskytl stín podezření, že ten kluk s ním nejedná čestně, jenže to nebyl on, kdo bude vědět o jeho záležitostech první poslední. A nemusel by ho předhodit jen policajtům, stačilo by, aby se spojil s někým, komu už se teď bratři Eskinové nezamlouvají. Jistě, Cal by to nepřežil, ale ve výsledku by to byl on sám, kdo by měl zásadní existenční problém. Proto mu musí být důvěrnou autoritou, kterou Cal nebude chtít podkopat, vlastně chtěl získat něco na principu Stockholmského syndromu.

Ostatně, co jiného mu zbývalo? Dopředu věděl, že někoho takového potřebuje a dopředu věděl, že tenhle jediný člověk se stane pilířem celé mašinérie. Jestliže selže on, celý systém padne jako domeček z karet a strhne sebou všechny a všechno. Z vězení sice znal lidi, kteří tuhle tíhu sice vzali na sebe, ale to bylo ve výsledku taky úplně na hovno. Věděl, že tahle práce chce padesát očí, sto uší a schopnost předvídat nemožné. Ať už se to jeho egu nelíbilo jakkoliv, on sám takový nebyl a velice brzy by právě na tomhle shořel, což už si stihl dokázat před pěti lety, když se nechal chytit.

Pokládá hlavu na oltář, ale měl na výběr? Ne, neměl. A ten kluk vypadal, že je to nejlepší, co mu mohl vítr zavát do kanceláře. O tom svědčil i fakt, že mu před půlhodinou zavolal, že má vyřešeno to, co dostal za úkol teprve před několika málo hodinami. Možná chtěl jen udělat dojem, ale tušil, že dost lidí by to nechalo třeba na druhý den a neobtěžovali by se to zvládnout tak rychle, Cal jo. A asi to ho předurčovalo, že se stane Jayovým koněm na dráze. Jistě, ještě netušil, jak se s tím popasoval, ale na tom zas tak v tuhle chvíli nezáleželo. To štěně bylo plné milých překvapení, tak proč jich neodhalit víc? Ano, to všechno byl jeden velký risk, ale kdo neriskuje, nic nezíská. Ustrašeným dítětem v područí různých autorit už byl sám příliš dlouho a nehodlal tak zůstat donekonečna.

Teď měl šanci postavit se a rozjet něco, co mu vynese nemalé peníze i za cenu rizika. Nehodlal ji promarnit, nehodlal se zašít někam k lopatě, aby kopal silnice, protože jinam by ho ani nevzali kvůli té šmouze v trestním rejstříku. A jestli kvůli tomu má vychovat jedno skoro dítě pro kriminál? Fajn, to hodlal vzít.

Napsat komentář

twenty − 11 =

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat