Zákazník

Datum: 19. června 2015
Autor: Fori
Žánr: docela au
Beta-read: žádná
Forma: er
Počet slov: 2415
Přístupnost: +15
Poznámka: Ollie je napůl indián v New Yorku a… no… vydělává si ne úplně dobře. Isaacova ovečka.

Stál na svém klasickém místě, na rohu 130. ulice a vyhlížel toho, kdo mu zaplatí dnešní večeři. Kšefty v poslední době dost vázly a Ollie byl rád, že má dost práce na baráku, která mu zaplatí jeho minimální náklady. Navíc to, co tam dostal, už mu zůstávalo. A že to nebyly úplně malé peníze. V luxusu zrovna nežil, ale nemusel kouřit slámu a neteklo mu do bot.

Chtěl si zrovna zapálit, když se mu do zorného pole dostal asi čtyřicetiletý hispánec. Schoval cigaretu, nasadil profesionální úsměv a zaostřil na něj. Vypadalo to, že se povedlo, chlap k němu zamířil. Vypadal obyčejně, ale docela pěkný, to nebylo u zákazníků úplně zvykem. Často to byli břicháči po čtyřicítce, někdy i starší. Někdo zas vypadal dobře, ale smrděl. Nejhorší byla kombinace ošklivý, starý a ještě smradlavý, naštěstí si mohl trochu vybírat a nemusel chodit s úplně každým zoufalcem. Vyskakovat si ale stejně nemohl, a tak někdy bral i chlápky, o které by si nikdo neopřel ani kolo, kdyby to bylo zdarma.

Hispánec přešel silnici k zaparkovanému stříbrnému autu značky Pontiac a nasedl, škoda. Ollie ho přestal sledovat a zklamaně se posadil na obrubník, bude si muset počkat na někoho jiného. A přitom už to vypadalo, že se ten chlápek chytil! Stříbrný Pontiac vyjel ze svého místa a zastavil na jeho úrovni, řidič stáhl okénko a sjel prostituta pohledem. „Kolik?“ zeptal se bez zbytečných vytáček, docela si ho prohlížel, ale zároveň se snažil vypadat jaksi nezúčastněně a bez velkého zájmu. Jako kdyby ho ten kluk vlastně nezajímal a ptal se ho jen na to, kolik je hodin nebo jestli svítí slunce.

Ollie k němu zvedl pohled a zářivě se usmál. „Dvacet pět za hodinu,“ byl dražší než jiní, jen co je pravda. Využíval k tomu svůj dobrý a trochu atypický vzhled, v jeho obličejových rysech byly indiánské kořeny nepřehlédnutelné. Pravda, že občas musel sejít s cenou dolů, ale níž jak pod 10 nechodil. Uměl se ocenit, což se líbilo i Velkému Černochovi, jak říkal Isaacovi. Nebyl si jistý, jestli by ho nezabil, kdyby tu přezdívku slyšel, ale tušil, že on o ní stejně ví.

“Patnáct nebo nic,” oznámil mu hispánec nekompromisně, nedal žádnou šanci na smlouvání. Odpovědí mu bylo jen to, že se mladík zvedl z obrubníku a přešel k autu, do kterého nastoupil na místo spolujezdce. Patnáct dolarů bylo lepší než nic a auto i jeho řidič vypadali dost solidně na to, aby čekal na něco lepšího.

Auto se rozjelo hned, co zavřel dveře. Nevěděl, kam se jede, ale bylo mu to jedno, nebyl zvyklý mít blbý dotazy, jen sledoval značky a silnici. Chtěl vědět, kde se pohybují. Kdyby třeba jeli mimo město, ozval by se. Moc toho nenamluvili, hispánec se ho zeptal jen na jméno a věk, i když trochu lhostejně a sám o sobě řekl jen to, že je Carlos, což mohla, ale také nemusela být pravda. To se stávalo docela často, že o sobě zákazník nic neřekl… někteří se ale rozkecali natolik, že Ollie skoro zapomínal, proč s nimi šel.

Ani ne po dvaceti minutách věčného stání na semaforech dorazili k obytnému domu, byl to začátek Bronxu… nebo konec Manhattanu, jak se to vezme. Oba vystoupili z auta a muž zamířil ke dveřím domu, které následně otevřel a přidržel Olliemu. Přesunuli se do vcelku čistého bytu. Dům ani jeho chodba nevypadaly nic moc, nedalo se ani říct, že by voněly, ale byt byl upravený, to bylo potěšující. Sice to vypadalo na chlapskou domácnost, ale o nic strašného zas nešlo. Akorát pár lahví na stole v obývacím pokoji a na kuchyňské lince špinavé nádobí. Ollie se trochu zvědavě po bytě porozhlédl, když vešel dál, ale pak se přesunul ke svému hostiteli, Carlosovi. Věnoval mu další ze svých úsměvů a přistoupil blíž k němu. Zákazník ho chvíli pozoroval a nechal se od své společnosti osahávat a líbat, sám na to ale vůbec nereagoval, nakonec se odtáhl.

„Běž se osprchovat, první dveře v chodbě, pak se vrať,“ pořád si udržoval ten rozkazovačný tón, ale nebyl nijak nepříjemný. Možná trochu suchar, ale to bylo spoustu Ollieho zákazníků. Ten mu odpověděl jen úsměvem a vrátil se do úzké chodbičky, kde vstoupil do přikázaných dveří a ocitl se v menší, ale útulně zařízené koupelně. Sprchu u klientů měl docela v oblibě, dávala mu čas zdržovat a protahovat dobu, kdy byl v bytě. Na druhou stranu se v ní ale nerozpouštěl hodinu, to zas ne, takovou drzost neměl.

Nějakých deset či patnáct minut se zdržel, ven vylezl s oblečením v náruči a na sobě měl přes bedra jen nějaký ručník, který našel v koupelně, víc ostatně nepotřeboval. Proč by se měl oblíkat, když se za chvíli zas bude svlíkat, že. Oblečení donesl v ruce a položil ho na gauč, hispánec seděl v křesle a sledoval ho s cigaretou v ruce. Na skleněném stolku stála sklenice s vodou a talíř s oplatkami, takže pozorný klient? To mu k němu moc nesedělo, ale proč ne, zřejmě se v tom chlapovi spletl a nebyl tak lhostejný, jak kdyby si děvku bral jako dárek pro svoji ženu. „Nabídni si,“ vyzval ho muž tiše a pozoroval ho, teď už docela zaujatě, když měl kluk kolem sebe jen ten jeho ručník.

Ollie poslechl, pozvedl sice trochu nejistě obočí, ale posadil se vedle hromádky prádla a napil se. Za vodu byl docela vděčný, ačkoliv chutnala trochu divně. Na druhou stranu voda ve sprše byla cítit po chloru, takže tohle byla nejspíš nějaká laciná balená voda, ty většinou chutnají divně. Chlap s ním nemluvil, proto vzal z talířku kus sušenky, vložil jí mezi rty a přesunul se ke křeslu, kde seděl Carlos. Cestou shodil ručník, který mu zakrýval klín.

Posadil se na opěrku vedle něj, hodil ruku kolem jeho ramen a sušenku mu okatě nabídl, jak romantické. Moc si na to nepotrpěl, ostatně neměl kdy tyhle kousky provádět, protože občerstvení mu nenabízeli ani jeho stálí klienti. Hm, možná by si to mohl zavést do své ceny – 25 dolarů plus občerstvení. Otázka je, jak by se na to tvářila klientela. Muž sedící kousek pod ním nabídku přijal a s polibkem mu ukradl nabízený kousek, pro další ho ale nepustil. Hodil kolem něj ruku s cigaretou tak, aby ho nepopálil a do polibku se okamžitě vrátil, prohloubil ho a zjevně si přítomnost tak mladé společnosti užíval. Volnou rukou mu přejel několikrát po těle, měl příjemný dotek a dobře vonící vodu po holení, nebo co to vlastně bylo za vůni. Ollie z ní měl trochu zamlžené myšlenky, ale polibek si užíval, ostatně se z Carlose vyklubala příjemná společnost.

„Počkej na mě v ložnici,“ další tichý příkaz, který ochotně vykonal. Vstal a zamířil k otevřeným dveřím, které vedly do místnosti s velkým letištěm. Cestou ke dveřím se mu zamlžil pohled.

#

Tma, chladno a podivný kovový pach. Ollie ležel na něčem tvrdém a studeném, bolel ho celý člověk. Kde byl? Co se stalo? Pomalu otevřel oči a zamrkal. Ležel na štěrku a vedle něj něco fakt nevábně smrdělo. Zvedl hlavu a rozhlédl se, jako krtek, který právě vystrčil hlavu z díry na světlo – slepý. Jenže na rozdíl od něj zíral pořád do tmy. Připadal si jako po ráně palicí, strašlivě ho bolela hlava. Pokusil se alespoň posadit, ale moc dobře to nešlo. Chtěl zjistit, kde je a co se vlastně stalo.

„Kurva,“ zařval do ticha, když se pokusil pohnout levačkou. Do očí mu vhrkly slzy, nejspíš měl zlomené zápěstí. Ozvěna mu jeho nadávku vrátila zpět, takže byl v uzavřeném prostoru. Vydrápal se do sedu bez pomoci rukou, bolavé zápěstí levé ruky svíral v pravačce, jež alespoň na pocit působila, že je v pohodě. Zahýbal ztěžka nohama, aby se ujistil, že se dokáže zvednout. Jeho oči si pomalu zvykaly na tmu – nebyla úplná, odněkud sem přicházelo světlo. Zíral do ní a nohama zavadil o cosi kovového vedle sebe – dlouhé a nízké, pod sebou kamínky a beton. Byl v kolejišti.

„Kurva,“ vydechl ztěžka znovu, tentokrát tišeji. Nejspíš nějaká zavřená zastávka metra, ale těch bylo po městě hned několik. Těžko poznat, která je tahle. Všechny byly daleko od továrny, kde přebýval. Navíc se cítil, že se mu hlava brzy rozdělí na další tři, ruka ho bolela jak čert, stejně tak žebra a břicho. V puse měl nechutnou pachuť čehosi, co ani nechtěl zkoumat a zadní partie na tom taky nebyly bůhví jak slavně. Musel vstát a dostat se pryč, ať už byl kdekoliv. Vydrápat se na nohy dalo dost práce, každý pohyb ho bolel, a jakmile se zvedl víc, celá podlaha se s ním rozhoupala, což mělo za následek další pád. Nemohl se ubránit tomu, aby na obranu před štěrkem nestrkal zraněnou ruku. Rukou a celým tělem mu projela taková bolest, že začal regulérně brečet. Umře tady, v tomhle stavu se bez pomoci nemůže vyhrabat ven, to není v jeho silách.

Byl pod úrovní podlahy, což potvrzovalo jeho domněnku, že jde o kolejiště metra. Vydrápat se nahoru na tu žlutou čáru, která kdysi dávno upozorňovala pasažéry, že už jsou moc blízko kolejišti, mu dalo dost práce, možná půl hodiny? Hodinu? Neuměl to odhadnout, trvalo to dlouho, ale nakonec se mu to povedlo. Byl kousek od výlezu nahoru. Ten bastard se s ním nejspíš nechtěl táhnout moc daleko, tak ho hodil do kolejí kousek od vstupu a šel si po svých, ale to mohl Ollie jen hádat, hlava ho bolela a on si nedokázal na nic vzpomenout. Matně si vybavoval tvář toho chlapa, asi by ho nepoznal, kdyby ho viděl podruhé.

Byl zřízený jako nikdy. Občas se našel někdo, kdo mu dal pár facek nebo ho při tom přiškrtil, ale nikdy nikdo se ho nepokusil zabít potom, co ho znásilnil. Nemělo ani smysl se šacovat, jestli mu za to něco dal, Ollie věděl, že ne. Kdyby ano, asi by ho tu nepohodil jako použitý spotřebič do kolejiště, kde to páchlo chcankama.

Ke schodům vzhůru se doslova doplazil na boku se zlomenou rukou přikrčenou úzkostlivě k tělu, další pád by nezvládl, omdlel by. Už teď se držel při vědomí opravdu jen silou vůle. Zlomená ruka a zřejmě rozbitá hlava ale úspěšně tupila jakoukoliv další bolest, ať už žeber nebo čehokoliv jiného. U schodiště se chytil zábradlí a podařilo se mu tak po chvíli vytáhnout na nohy. Úzkostlivě se držel madla a přesto, že se mu celé schodiště motalo, vlnilo a různě kroutilo, začal stoupat nahoru za světlem pouličních lamp. Za půlkou začal věřit, že to zvládne, i když šel tempem přejetého šneka, po každých dvou schodech musel klesnout a odpočívat. Někde ve třech čtvrtinách svého stoupání během odpočinku v pokleku pod zábradlím omdlel. Jen se štěstím se nezřítil dolů, pád ze schodů už by nejspíš nepřežil.

Místo toho se probral, neuměl odhadnout po jak dlouhé době, na tom samém místě, v jakém ho vědomí opustilo. Hlava i ruka bolely snad ještě víc než předtím, ale s vypětím sil se vyplazil nahoru na ulici. Kus od něj jezdila auta, ale nešlo o hlavní tah. Tahle informace mu ale stejně nic nepřinesla, pořád netušil, kde je, ale věděl, že vědomí nenabyl na moc dlouho, brzy o něj zas přijde.

Ten hajzl ho zfetoval… dal mu přece napít té hnusné vody, určitě v ní něco bylo. Takže žádný slušný suchar, pěkná svině. Pokusil se znovu vstát, ale po pár krocích stejně musel zpátky na zem do sedu. Chvíli se rozdýchával a znovu vstal, aby šel dál. Pak ztratil vědomí.

#

Ve stejnou dobu…

Isaac chodil nervózně po hale jako lev v kleci. Každého se ptal, jestli neviděl Ollieho, jenže od rána nikdo o Oliverovi neměl ponětí. Jak by také mohli, když on dělal pořád sám, stranou od ostatních? Možná proto, že byl cenné zboží Isaaca, možná proto, že se cítil být něčím víc, než jen obyčejnou šlapkou. Ollie zkrátka nebýval tam, kde ostatní kluci z továrny a ti neměli potřebu po něm pátrat.

„Třeba to zabalil a práskl do bot,“ zkusil to Jess, když Isaac procházel asi popáté kolem něj. Vražedný pohled černocha byla dostačující odpověď na jeho nápad.

„Ne, Ollie by neodešel,“ smetl tuhle myšlenku dřív, než o ní vůbec mohl začít přemýšlet.

Přes svou vražednost v konverzaci byl vlastně spíš poněkud zoufalý. Měli natáčet a byli tak dohodnutí už několik dní, tak proč ten zatracený kluk nepřišel? Nebyl jeden z těch, na které by nebylo spolehnutí, vlastně mu docela dost věřil a ani si nemyslel, že by se Ollie rozhodl žít normálně. Něco by předtím jistě naznačil, nezmizel by jen tak. Zkrátka tušil, že se něco muselo stát, že sám by si tyhle manýry nedovolil, ale co se stalo? Kde je? Žije vůbec? To nevěděl.

Bronx mu sice patřil, ale jen v rámci jeho kšeftů. Co dělali maniaci kupující si prostituty, o tom přehled neměl. Kdyby alespoň tušil, kde hledat… takhle mohl jen spoléhat na své lidi, kteří přislíbili, že se po jeho polovičním Vinnetouovi podívají. V tuhle chvíli mohl jen čekat, a proto procházel továrnou, která mu patřila stejně jako ti kluci, kteří v ní přespávali. Co když je Ollie mimo Bronx? Ne, nemůže zburcovat celé newyorské podsvětí kvůli pornohvězdě a děvce v jedné osobě, to prostě nešlo.

Trvalo to dvě hodiny, než se jeho mobil v kapse kalhot rozezvonil. Ollieho našli zřízeného na severu Manhattanu, jen malý kousek od roky zavřené stanice metra. Našli ho v bezvědomí a surově zbitého. Trvalo jim, než ho v tak zbědovaném stavu dokázali naložit do auta a odvézt na barák k němu.

Nechal je, aby ho dovlekli na postel, kde ho položili a odešli… jako kdyby mu přinesli nákup. Prohlédl ho zběžným laickým okem a pochopil, že není zbytí. Musel zavolat svému známému, který mimo jiné dělal doktora u Saint Barnabas. Věděl, že tohle sám nevyřeší.

Kdyby šlo jen o fialová žebra a zmlácenost, asi by to riskl, jenže krvácející hlava, pochroumaná oteklá ruka a podlitiny na hrudníku nebyly něco, co by mohl přejít s doufáním, že se z toho do pár dní vylíže sám. A Ollie mnohokrát dokázal, že je dobrá investice. Bylo na čase do něj znovu narvat nějaké dolary a dát ho do kupy ve vlastní režii. Na tyhle stavy si už vydělal několikrát a bude vydělávat dál, nemůže ho nechat umřít. Navíc, měl toho kluka svým způsobem docela rád. Kdyby jen tušil, kdo za tohle může…

#

Zase tma a zase ležel, ale tentokrát ne na tvrdém, naopak. Dokonce to kolem něj ani nepáchlo a kousek od sebe slyšel hlasy. Pootevřel ztěžka oči a zamrkal, aby je donutil trochu zaostřit. Byl na baráku v posteli a kousek od něj stál Isaac s ještě nějakým chlapem, kterého nepoznával. Jak se sem dostal? Byl přece ve městě… co se vlastně stalo? Než o tom vůbec stačil začít přemýšlet, usnul.

Napsat komentář

twenty − 8 =

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat