Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

And forgive us our trespasses

Autor: Fori
Žánr: depresivní, drsné, nepřikrášlené
Beta-read: žádná
Forma: er
Počet slov: 1264
Přístupnost: pro ty, co nemají úplně slabý žaludek
Poznámka: V překladu je název povídky: “A odpusť nám naše viny” (Matouš 6, 12).

Na ztichlé ulici se rozléhaly jeho kroky bot, které s pravidelností dopadaly na chodník. Mohl jet podzemkou. Mohl jen čímkoliv a už by byl dávno v teple a samotě svého podkrovního bytu, jenže on nechtěl. Raději už možná hodinu kráčel na druhou stranu města pěšky a přemýšlel o celém dnešním večeru. Snad doufal, že noční vzduch a prázdné ulice mu udělají dobře. Nejen jeho žaludku, ale tak celkově. Bylo mu zle, přestože za celý večer stihl vypít jen jedinou sklenku bílého vína. Ne, tohle nebylo alkoholem, nicméně i tak se mu zvedal žaludek z večerní nepříliš zdravé stravy v podobě chipsů a plesnivého sýra.

Jeho tvář působila zklíčeným dojmem člověka, který se provinil a nyní hořce lituje, užíral se. Tolik by si přál, kdyby tenhle večer a noc mohl smazat nejen ze života svého, ale i života jeho dlouholetého přítele. Styděl se za sebe. Těžko říct, zda mu někdy bude odpuštěno, ale přál by si to… a moc. Nechtěl ho ztratit ze své hlouposti a prostořekosti. Vždyť se znají tolik let a tolik věcí spolu zažili. Jak by mohl dál fungovat bez jeho přátelství a příšerně tvrdohlavé osobnosti?

Ranil ho, dokonce by přísahal, že při odchodu v jeho očích zaznamenal slzy. Nenáviděl se za to! Proč nedržel zobák? Proč tam vůbec chodil, když věděl, že neudrží klapačku? Proč ho on vůbec doprdele zval?! Neměl tam chodit, to už teď věděl celkem s jistotou. Ano, byl by zklamaný, že nepřišel, ale odpustil by mu to, za chvíli by o tom nevěděl, ale teď? Těžko může čekat, že to jen tak bude brzy mezi nimi zas dobré. Nebude, zlomil část toho srdce, do kterého patřil. Řekl až příliš ošklivého, než aby mu bylo jen tak odpuštěno. Jak kurva mohl?! Jak mu mohl tak ublížit?! To přece kamarádi nedělají a už vůbec ne přátelé.

Ve svém hloubání si nevšiml skupinky, která se náhle objevila z boční ulice a mířila proti němu. Pět chlápků, všichni značně pod obraz, což bylo znát z jejich chůze i hlasitosti. Právě díky jejich hulákání si jich všiml a donutil se vytrhnout z myšlenek s přimhouřením očí. Nechtěl pročísnout jejich houf, proto slezl z chodníku a kráčel vedle něj poklidně dál přímým směrem. Všimli si ho taky a brzy se neobešli bez hlasitých poznámek a vyptávání se.

„Hej!“ „Kam si myslíš, že jdeš?“ „Počkej přece“ „Si němej nebo co?“ „Vyhodila tě Tvoje stará?“ hulákali na něj jeden přes druhého, snažil se je ignorovat. To poslední, na co měl náladu, bylo dohadování se s opilými paznehty, co páchly levnými cigaretami a kořalkou. Ignoroval je do chvíle, než na svém rameni ucítil hrubý dotek jednoho z nich. Nechal se otočit a pohlédl mu do očí poněkud otráveně. Agrese, kterou v nich viděl, ho překvapila, ale nevyděsila.

„Neumíš odpovědět, sráči?“ zasykl na něj ten chlap a rozmáchl se k ráně. Nebyl v takovém stavu, aby dokázal mířit, takže nebyl zas takový problém jeho ruku zachytit a odstrčit ho. Nikdo z té tlupy nebyl ve stavu, ve kterém by se dokázal účinně prát, tím si byl vcelku jistý.
Nečekaná rána do zad ho však srazila na všechny čtyři s těžkým vydechnutím. Byl otřesený a sám sebe se tázal, co se stalo, než ale dokázal najít správnou odpověď, tvrdý kopanec do žeber ho dostal na lopatky. Pokusil se vyškrábat na nohy a bránit se, nicméně skupinka těch pěti ho obstoupila a účinně zabránila jakémukoliv pokusu o zvednutí nebo o obranu ze země.

Cítil, jak pod kopanci praskají žebra. Slyšel zřetelně, jak jedna z obličejových kostí praskla po ráně pěstí, nebo možná loktem? Nesledoval to, rukama se snažil chránit hlavu, ale příliš to nepomáhalo. Reflexivně mu ruce ujížděli k místům, kam dostával další a nové rány. Vyhekl a zalapal po dechu, když mu jeden z nich stoupl botou na hrudník. Podařilo se mu dostat na bok, dostat se do jakéhosi klubka a ochránit tak břicho, ostrá bolest po kopanci do ledvin však jeho obranu prolomila.

Dokázal jen kňučet do chvíle, než jeden z útočníků přesně trefil už předtím rozbouřený žaludek. Převalil se s dávivým zvukem na bok a pokřtil zámkovou dlažbu obsahem svého žaludku. Alespoň v tu chvíli ho nechali být. Pokřikovali na něj dál svoje nadávky, ale nechali ho, aby svoji činnost dokončil. Možná zkrátka jen proto, aby se dostatečně mohli vyjevit slovně při vyjadřování odporu k němu. Všiml si krve ve zvratcích, ale neměl příliš čas je zkoumat. Pach žaludečních šťáv mu jen bouřil pochroumané břicho. Snad by ovšem nepotřeboval další kopanec, kterého se mu dostalo, snad by se i vlastními silami dostal od své zpola natrávené večeře dál.

Netušil, kolik ran pěstmi a kolik kopanců ještě dostal, než se jeho tvář dostala do těsného kontaktu s šavlí na chodníku. Vlastně to v polovičním bezvědomí registroval jen velmi málo. Vnímal jejich vzdalující se kroky a pokřikování, konečně ho nechali definitivně být. Nechali ho ležet ve vlastních zvratcích, zmláceného, krvácejícího a umírajícího. Dýchání mu ztěžovala především krev, která se řinula z jeho nosu a stékala mu do krku. Nechal část vytékat z koutku úst, ale příliš to nepomáhalo. Stále jí cítil ve svém hrdle a její pachuť na jazyku. Při každém nádechu zachrčel a cítil ostrou bolest na své hrudi. Čím víc se snažil válčit o svůj dech, tím hůř to šlo a o to víc se z jeho úst valila zpěněná krev.

Věděl, že umírá. Musel by se stát zázrak, musel by někdo přijít a najít ho tady. Musel by volat o pomoc, sám to ale nedokáže a tahle ulice je ztichlá jako hřbitovní cesta o úplňku. Nikdo se tady neukáže, co by tady kdo pohledával v jednu ráno. Takřka po celé délce ulice se táhne jen posprejovaná šedá tovární zeď, nic víc. Auto tu projede jedno za dvě hodiny a za tu dobu už dávno bude mrtvej. Udusí se dřív, než ho tady někdo najde. Do mysli se mu vkradl jedovatý hlas jeho vnitřního já. Nestihne si už vyprosit odpuštění. Umře dřív, než mu jeho přítel odpustí. Zemře teď a tady s myšlenkou, že poslední, co udělal, bylo kruté ublížení člověku, kterého svým způsobem miloval. Toto uvědomění mu náhle vehnalo slzy do očí. Chrčel, umíral a brečel jako malý kluk.

Nechce to! Ne, proč se to muselo stát?! Nechce umřít. Ne teď a ne tady. Potřebuje se mu omluvit. Potřebuje nejdřív slyšet, že mu odpustil. Mohl prosit a modlit se k Bohu, ale k čemu by to bylo? Jeho přece nezranil! Ne, jemu musí odpustit on a nikdo jiný v zástupu. Toužebně si přál, aby přišel a on měl prostor k tomu, aby se omluvil za svoji hloupost a špatnou náladu. Zkazil mu narozeninovou oslavu a s tímhle pocitem má umřít? To přece nejde, nemůže to tak být!

Jenže jeho dech se pomalu krátil a bolest na hrudi se stupňovala. Světla pouličních lamp viděl jen zamlženě a křižovatka na konci ulice byla v nedohlednu. Nevědomky popotáhl, čímž do zraněných plic nabral část krve z přelomeného nosu. Dusil se vlastní krví a slzy neustávaly. Tekly proudem z jeho očí a končili ve zvratcích, ze kterých se nedokázal odtáhnout. Jeho tělo rezignovalo, ale hlava útrpně pracovala dál jako kolovrátek: „Ublížil jsi mu a nikdy už se neomluvíš! Chcípneš s tím, že jsi zradil nejlepšího přítele!“

Pomalu zavřel oči a nechal ve své hlavě zhasnout i světla těch lamp. Všude ho obklopovala tma, už ani necítil ten charakteristický čmuch žaludečních šťáv. Chtěl alespoň do té tmy zašeptat prosbu o odpuštění, ale žádný zvuk z něj nevyšel. Plíce ho zradily a vypověděly poslušnost v této bitvě, srdce náhle vypadlo z vlastního ustáleného rytmu a provedlo ještě poslední marný pokus o vzbouření těla k poslušnosti, než samo utichlo ve svém tlukotu.

Rubriky Stories

Napsat komentář

11 + 13 =

„Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“ Oscar Wilde