Anděl strážný

Po dlouhém váhání jsem se rozhodl přece jen tuto povídku uveřejnit. Je jiná, než jaká bývá moje tvorba. Není příliš o pocitech, jako o ději. A také končí dobře, což u mě není tak častý jev.


Cesta rychle ubíhala a za okny se míhala světla aut protijedoucích i těch, které jela ve stejném směru. Nikdo nezdržoval levý pruh dálnice D1 a všichni hbitě uhýbali rychle jedoucímu černému Nissanu. Takhle po ránu na dálnici byli vidět ostatně buď jen kamiony anebo zkušení a dostatečně vylítaní řidiči, co rozhodně nejedou do hypermarketu nakupovat. Kdo by taky jel v půl sedmé ráno nakupovat? Leda tak důchodci do Kauflandu. Kamionů bylo za to všude plno, táhli se jako dlouhý had v těch svých příšerně malých mezerách, kam by se auto v případě nouze nemělo šanci vejít. Teď to nebylo ale nijak důležité.

Nissan se řítil ustupujícím šerem, které bylo rozbíjeno světly projíždějících aut. Řidič byl muž ve středním věku s krátce střiženými vlasy, jeho tvář lehce zdrsňovalo strniště a dobře padnoucí oblek naznačoval, že jde pravděpodobně o finančně dobře zajištěného businessmana jedoucího za obchodem, přesněji za penězi.
Tu cestu měl naježděnou. Pamatoval si různé nerovnosti i místa, kde to při mokré vozovce klouzalo a vynášelo. Dnešní podzimní ráno ale bylo suché, nebylo nutné snižovat jakkoliv rychlost. Ručička tachometru se delší dobu držela u hodnoty 160 km/h a z rádia hrála tichá muzika.
Náhle pocítil změnu, auto sebou lehce trhlo a začalo táhnout doleva. Mírně přimhouřil oči a chytil pevně volant oběma rukama. Něco se děje, tohle není standardní chování, přesto se musí pokusit to udržet a zůstat ve svém pruhu. Nějak to určitě půjde. Spojka, brzda.
Nepůjde. Černý Nissan jde rázem do smyku rovnou do vedlejšího pruhu. Všechny pokusy přicházejí vniveč, auto je příliš rozhoupané a přestává být ovladatelné. Tmavé oči v rychlém sledu událostí registrují auta jedoucí přímo na něj. Jde ale o pouhý mžik, než auto tvrdě narazí levým bokem do betonového svodidla, zapře se o něj a zůstane stát v protisměru v odstavném pruhu. V pásech vybuchuje patrona a stahuje ho okamžitě do sedadla. Boční airbag u řidiče vystřeluje ve stejném okamžiku, kdy dojde k ráně. Náraz byl natolik silný, že těžký betonový blok se posune o zhruba deset čísel. Navigace přistává na zadních sedadlech jako několik jiných věcí, které byli různě zastrkány do otevřených přihrádek šedé palubní desky.

Tmavovlasý muž ztěžka vydechne, zdá se být v pořádku, přesto dýchá zrychleně a zorničky jsou mírně rozšířené. Vnímá kamiony, které kolem něj rychle projíždí, někteří ho problikávají, jiní zase troubí. Jeho to ale nezajímá, nevěnuje tomu pozornost. V rychlosti se odpoutá a odpoutá i svoji tašku, kterou naštěstí zajistil na sedadle spolujezdce. Pásy jsou na omak divné, přesto jdou snadno rozepnout. Najde šňůru od handsfree, za kterou vytáhne mobil odněkud zpod sedačky, pak zpocená ruka vyhledá kliku dveří, za které zatáhne, dveře se ale otevřou jen na škvírku, naráží totiž na betonový zátaras.
Nepanikaří, místo toho odemkne displej dotykového telefonu a nad vytočeným číslem nemusí přemýšlet, 112ku vyťukává zcela bezmyšlenkovitě. Slyší dispečerku a pokouší se při rozhovoru udržet klidný hlas. Nemůžu ven, proč mi radíš, abych sakra vylezl ven?! Myslíš, že jsem se o to nepokusil? Není vzteklý, jen zoufalý. Kdykoliv do něj může vletět nějaké auto nebo hůř, kamion. Nechce se mu ještě umírat. Udává informace o své poloze, nezbývá než čekat na příjezd záchranářů.
Bolí ho hlava a konečně si uvědomuje, že stále stojí na brzdovém pedálu. Ztěžka nohu sundá, je rozlámaný, ale hlavně má strach. Sleduje protijedoucí auta, které od chvíle nárazu neúnavně jezdí bez sebemenší přestávky. Jeden kamion za druhým, dál troubí a dál blikají. Nejspíš vidí jen dalšího blba, co vjel do protisměru na dálnici, ani jeden nezastaví. Sedm minut uplyne, než uvidí v dálce blikající majáčky. Příšerně dlouhá doba, přijde mu, jako by uplynula více než hodina od telefonátu s dispečinkem. Čas na displeji telefonu se ale nemýlí. Je to jedno, nehraje to roli. Záchrana je na blízku. Dostane se ven, dostane se do bezpečí. Jeden by nevěřil, jak rád je vidí, úlevně vydechne.

Jedno z aut odkloní provoz do vzdálenějšího pruhu a hasiči v rychlosti rozestavují kužely kolem. Muž v policejní uniformě otevře dveře u spolujezdce.
„Jste v pořádku? Dostaneme vás ven,“ oznamuje spěšně a natahuje se k řidiči, ten mu podá nejdříve svoji tašku, poté neohrabaně přeleze přes řadicí páku, dostane se na sedadlo spolujezdce a poté i ven ze svého vězení. Policista ho okamžitě chytá za nadloktí a zamíří i s ním ke žluté blikající sanitce. Záchranáři jim ihned vyrážejí vstříc a přebírají si svého nového pacienta.
„Nemotá se vám hlava nebo není vám špatně od žaludku?“ vyptávají se ho už při cestě do sanitky. Muž jim souvisle a duchapřítomně odpovídá, ve voze se nechává vyšetřit. Zdá se být v pořádku až na bolest rukou a hlavy, nejspíše si uštědřil ránu o opěrku. Rázně odmítá převoz do nemocnice i přes naléhání zdravotníků. Nedá se svítit, vystavují mu zprávu i revers.
„Poslouchejte, jestli budete během dne nebo v noci zvracet, případně se vám nějak zhorší ta hlava, neváhejte a vyhledejte lékaře, ano?,“ zdravotník na něj upře vážný pohled, nežertuje. Nezbývá nic jiného, než mu to odsouhlasit.

Byl odeslán do přistaveného vozu, které upozorňovalo řidiče, aby opustili pravý pruh.
„Je to bezpečné?“ musel se zkrátka zeptat, když do toho lezl.
„Co je dnes bezpečné?“
Nemohl říci, že by ho tato odpověď potěšila, nakonec ale musel potvrdit její pravdivost. Nic nebylo bezpečné, zvláště ne na frekventované dálnici. Nikdy by nevěřil, že za takovou chvilku projede tolik aut.
Teď ještě vyřídit zprávu s policií. „Když se mi to rozhoupalo, měl jsem tam tak sto třicet“ – „Šel jsem brzy do smyku, nevím ale přesně, bylo to hrozně rychlé“ – „Ne, to nebude nutné“ – „Kdo mi odsud dostane zpět do Prahy?“

Nakonec se dostal do auta odtahovce. Byl stále rozklepaný a cítil se velice unavený, ačkoliv bylo ráno. Při tom nárazu se mu snad musely posunout a zamotat do sebe všechny vnitřnosti. Hlava neúnavně a vytrvale bolela, měl problém si jen opřít hlavu o opěrku. Navíc cesta ubíhala příšerně pomalu. Ten chlápek s tím vážně jel stylem, že si skoro začínal říkat, kdy začnou couvat.
V servisu konečně spatřil své zbořené auto, se kterým už se může zcela určitě rozloučit. Levá strana u řidiče byla celá podivně zohýbaná a odřená, kryt nádrže nedržel zavřený a zadní kolo bylo rovněž pofiderně zdeformované. Nejspíše se mu podařilo přerazit zadní nápravu. Interiér auta zůstal ale neporušen, kromě vylétnutého zadního reproduktoru, jenž zůstal bezděčně ležet na druhé straně na zadních sedadlech.

Přemýšlel nad tím vším ještě v servisu, než pro něj přijel jeho kamarád, kterého informoval jako prvního. Nechtěl zbytečně děsit nikoho z rodiny. Neuvědomoval si vlastně z celé té události nic, před oči se mu stále vracel obrázek, který se naskytl při přeletu přes tři pruhy. Přední světlomety aut, která se řítila rovnou na něj. V té chvíli mu bylo už naprosto jasné, že dnes na schůzku nedorazí. Byla to jediná myšlenka, která mu proletěla hlavou. Přesto měl neuvěřitelné štěstí. To byl fakt, který věděl naprosto přesně. Mohl vletět ve smyku pod kamion, betonový zátaras ho mohl odhodit zpět do vozovky, každé protijedoucí auto do něj mohlo kdykoliv vletět, když tam tak bezbranně seděl uvězněný v autě. Jeho anděl strážný měl zase pro jednou pořádnou fušku…

Napsat komentář

11 + 11 =

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat