Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

Druhý břeh

Vždy jsem byl velice racionální a nepřipouštěl si takové ty duchařské věci, na které můžeme narazit v knihách nebo u cikánky, která nás chytí za ruku a řekne nám něco, co pozná z těch divných čar na naší dlani. Přišlo mi to hlavně celé jako velká hloupost a nebylo nic, co by mi přesvědčilo o opaku. Proč také? Můj život nenaplňovala žádná aura či pochybné rozhovory s mrtvými lidmi, natož aby se ti zemřelí vraceli zpět na Zem v jiné formě. Nikdy jsem se necítil jako bývalý císař Nero nebo třeba princezna Diana. Neměl jsem tedy žádný důvod, proč bych se o toto měl blíže zajímat.

Během devatenáctého roku mého života se však něco změnilo. Doktoři mi diagnostikovali akutní leukémii a můj život se obrátil vzhůru nohama. Rok plný chemoterapie a zvažování možnosti transplantace kostní dřeně. Na začátku toho všeho jsem se tvářil velice statečně s tím, že nemoc porazím a vyjdu z toho já jako vítěz, svoji vůli jsem ale odstupem času začal ztrácet. Tím se zmenšovaly i moje vyhlídky na uzdravení, nemoc se začala horšit a ani opora ze strany rodiny a přátel už nebyla něčím, co by mi drželo, jak se říká, hlavu nad hladinou. Více času jsem trávil po nemocnicích, než doma. Další a další vyšetření, pomalu už mi začalo být vlastně i jedno, co se mnou doktoři provádí, přestože tvrdili, že jsem statečný. Omyl. Možná navenek jsem měl naprosto tvrdou skořápku, kterou jen tak něco nezlomí, vevnitř to ale vypadalo zcela opačně. Starost lékařů i sester byla až dojemná. Měl jsem je rád, snažili se mi jakkoliv pomoci a to nejen s nemocí, ale i s mým neutěšeným psychickým stavem. Marně.

13. srpna 2002 ve 2:15 v noci jsem svůj dlouhý boj vzdal přes veškerou snahu doktorů mi přivést zpět. Snaha lékařů ale nebylo to, co jsem vnímal. Obklopilo mě jasné, přesto ne nepříjemné světlo, z něhož vyšla moje dávno zesnulá babička. Usmívala se a vůbec nevypadala tak staře, jako když jsem ji viděl naposledy. Vítala mě a naplňovala moji duši klidem. Byla tu se mnou, aby mi pomohla a zbavovala mě tím strachu, který mě už dlouhou dobu naplňoval. Věděl jsem, že smrt je blízko, už kvůli tomu jsem měl velkou obavu z vlastního umírání.

V tom světle se objevovali obrazy, které mi byly povědomé. Jako by mi někdo celý můj život pustil na videokameře. Nebyl jsem tentokrát účastník dění, byl jsem jen tichý pozorovatel, který mohl přihlížet, aniž by měl právo jakkoliv změnit to, co se v tom zvláštním snímku odehrává. Občas jsem cítil bolest a jindy zase radost. Necítil jsem myslím své pocity, ale těch, kterých se mé jednání bezprostředně týkalo. Byla to rekapitulace mým životem a teď nezbývalo nic jiného, než přejít.
Kam? Dál. Do druhého světa, který je živým zapovězen, přesto nikdo se tomu místu nevyhne. Dřív či později do něj doputují všichni se svým průvodcem, který je chytí kolem ramen a s úsměvem je naplní hřejivým teplem a klidem. Mým průvodcem byla moje babička, byla tu teď jen pro mě a já pochopil, že to tak má být a můj osud se napsal dávno předtím, než se ve skutečnosti odehrál. Zvláštní zjištění, moje veškeré názory se rozpadly během jedné krátké chvíle. Mluvil jsem se svoji babičkou dlouho a kolem mě bylo mnoho a mnoho dalších zlatavě zářivých lidí, kteří spolu v různých skupinkách rozmlouvali a smáli se. Bylo tohle nebe? Ne, tohle byl druhý břeh. Ten, o kterém živoucí neví vůbec nic a pouze hádají. Přesto i mezi nimi se najdou ti, kteří jsou duševně dál, než ostatní. Ti moc dobře chápou životní pochody a přijímají je jako něco neodvratitelného, přesto se nebojí. Naopak mnozí mají ještě tolik síly, aby pomáhali těm méně zdatnějším souputníkům.
Cítil jsem však i bolest, která mě naplňovala. Její původ nebyl fyzický, byl vlastně vcelku zvláštní. Nepotřeboval jsem dlouho přemýšlet, odkud se ten tíživý pocit bere. Byl to stesk mé rodiny a přátel. Nejvíce patrný byl od mé maminky. Trpěla jako zraněná srna zahnaná do reflektorů auta. Ztratila své jediné dítě a nebylo nic, co by tu bolest zvrátilo. Věděl jsem, že to tak nesmím nechat. Musím s ní mluvit, nějak se s ní spojit. Muselo to přece jít, mnoho jsem za života o tom slyšel, avšak ne tolik, abych si s těmi informacemi dokázal poradit a vyřešit tuto situaci.
Chodil jsem za ní každou noc, když spala. Stál jsem ve dveřích ložnice a sledoval přikrývku, jak se pomalu a těžce zdvihá a poté zase klesá. Mluvil jsem na ni, ale ona mě neslyšela. Dotýkal se ji, ale ona můj dotek necítila. Tížila mě myšlenka, že se kvůli mně trápí a chtěl jsem to konečně zastavit. Vytrvale jsem noc co noc chodil do domu, kde jsem kdysi se svoji rodinou žil a pokoušel se dát o sobě vědět, přestože jsem věděl, že ji nebudu moci obejmout a ona můj hlas neuslyší.

Tento stav trval nakonec několik měsíců a já tentokrát odmítl svůj boj vzdát, ať už by měl trvat jakkoli dlouho. Musel jsem zvítězit a neodejít jako poražený. Jednou v noci se má maminka nakonec přeci jen probudila a otevřela své oči, které upřela na svého pochovaného syna. Jen jsem tam stál a usmíval se na ni. Tušil jsem, že nebude věřit obrazu, který se jí naskytl. Nebude věřit, že tam mezi dveřmi stojí její dítě, které se na ni usmívá. K mému překvapení mi ale úsměv pomalu oplatila. V jejích očích jsem nalezl vnitřní klid, který ji tu noc zcela naplnil. Pochopila. Teď už jsem mohl odejít zpět za svoji babičkou. Mohl jsem odejít jako vítěz. Nic tak neboze tíživého už mě nepoutalo k místu, kde jsem vyrůstal a žil po celý svůj krátký život.

Nemohu být fyzicky se svoji rodinou, mohu s nimi ale komunikovat pomocí jejich snů. Během těch se totiž každý z Vás dostává do světa, který je jen jeho. Ve snech jste svými pány. Nikdy neodejdu ze života své rodiny a přátel a nikdy jsem neodešel. Nakonec to mohu být já, kdo pro ně dojde jako jejich průvodce, stejně jako mě stála na blízku má babička, tak jim budu stát na blízku já, až přijde jejich čas. Slibuji, budu na vás dávat pozor.

3 komentáře u „Druhý břeh“

  1. Pri cteni tohoto pribehu me napada jedina myslenka, kdo to psal? Je to vymysleny pribeh, nebo zprostredkovany nekym? Myslim na svou dceru. Jestli me take takto navstevuje, nebo navstevovala. Nemela jsem stesti, abych ji mohla spatrit. A moje sny jsou vetsinou smutne. Trapi me, jestli moje styskani trapi moji holcicku tam na druhe strane. Ale nedokazu si nestyskat, strasne mi chybi…
    Daja

  2. Je to jen vymyšlený příběh, který mi pomohla sepsat osoba, které si osobně velice vážím a cením si jejích rad. Pomohla mi utvořit si představu o tom, jak to nejspíše funguje, a podle té jsem napsal tento příběh.
    Mým záměrem nebylo vyvolávat podobné emoce, trochu mi proto mrzí, že se tak stalo. Neopovážím si radit v duchovní sféře, jelikož ty znalosti a zkušenosti mi pořád chybí. Vím toho jen velice málo, ač bych toho rád věděl více.

Napsat komentář

4 − four =

„Tragédie žen spočívá v tom, že se každá nakonec podobá své matce.“ Oscar Wilde