Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

Mateřídouška

Autor: Fori
Žánr: taková pohádka nepohádka
Beta-read: k vaší smůle nikoliv
Forma: er
Počet slov: 842
Přístupnost: jakákoliv
Poznámka: Psáno jako domácí úkol do bylinkářství na hocz.org. Příběh se mi zalíbil natolik, že jsem se ho rozhodl zveřejnit.

Za dávných předávných časů žila v jedné malé horské vesničce na západě Skotska žena jménem Catrina. Její manžel odešel do války, z níž už se nikdy nevrátil, a tak Catrina zůstala sama na hospodářství i výchovu jejich dvou dcer – mladší Effie a starší Lillias. Obě dcerky byly jako malé děti často nemocné a v průběhu let se jejich zdravotní stav spíše zhoršoval, než lepšil. Effie často dusil kašel a do postýlky ulehala s horečkami a bolestmi v zádech i krku. Lillias zase většinu času trápily průjmy, provázené křečemi v břiše. Obě dcery byly kvůli svým obtížím slabé a vyhublé, přestože matka dělala všechno proto, aby jim pomohla.

Podzim přišel tenkrát nebývale brzy. Během konce září listí zežloutlo a v půlce října už byly všechny stromy holé. Často foukal studený vítr a mraky přinášely hustý déšť, který trval vždy několik dní, než znovu ustal. Obloha zůstávala vytrvale zamračená, jako by se slunko vydalo na dlouhou dovolenou mimo skotské výšiny.

Catrina ten čas začala být slabší a slabší. Její kůže a oční bělma nezdravě zežloutla a začaly ji trápit silné bolesti břicha. Před dcerkami se snažila nedávat na sobě nic znát, ale jakmile byla chvíli sama, podléhala bolestem a postupující slabosti. V listopadu přišla dušnost a silné bolesti zad. Místní lékař jí na všechny neduhy předepsal různé dryáky a mastičky, ale nic nepomáhalo. Sil ubývalo a fyzická bolest naopak víc a víc rostla.

Začátkem zimy si Catrina začala uvědomovat, že jaro bude v jejím čase až příliš vzdálené na to, aby se ho dožila. Věděla, že umírá a přestože se všemožně snažila svůj osud zvrátit, bylo to marné i přes veškerou lásku k nedospělým dcerám. Lillias bylo už patnáct let, dokázala by se o svou desetiletou sestřičku Effie postarat, ale obě dívky byly stále velmi slabé na to, aby zvládly udržet při životě hospodářství, bez kterého v horách nepřežijí, i kdyby jim sousedé sebevíce pomáhali.

Během pozdního listopadového večera kdosi zaklepal na dveře jejich stavení. Catrina se přinutila vstát a došla otevřít, zatímco dcerky už spaly ve vedlejší místnosti. Nepozvaným návštěvníkem byla velmi stará žena, která vypadala jako věchýtek. Byla malinká, jak jí tíha času zakulatila záda a vyhublá, jak velmi staří lidé bývají. Bylo s podivem, že ji ten ledový vichr neodnesl. Měla dlouhé šedivé vlasy, které divoce vlály v silném větru a hnědé oči, jež se pozorně upíraly k ženě, která jí otevřela dveře. Oblečená byla do typického vlněného arisaidu s tmavým tartanovým vzorem.

„Pojďte rychle dovnitř, v tomhle nečase byste neměla být venku. Vždyť Vás ten vichr odnese až nad moře!” zděsila se Catrina, když ji viděla stát u svých dveří a rychle uhnula, aby neznámá žena mohla vstoupit do přívětivého tepla jejich domova.

„Děkuji Ti,” poděkovala jí stařenka a vešla dál. Rovnou zamířila se usadit ke stolku a nečekala na vyzvání. Catrině to nijak nevadilo. Donesla ženě velký hrnek horkého čaje, který ohřívala v hrnci na kamnech a sama se usadila proti ní. Přestože se cítila velice unavená a celé tělo ji bolelo, snažila se na sobě nedat nic znát a na stařenku se usmála.

Ženy si povídaly u vyhřátých kamen dlouho do noci. Stařenka se za celou dobu nepředstavila, ale Catrině to nevadilo. Respektovala to a snažila se skrýt bolest, kterou celou dobu jejich rozhovoru pociťovala. Ani jednou ji nenapadlo, aby stařence nabídla nocleh a šla si lehnout vedle ke svým dcerám. Stejně tak ji ani ve snu nenapadlo, aby tu ženu snad vyhodila. Ne, seděly spolu a povídaly si, jako by se snad znaly celý život.

“Neboj se o své dcery, Catrino,” prohlásila najednou stařenka. “Zachránila jsi mě před vichrem, který mě chtěl odnést až nad moře a já sice nemohu pomoci přímo Tobě, ale pomohu Ti zachránit Tvé děti. Nemusíš se o ně už strachovat,” pokračovala dál a položila svou vrásčitou ruku na ruku náhle zmatené Catriny. Věnovala jí téměř babičkovský úsměv a žena proti ní úsměv opětovala, byť byl její výraz naplněn žalem. Všechen strach z umírání se z místnosti vytratil.

“Jak?” zeptala se hostitelka tiše a upřela na stařenku tázavý pohled.

“To Ti nesmím říct, má drahá, ale neboj se. Není čeho se bát. Tvoje děti budou v pořádku a umírání… to je jen trochu jiné usínání,” sdělila jí stařenka stejně tichým hlasem a po tváři jí skanula osamělá slza.

“Myslím, že je čas jít,” vydechla Catrina, položila hlavu na stařenky ruku a zavřela oči. Její poslední hřejivý dech postupně naplnil celou místnost. Stařenka mrtvou ženu pohladila po dlouhých vlasech, vstala a jemně vymanila svou ruku ze sevření. Pak se porozhlédla po pokoji.

Resideo causa liberi,” pronesla stařenka téměř neslyšným hlasem, načež v tichosti opustila dům a zmizela do tmy.

Příštího rána našly Effie a Lillias v celém domě i v jeho okolí nízké keříky s drobnými fialovými květy. Tělo jejich matky nikde nebylo, ale v jemné vůni náhle zjevených rostlin cítily matčin dech. Dlouhé hodiny klečely v keřících a plakaly, ale postupem času jejich zármutek přece jen odezněl. Spolu s ním odešly také jejich zdravotní obtíže. Effie i Lillias se dožili v dobrém zdraví vysokého věku a jejich domov byl vždy prosycen vůní mateřídoušky.

Rubriky Stories

Napsat komentář

fifteen + 11 =