Nevyslyšená prosba

Uslyšel ohlušující ránu a ucítil prudkou bolest na prsou. Lapal bezmocně po dechu. Viděl jen záblesky světel, které se mihotaly všude kolem něj. Ta bolest neustávala, spíše byla sekundu od sekundy větší a nesnesitelnější. Zřejmě se při tom nárazu praštil do hlavy. Připadal si jako na houpačce v hloupém hororu. Pokoušel se najít rozepínání pásu. Nalezl ho, ale nešlo to. Nemohl se vyprostit a uvolnit bezpečnostní pás. Stále ho pevně držel a jakoby ho dusil.
„Pomoc“ vydechne tiše a zoufale. Slyší vzdálené houkání sanitky. Chtěl žít. Tak moc. Chce znovu obejmout a políbit svoji snoubenku, chce cítit její doteky, chce znovu jít na procházku se svým psem…chce toho tolik ještě udělat. Bude mít ještě příležitost? Kdo ví.
Těžce se mu dýchá. Pomalu, ale jistě ztrácí vědomí.

„Asi dvaadvacetiletý muž v bezvědomí, rozdrcená žebra, důvodné podezření na vnitřní krvácení. Slabý puls“ slyší vzdáleně hlas záchranáře. Rád by otevřel oči a zjistil, co se děje, ale jde to špatně.
„Halo, pane…slyšíte mě?“ osloví ho lékař naléhavě. Rád by odpověděl, ale nejde to. Je příliš slabý, aby cokoliv řekl, nebo dal jediný důkaz, že vnímá. Cítí sucho v ústech. Moc rád by se něčeho napil, nejlépe něčeho studeného. Pociťuje i jemné otřesy, když ho nakládají do sanitky.

„Váš syn je v komatu, potřebujeme souhlas s operací“ promlouvá sestra tiše k manželskému páru, který přijel do nemocnice okamžitě, co byli vyrozuměni o nehodě a nyní stojí nad svým jediným synem. Mohou se jen dívat na to, jak chlapci proklouzává život mezi prsty a nenávratně mizí. Žije jen proto, že za něj dýchá přístroj.

Píp…píp…píp…ten zvuk jakoby předznamenával, že není daleko od konce své krátké životní poutě. Ještě není konec, stále jsou rozcestí, které odvedou kroky pryč od příkrého srázu na cestě životem. Bude mít vůbec možnost uhnout a obejít smrtelně nebezpečnou překážku?
„To-to nejde“ pronesou oba téměř současně. Sestra na ně jen nechápavě a nevěřícně pohlédne.
„Naše víra zakazuje krevní transfuzi“ vysvětlí tiše vystrašená žena.
„Bez té operace Váš syn zemře. Má vnitřní poranění břicha. Zasažená může být i slezina.“ odvětí naléhavě sestra a žmoulá dokumentaci chlapce.
„My…to nejde…neodsoudíme svého syna k zatracení…je to zkouška. Zkouška naší víry“ pronese rozhodně muž, jakoby právě odhalil několik tisíc let starou hádanku.

Píp…píp…píp…
„Co se stalo?! Jak mu je?!“ přeruší rozhovor vyděšený hlas asi dvacetileté dívky, která se prodere do pokoje přes sestru, která se ji pokusí zastavit.
„Pusťte jí“ vyhrkne muž na sestru, která se marně snaží zabránit vstupu dívky do pokoje. Dívka se prosmýkne okolo sestry a vletí do pokoje jak neřízená střela země-vzduch. Okamžitě přiskočí k bezvládnému tělu svého přítele a budoucího manžela, jenž je doposud v kómatu. Plánovali si společný život. Měli se zanedlouho přeci brát! Proč? Proč se to stalo? Přežije to? Co bude teď? Bez něho nemá její život žádnou cenu. Díky němu začala naplno žít a teď se ho má vzdát? Má žít bez něj? Mělo by vůbec cenu dál bez něj žít? Ne…nemělo…on ji dal všechno. Nechce být bez něj.
„Pavel… měl bouračku. Mají podezření, že má něco se slezinou“ šeptne žena a opírá se o svého muže. Sestra mezitím odejde a dívka se skácí na nedalekou židli. V jejích očích, které hledí s prázdným pohledem na zeď, se lesknou slzy jako perly. Nedívá se na zeď. Vlastně se nedívá na nic, co je v pokoji. Jakoby její pohled procházel stěnou a hleděl někam do dáli. Uvědomuje si moc dobře, co to znamená. Ví, že její přítel potřebuje operaci a ví, že na to jeho rodina nikdy nepřistoupí. Má vlastně jeho rodiče velmi ráda, ale za tohle je nesnáší. Za jejich víru.
Neexistuje nic, co by je dokázalo přinutit, aby dali souhlas s operací. Budou se modlit a prosit Boha, místo toho, aby život svého syna vložili do rukou zkušených lékařů. Proč sakra?! Proč nemohou pochopit, že ten jejich Bůh Pavlovi nepomůže?! Že se modlí zbytečně, když nedají souhlas s operací!

Píp…píp…píp… přístroj stále hlásá činnost chlapcova srdce, které se doslova pere o další svůj stah. Jak dlouho ještě to bude trvat, než se tón přístroje změní a místo podivných křivek bude na monitoru jen tenká, naprosto rovná čára? Jak dlouho bude trvat, až srdce vzdá svůj boj?
Do pokoje vstoupí postarší lékař v bílém plášti a s kamenným výrazem ve tváři.
„Prý odmítáte dát souhlas k operaci svého syna“ ujistí se chladným tónem bez emocí, bez citu. slíbil si, že s nimi takto hovořit nebude. Nejde to. Copak si neuvědomují vážnost svého rozhodnutí?!
„Naše víra zakazuje krevní transfuzi“ zopakuje žena tiše a dívka za ní zavře bolestně oči. Čekala to, věděla, že to řekne. Vlastně by se divila, kdyby souhlasili s transfuzí.

Píp…píp…píp…
„Uvědomujete si vážnost svého rozhodnutí? Jde o čas. Pokud nebude operován, zemře“
„Budeme se za něj modlit. Náš Bůh mu pomůže. Je to zkouška naší víry“ odvětí muž a konejší svoji plačící ženu. Nějaký doktor mu nebude říkat, co má dělat! Bůh je všemocný a dohlíží na své děti. Vyslyší motlitby jeho a jeho ženy a zachrání jejich syna. Je o tom přesvědčený.
„Prosím!“ vyhrkne dívka a pohlédne prosebně na muže. Tyhle řeči o zkouškách slyšela už tolikrát…nikdy nepomohli…jak by mohli. Jeho žena i on snad nevidí, že svého syna odsuzují k smrti? Dočká se jen toho, že muž zatvrzele zavrtí hlavou.
„Dobrá…poprosím Vás tedy o podpis, že jste byli seznámeni s rizikem, které hrozí, pokud Váš syn nebude operován a přesto jste operaci odmítli“řekne znovu tím chladným tónem. Společně s mužem pak odejdou z pokoje.
„Proč? Vy víte, že Pavel zemře bez té operace, přesto souhlasíte s tím, aby ho tu nechali zemřít a nemohli mu nikterak pomoci“ zvedne dívka pohled na matku svého přítele. Slzy jí stékají po tváři a ona se je ani nesnaží skrývat. Nechá je padat na zem a odplavovat kousek té bolesti v srdci. Drží svého přítele a hladí ho palcem po hřbetu ruky. Kéž by se probral. Kéž by mohl nyní vyjádřit vlastní vůli. Stačilo by, kdyby ona sama mohla podepsat ten proklatý papír! Jeden jediný podpis. Podpis, který by dal chlapci alespoň nějakou naději na život.
„Náš pán ho zachrání…musíme věřit…všichni…“ šeptne žena
„Ne! Je to Váš syn! Umírá!“ dívce se zlomí hlas a do očí jí vtrhne další příval soli. Mlčí, ani jedna už neřekne ani slovo, dokud se nevrátí muž a opět nezačne utěšovat svoji ženu. Tiše se modlí za svého syna, zatímco dívce po tváři stékají slzy a dál hladí chlapce po ruce.

Pííííp… dlouhé, prázdné, smrtelné…
Téměř okamžitě do pokoje vletí hned několik doktorů a obklopí chlapce. Dívka se zoufalým výkřikem obejme svého přítele.
„Odveďte je!“ křikne ten doktor, který tu byl před krátkou chvílí. Nějakou chvíli trvá, než se sestře povede odtrhnout dívku od chlapce a vyvést ji ven společně s rodiči. Doktor začne s masáží srdce. Rovnou čáru na monitoru nepřeruší žádná křivka značící nějaký pohyb srdce.
„Defibrilátor!“ poručí doktor, sestra v rychlosti odstraní vše z chlapce a přilepí na něj elektrody. Chlapcovým tělem zanedlouho projede elektrický proud.

Píííííp…stále ten nepříjemný zvuk…
„Bez odezvy“ informuje sestra naléhavě a po chvíli sebou chlapcovo tělo opět zaškube pod silným výbojem, které jím náhle projelo. Žádná odezva však nepřijde ani na tento pokus, ani na další snahu lékařů o oživení.
„Exitus, dvacet tři hodin, čtyřicet sedm minut.“ pronese jeden z lékařů tiše a sestra pomalu sundá elektrody z chlapcova těla. Postupně jsou vypojeny všechny přístroje, které udržovali muže na živu. Marně. Muž se nedožil ani druhého dne. Věděli to. Věděli a mohli jen sledovat, jak život mladého muže, který měl celý svůj život ještě před sebou, pomalu vyhasíná.
„Půjdu jim to říci“ oznámí jeden z lékařů a zamíří tiše ke dveřím. Smutek dopadl i na ně. Nemohli dělat vůbec nic, jen podávat tišící léky a čekat, kdy skončí jeho boj. Dobojoval…

3 komentáře u „Nevyslyšená prosba“

  1. Další, který je velice povedený. Ráda si od tebe něco přečtu a tohle mě očarovalo hned na začátku a dychtivě jsem pokračovala až ke konci a jak říkám, krásné, smutné, dokonalé! :o)

    Odpovědět

Napsat komentář: agentura-julca-a-sandy.blog.cz Zrušit odpověď na komentář

three × three =