Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

Plavba

Autor: Fori
Žánr: neumím to katalogizovat
Beta-read: k vaší smůle nikoliv
Forma: er
Počet slov: 1101
Přístupnost: jakákoliv
Poznámka: „Dej mi své ubohé, unavené, své schoulené masy toužící volně dýchat, ten žalostný nadbytek tvých přeplněných břehů. Pošli je sem, zmítané bouří a bez domova, pro ně já pozvedám pochodeň u zlatých dveří!” ~ Emma Lazarus
Poznámka no. 2: Při výčtu různých lidských osudů, mnohdy i tragických, zjistíte, že vlastně nemáte právo si stěžovat.
Poznámka no. 3: Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádnou skutečnou osobu ani událost. Určité reálie doby to ale má.

Shane počítal každý den, který strávili na Fortitude. Neměl jasnou představu o tom, kde teď jsou a jak dlouho ještě poplují. Vyrazili teprve před dvěma týdny, ale tady se to zdálo jako celá věčnost. Loď se houpala a kymácela ve vlnách a jemu z toho stále nebylo dobře od žaludku, i když už nezvracel každých dvacet minut. Cítil se zkroušený, ale před Molly a Benem si tohle nemohl dovolit ukázat. Ne, alespoň oni museli být v rámci možností klidní. Ale opravdu byli? Ben z toho neměl rozum, vždyť mu bylo nedávno šest, ale co Molly? Ta měla dobrou představu a nebyla hloupá. Někdy se mu zdálo, jako by mu četla myšlenky. V této věci ale skálopevně věřila lepšímu životu v Americe, věřila jemu. Jenže co on?

Ve skutečnosti neměl žádnou představu o tom, kam svou rodinu žene. Jistě, měl dopisy od Roba, který emigroval před několika lety. Sliboval mu v nich, že se o něj i jeho rodinu v začátcích postarají a zajistí jim slušnou práci. Ten dopis byla jejich vstupenka, ale co dál? Co když si je Robert Connoly nevyzvedne? Co když ho z práce vyhodí? Co když… v jeho hlavě bylo tisíce otázek a žádná odpověď. Těžce vydechl chladný vzduch a přivřel oči.

Možná, že kdyby byl v téhle situaci sám, netrápilo by ho to. Není to tak dávno, kdy se choval naprosto nerozvážně a žil jen přítomným okamžikem. Jeho máma mu kolikrát říkala, že je blázen, co má hlavu v oblacích, a proto kolikrát přehlédne výmol nebo požární hydrant. Nic si z toho nedělal, bylo mu jedno, jestli si natluče a jak moc ho to bude bolet. Jenže jeho bezstarostný život skončil. Měl rodinu, za kterou byl zodpovědný. Musel je zabezpečit po všech stránkách.

Cítil, že jsou jeho kroky správné. V Irsku se to mlelo, černohnědé vůbec nezajímalo, jestli zabíjí civilisty nebo povstalce. Muži, ženy, děti – žádný rozdíl. A Irové? Ti vlastně nebyli o nic lepší, když se to vzalo kolem a kolem. Proslýchalo se, že bude obnoveno stanné právo, ale to už ve srovnání s realitou nebylo nic. Mučení a zabíjení nebylo nic tak neobvyklého, pořád se o tom psalo a mluvilo. Nemohl svou rodinu nechat žít v takové zemi, bez ohledu na to, jaké překážky to s sebou přinese. Zdálo se, že všude musí být lépe než doma. Jenže když se na to díval pozorněji, zjistil, že není tak jednoduchá doba na to, aby si sebrali svoje věci a odešli kamkoliv jinam. Celá Evropa se pořád vzpamatovávala z Velké války. Amerika se stala nejlepší variantou, kam odejít. A nejen kvůli tomu, Rob je zval a ve všech dopisech, které od něj chodily, byl tak neuvěřitelně optimistický.

Jenže pořád tu byla jeho rodina. Pokud by Amerika nebyla taková, jakou jim líčil jeho dávný kamarád, co by se stalo? Co by skutečně dělal, kdyby se jeho dítě a manželka ocitli spolu s ním na ulici? V cizím městě, zemi, jiném kontinentě. Irsko bylo vzdálené možná měsícem plavby parníkem, jenže on byl v tuhle chvíli skoro bez peněz. Všechny úspory padly na to, aby mohli cestovat jako lidé, a ne jako nějaké krysy. Na další tři palubní lístky na parník zpět by jednoduše neměl. Neměl by zřejmě ani na tu třetí třídu, kdyby se věci zvrtly hned na začátku. Museli by cestovat na plachetnici, což by nebylo na měsíc, ale možná čtvrt roku. A jen bůh ví, jestli by se do Irska dostali živí a zdraví.

V náprsní kapse pyžama nahmatal zmačkaný dopis od Roba. Nemusel do něj znovu pohlédnout, věděl přesně slovo od slova, co se v něm píše, četl ho nejméně tisíckrát a nosil ho pořád při sobě. Dopis měl nevyčíslitelnou hodnotu. Jejich jediná záruka. S tímhle kusem papíru je imigrační úředník nechá být a oni budou moci vstoupit na americkou půdu. Absolutně neměl představu, jak to celé bude vypadat, Rob se zdráhal mu psát cokoliv o tom, jak to probíhá. Pouze ho ubezpečil, že s tím dopisem ho nechají brzy projít. Věřil mu, nic jiného nikomu z nich nezbývalo. Neochvějná víra byla to jediné, co měli.

Ben se zavrtěl a převrátil na bok. Z ruky mu vypadl střapatý plyšový medvídek. Říkal mu Ruby a tahal ho všude s sebou bez ohledu na to, kde zrovna byli nebo kam šli. Rubyho stav tomu také odpovídal – byl špinavý, potrhaný, oslintaný a prakticky všude z něj lezla růžová vycpávka. V Irsku měl jejich syn hezčí hračky, jenže žádná z nich nemohla předčit oblibu Rubyho, kterého sebral své starší sestřenici, když mu byli dva roky. Od té doby tvořil Ben s plyšovým medvídkem nerozlučnou dvojku. Shane se slabě pousmál. Bylo to první skutečné pousmání po několika týdnech starostí o jejich budoucnost. Natáhl ruku zpod přikrývky a Rubyho sebral, načež ho opatrně strčil pod Benovu ruku. Neprobudilo ho to, jeho malý synek spal jak zařezaný a instinktivně si hračku přitiskl k sobě. Molly spala vedle něj a působila klidně, žádné noční můry ji zřejmě netrápily. Myšlenky mu samovolně zaletěly zpátky k jednomu z dopisů od Roberta.

Je tady hodně dětí. Náš Tommy Benovi všechno ukáže. Já a Susanne jsme připraveni se o vás postarat. Město je obrovský, ale neztratíš se tu, lidi jsou fajn. Taky už jsme pro vás oba sehnali pracovní místa. Bude se vám tu líbit, Shane, buď v pohodě a nenech se odradit zbytečnými obavami. Rob.

Zbytečné obavy. Co to k čertu vlastně je? Trnul hrůzou o svou rodinu, svého syna. To rozhodně nepovažoval za zbytečné. Jenže co mohl dělat? Zůstat v Irsku? Tam by se bál snad ještě víc. Životní podmínky nebyly vůbec dobré a nevypadalo to, že by se mělo cokoliv v nejbližší době zlepšit. Nemohl nechat Bena vyrůstat na bitevním poli, ale skutečně byla Amerika správná volba? Nebyl americký sen jen honbou za utopií? Nebylo cesty zpět a zůstat v Evropě by neznamenalo bezpečí.

Jeho oči se doširoka otevřely. Musel všechno zvládnout, nic jiného nezbývalo. Kvůli Molly a Benovi. Kvůli sobě. Nemůže vědět, co bude a nebude, ale musí to společně zvládnout, protože nemají jinou možnost a jinou šanci už nedostanou.

#

5. září 1920 se Shane, Molly a Ben McFarlendovi dívali z paluby na New York a Sochu Svobody, zatímco se jejich loď blížila po čtyřech týdnech plavby ke břehu Ellis Island. Museli se podrobit vstupní lékařské prohlídce a pohovoru s imigračním úředníkem. Dopis od Roberta a pracovní nabídky pro oba manžele zajistili bezproblémový průběh jejich krátkého pobytu na ostrově.

McFarlendovi vstoupili na americké území 5. září ve 20:23 místního času. Robert a Susanne Connoly se o nové imigranty vzorně postarali během prvních několika týdnů. Shane a Molly se do Irska už nikdy nevrátili.

Rubriky Stories

Napsat komentář

4 × three =

„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich