Srdce jsou od toho, aby se lámala, názory od toho, aby se měnily II.

Autor: Fori
Žánr: vesměs jen myšlenky, depresivní nicméně
Beta-read: Aleksi
Forma: ich
Počet slov: 2163
Přístupnost: nevhodné pro homofoby ^^
Poznámka: Není to rozhřešení, není to happy end.
Poznámka no. 2: Název povídky je citát Stephena Kinga.

Seděl jsem ve vlaku, který mě odvážel do Philadelphie na služební cestu, ze které jsem se měl vracet až za čtyři dny. Nelíbilo se to rodině a nelíbilo se to ani jemu, ale já byl za to ve skrytu duše vlastně strašně vděčný, že tam šéf poslal zrovna mě. Měl jsem čtyři dlouhé dny na to, abych si vyčistil hlavu od událostí posledních týdnů. Koukal jsem z okénka Amtraku, ale neviděl jsem nic víc než tmu a občasná světla měst či aut v dáli. Vlak vyjížděl docela pozdě a do mé cílové stanice měl dorazit krátce před pátou ráno. Čekalo mě hned odpoledne školení s novým programem, který chtěla firma v následujícím čtvrtletí zakoupit. Byl jsem takový pokusný králík, jestli to bude výhodná koupě.
Opřel jsem hlavu o opěradlo a zavřel s výdechem oči. Chtěl jsem spát a nepřemýšlet, ale nešlo to. Všechno to bylo tady a já si s tím neuměl sám poradit, zároveň jsem ale nenacházel ve svém okolí osobu, se kterou bych o tom mohl promluvit tak, jak bych potřeboval. Jistěže, měl jsem přátele, ale s těmi jsem si nedovolil podobné věci řešit z různých důvodů. Musel jsem si to vyřešit sám bez pomoci ostatních, ostatně, jak by mi mohli pomoci, když to nemůžou udělat ani samotní účastníci – ani manželka, ani on. Naopak mi tlačí ke zdi, oba dva. Nebo vlastně ani ne tak oni, jako já sám sebe, ale nedokázal jsem tomu zabránit, neustále jsem musel přemýšlet. Byl jsem zamlklý, odtažitý vůči manželce, spal jsem dost špatně a v práci i doma dělal spoustu chyb. Šlo tomu vůbec říkat stále domov? Dusil jsem se v tom baráku, jak kdyby se mi každým dalším dnem stahovala smyčka kolem krku, a hodlala mě udusit. Tušil jsem, že se ta smyčka nepovolí ani ve chvíli, kdybych z nějakého důvodu opustil jeho. Možná jsem si to jen nalhával, ale zkrátka jsem se v její přítomnosti cítil strašně, a nejen pro to, že jsem jí takřka podváděl.

Nespal jsem s ním. Zkoušel to na mě několikrát, chtěl to se mnou zkusit, ale kdykoliv se mi pokusil vecpat do kalhot, zastavil jsem ho. Nechtěl jsem to, fyzicky mi nepřitahoval tolik jako ženská. Rád jsem se na něj podíval, ale přišlo mi to nějak asi divné, prostě jsem v sobě nenacházel to samé zalíbení, jako když jsem se podíval na hrudník nějaké slečny. Bylo to jiné, přesto se mi doteky a podobné věci od něj strašně líbily do chvíle, než měly intimnější podtext. Rozhodně jsem přitom nebyl nějaký puritán, který by se sexu stranil. Rád jsem si hrál, rád jsem v téhle oblasti zkoušel, jenže s ním to nešlo, to šlo jen s ní. Byl jsem z toho trochu zmatený a bál se, že kdybych odešel za ním, tak vlastně nemám sebemenší šanci si ho udržet, když s ním nebudu chtít spát. Případně si najde někoho jen na sex, což by mě vlastně snad ani nevadilo, dokud by se do něj nezamiloval. To byl ten důvod, proč jsem se cítil tak, jako bych svoji manželku podváděl. Miloval jsem ho, bral jsem to jako podvod a připadal jsem si s tímhle pocitem fakt blbě, přestože jsem od něj dostával zcela něco jiného než od ní. Bylo to jiné, všechno, přesto to ale neměnilo nic na tom, jak moc blízko jsem k němu měl. Brala by to jako podvádění? Jistě, byla nejistá. Myslela si, že mám nějakou ženskou, ale brala by jako podvod, kdybych jí narovinu řekl, že miluju chlapa? Nevěděl jsem to a neměl jsem koule to zjišťovat. Prostě jsem se toho všeho vlastně strašně bál jako nějaký puberťák.
Vlak začal zastavovat, před námi byla Columbia. Nejspíš jsem na chvíli usnul, ale zjevně ne na dlouho. Sáhl jsem po vodě, která stála na sklápěcím stole přede mnou, a napil se. Byla stále celkem studená, ale to nejspíš způsobovala i klimatizace vlaku. Vlastně jsem zjistil, že mimo deku, pod kterou jsem pololežel zachumlaný, byla docela zima nebo se mi to tak aspoň zdálo. A ještě větší zima se mi pak udělala z toho stevarda v košili, který procházel vagon, a probouzel spící cestující, kteří měli vystupovat. Vrtnul jsem hlavou a pokoukl po spících cestujících. Připadal jsem si, že jsem jediný, kdo je stále vzhůru. Bylo to vlastně úplně jedno, nebylo to důležité. Znovu jsem pohlédl do tmy a přivřel oči. Do hlavy se mi vkradl ten hlas našeptávající další otázku, která mě tížila, a nenechala mě v klidu usnout. Tyhle cesty. Nebylo nijak výjimečné, že jsem jezdil na podobné pracovní cesty po všech možných koutech USA. Jednou to byl Texas, podruhé Maine, potřetí zase Washington. Pracoval jsem ve velké firmě a byl jsem tam dost dlouho. Šéf mi věřil, a tak to bylo na mně, abych jezdil. Nebylo to nijak ideální pro vztah, když jsem občas byl třeba i tři týdny v čudu, kdy jsem neměl ani čas si prohlédnout místo, kde jsem byl. Pracovní cesty rozhodně nebylo lehárko o tom, abych ležel na hotelu v posteli, a koukal se na filmy v televizi. Vlastně jsem byl rád, když jsem se vůbec mohl v klidu najíst, aniž by za třicet minut začínala další schůze. Bylo to náročné, to ano, ale taky zatraceně dobře placené, a moje finanční situace byla mizerná už v manželství, těžko bych podobné nabídky mohl odmítat, když bych se rozvedl, a žil sám nebo s ním. Nebylo by to zrovna asi fajn držet si začátek vztahu a jezdit zároveň po schůzích. Neděsilo mi to tolik, ale zákonitě jsem nad tím musel uvažovat také, když už jsem si pokládal všechny ty otázky, které mě tížily.

Jak by to fungovalo? Fungovalo by to vůbec? Hádám, že by se nechtěl jen tak přestěhovat ke mně do třeba pronajatého bytu, a abychom spolu hned začali žít, což jsem vlastně nechtěl ani já. Cítil bych se asi trochu divně a vlastně jsem těmihle otázkami přicházel na to, že arabskému světu se v těch harémech zas tolik nedivím. Jenže tohle byl západní svět. Éra volné lásky už byla nějaký pátek pryč a asi se nikdy nevrátí. Navíc si osobně myslím, že ani muslimové by nebrali dobře, kdybych se jim tam třeba producíroval s harémem, který by se skládal z mé manželky a milence. Plácám, měl bych spát, ale alespoň jsem se trochu pousmál nad vlastním kretenismem.
Prohrábl jsem si uleželé vlasy a zazíval jsem. Byl jsem unavený a měl bych spát. Zítra nebo vlastně už dneska mi čeká školení, na kterém bych neměl vypadat jako mrtvola přejetá kombajnem. Musím být alespoň trochu funkční. Problém byl, že se mi místo spánku do hlavy cpaly další a další věci kolem mého trápení a s těmihle myšlenkami se zkrátka usnout nedá. Co tomu řekne rodina a rodiče, hm? Jasně, neměl bych řešit rodiče, nežiju s nimi a není mi deset, abych se musel ptát maminky, co je správné. Byl jsem plnoletý i svéprávný, teoreticky mi tahle otázka vůbec nemusela tížit, jenže pravda byla jinde. Bál jsem se toho, že to neskousnou. Ž zmrvím vztah, který jsem s nimi měl. Prostě jsem je nechtěl zklamat. Ač mě mělo brzy táhnout na padesát, stále tu byli, a já jim byl vděčný za vše, co pro mě udělali. Stejně tak bylo hloupé řešit okolí. Nemusel jsem přece řešit, co tomu řeknou ostatní, jenže zkrátka mně to jedno nebylo. Neměl jsem to nastavené jako on, nebyl jsem s tím smířený, natož abych dokázal zvládat ne vždy kladné reakce, které by jistě přišly. Ať už od kolegů v práci, přátel nebo od lidí na ulici. Na těch mi nezáleželo, ale kolegové a přátelé byla jiná sorta. Jistě, měli by mě brát takového, jaký jsem, ale zvládnou to? Zvládne to moje rodina? Chtělo se mi brečet, zas a znovu… Pak že chlapi nebrečí.
Zachumlal jsem do deky, aby nikdo neviděl mé slzy. Byl jsem zlomený, byl jsem prázdný, tak zasraně prázdný. Ničil jsem život jemu, ničil jsem ho sobě a ničil jsem i ji. Znovu přicházela deprese a já si přál umřít nebo být někým jiným. Naléhal na mě, abych se rozhodl, abych řekl jasně své stanovisko, a asi ani netušil, jak moc mi tím ničí. Připadal jsem si, jako bych to neřešil, jako bych nad tím nepřemýšlel, ale já už nějaký čas nedělal nic jiného, než přemýšlel, co chci. Byl jsem nešťastný a cítil se sám, přestože jsem sám nebyl. Jo, člověk se může cítit sám i v davu, nejspíš.
Začal jsem přemýšlet i o tom manželství. Je normální si zevšednit, samozřejmě, jenže je tohle fakt jen zevšednění nebo začátek konce? Byla to krize. Cítil jsem ji jako největší, kterou jsme si kdy prošli, protože asi i byla. Nedokázal jsem ji ani říct „miluju tě“, místo toho jsem říkal jen, že ji mám rád. Byla to pravda, měl jsem ji rád, strašně rád a věděl jsem, že jestli od ní odejdu, bude to bolet. Hodně. Zároveň už ale nebyl příliš prostor stagnovat. Musel jsem se nějak rozhodnout, s kým chci vlastně být.

Z krátkého spánku mi probudila bolest břicha, tiše jsem zaskučel a pohlédl na ceduli „occupied“, která na mě svítila zpředu, kde se nacházelo WC. Div jsem se nepřerazil, když ze dveří vyšla nějaká dáma v džínech a halence, která spíš odkrývala, než zakrývala. Neprohlížel jsem si jí, na to mi nezbýval čas. Jo, aby toho nebylo málo, tak mi život ničila i vlastní střeva. Myslel jsem si, že je to jen tím, čím procházím. Prostě stres a skoro jsem ani nejedl. Když už, tak jsem pak obvykle končil zkřivený v křečích. Krev. Byla nenatrávená a v tuhle chvíli mi to bylo prostě jedno, neměl jsem sebemenší chuť přemýšlet, co je špatně. Nezajímalo mi to. V tuhle chvíli mi totiž nezajímalo vůbec nic, byl jsem zkrátka zničený. Psychicky, a zjevně i fyzický stav stál za pendrek. Povzdychl jsem si a opláchl si ruce i tvář.
Vrátil jsem se na své místo a zabalil se do deky, kterou jsem si přetáhl přes hlavu. Byl jsem vyčerpaný a cítil se neuvěřitelně zle. Jako podrazák, jako kurevník, jako nerozhodný kretén, který byl až přílišný srab. Pohrdal jsem sám sebou a nenacházel východisko. Chci zničit rodinu? Chci se stát oficiálním přítelem svého kolegy? Stojí to za to? Můžu přijít o všechno, co mám, můžu nakonec ztratit i jeho, čehož jsem se taky bál. Nechtěl jsem ho ztratit a zároveň jsem věděl, že kdybychom se rozešli, tak nás už nikdy nic dohromady neslepí. Oba budeme někde úplně jinde na to, abychom se mohli vrátit k přátelství. Co se změní vztahem s ním? Už dnes jsme se objímali, hladili se, dávali si polibky. Co by bylo jiné, když jsem s ním nechtěl spát? Jasně, zbavil bych se pocitu, že jsem svině, možná bych sebou přestal pohrdat, ale v praktickém životě by se nezměnilo vůbec nic, a já byl v koncích, naprosto zoufalý a zároveň neskutečně pitomý.

Kdybych se rozhodl zůstat s rodinou, ztratím ho, což mě dostávalo jen do větších stavů zoufalství, prázdnoty, samoty a sebenenávisti. Už jsem bez něj prostě nemohl vydržet jen tak a její doteky ho nemohly nahradit. Nemohlo ho nahradit ani objetí mého syna. Nemohlo ho nahradit vůbec nic a nikdo. Když řeknu ano, ztratím rodinu. Shodím ji a zašlapu hluboko do země. Záleželo mi na ní, nebylo jednoduché něco takového jí způsobit a vlastně ani svému synovi. Možná neměl tolik rozumu, ale rozhodně by se mu špatně vysvětlovalo, že jeho tatínek nechce být už s maminkou, protože se zamiloval do strejčka. Věděl jsem, že jakmile to udělám, sám skončím ve stavu zoufalství ze ztráty někoho, koho jsem tolik let miloval, a pravděpodobně bych ztratil i toho malého. Proto jsem stagnoval. Nebylo to ideální, trpěl jsem, přepadaly mi různé stavy, různé myšlenky, ale měl jsem je oba. Měl jsem jeho doteky i její blízkost. Podváděl jsem sebe i je, ale nedokázal jsem si pomoct. Neuměl jsem si mezi nimi vybrat a balancoval mezi tím, ke kterému rozhodnutí se přikloním.
Probudil mě dotek cizí ruky. Stevard mi hlásil, že za patnáct minut dorazíme do Philadelphie. Byl jsem rád, že jsem usnul, bylo to pro moji hlavu asi o něco milostivější. Sbalil jsem se a z vlaku vyšel mezi prvními cestujícími, kteří ještě rozespale hučeli. Vypravil jsem se do hotelu. Cestou jsem si vzpomněl na slib, který jsem jí dal. Měl jsem napsat, až dorazím. Vytáhl jsem mobil ze své kapsy kalhot, ale zase ho tam vrátil. Do očí se mi znovu začaly cpát slzy. Co jsem jí měl psát? Že jsem v pořádku? Nebyl jsem. Že jí miluju? Miloval jsem, ale nedokázal jsem jí to teď v téhle situaci říct, to už bych se fakt cítil jako největší svině. A nemohl jsem už napsat ani to, že se na ni těším. Netěšil jsem se, nechtěl jsem domů, vlastně byla pro mě tahle cesta krátkým zoufalým útěkem, ač ne zcela dokonalým. Pořád jsem měl mobil, pořád jsem měl počítač i internet.
Nakonec jsem jí napsal až před usnutím krátkou nic neříkající zprávu: JSEM NA HOTELU A CHYSTÁM SE KE KRÁTKÉMU SPÁNKU. 🙂
Byl jsem ubohej, tak ubohej. Ubožejší než ten flek rozmáznutého komára na zdi vedle postele.

2 komentáře u „Srdce jsou od toho, aby se lámala, názory od toho, aby se měnily II.“

Napsat komentář: Anonymní Zrušit odpověď na komentář

1 × 3 =