01. Cesta tam a Idaho

Takže vás vítám u prvního poctivého článku svého rádoby průvodce po americkém Středozápadě. Úvodník bylo jen takové shrnutí pro začátek. Přiznávám, že to je hlavně o cestě než o státě, ten vás čeká hlavně v dalších dílech AP (Amerického Průvodce).


Naše cesta začala už někdy v únoru, kdy jsme sháněli letenky do USA. Bylo nám vlastně jedno, kam poletíme, v úvahu bylo několik států a o konečné volbě rozhodovala hlavně cena za letenku. Trvalo to dlouho, ceny se neustále držely nad 20 000 do všech námi vybraných měst. Nakonec se přece jen objevili letenky do Salt Lake City za cenu, která pro nás byla přijatelná. Za stejnou cenu pak byly letenky do Los Angeles, takže jsme se museli rozhodnout, kam poletíme.

Rodiče loni už v SLC byli, akorát já byl v maturitním ročníku a zatímco oni lítali po státech, já si „užíval“ svaťák v duchu šíleného čtení maturitní četby a práce, kterou mně naši hodili na hrb. Přesto byli ochotní letět na to samé místo a jet se mnou podobnou trasu, kterou absolvovali loni. Měl jsem tedy na výběr. Buď poletíme do Salt Lake – uděláme Yellowstone, Utah a ten okruh, který jeli loni v mírně pozměněné podobě, anebo poletíme do Los Angeles – uděláme Death Valley, Phoenix, jih Arizony s těmi proslavenými kaktusy a “okolí“. Stejná cena, stejné datum odletu a příletu. Vybral jsem si tedy tu první variantu a rozhodně jsem nelitoval.

Doma jsme připravili přesný harmonogram a plán naší cesty, sjednali všechna jednotlivá ubytovaní a také domluvili zapůjčení auta. Naše dovolená byla přesně rozplánována den po dni tak, abychom toho mohli vidět co nejvíc a na nic nezapomněli. Nutno říct, tohoto plánu jsme se drželi vcelku obstojně, ale ne dokonale.

Měli jsme odlétat z Vídně někdy dopoledne 8. září na londýnské Heathrow. To ve výsledku znamenalo, že něco po půlnoci ten den jsme se z našeho domova vypravili autem do Prahy na Florenc, odtamtud odjížděl kolem třetí ráno autobus na vídeňské letiště. Měli jsme naštěstí docela časovou rezervu, která se poté ukázala jako velmi příhodná. Bus měl celou dobu zpoždění a zdálo se, že řidič ani nikam nechvátá, přestože měl za sebou minimálně jednoho nervózního cestujícího, který chvátal na letadlo. Rezerva se následně hodila i nám, když naši jaksi zapomněli odevzdat své kufry, takže jsme probíhali celé letiště. Nevěřili byste, jak je ta hala velká, když ji máte oběhnout najednou od odletů, přes přílety a odbavovací halu zpět k odletům. Navíc já si tašku nechával, tudíž jsem byl ještě krásně obtěžkán. Nakonec jsme to stihli ještě se snídaní a sezobnutím Anopyrinu na srážení krve (doporučuje se brát tyhle léky před dlouhým sezením v letadle).

Pak už jsme mohli letět do Londýna, odkud nás čekala mnohem delší cesta do Dallasu. Do letadla jsme v Londýně nastupovali s vyhlídkou desetihodinového letu přes oceán, kdy se čas povětšinou nebude hýbat. To byla hrozná vyhlídka a ukázala se ještě příšernější, když jsem se probudil někde pod Grónskem. Říkal jsem si, jo, to už přece musíme za chvíli přistávat, jenže uplynulo jen pět hodin a dalších pět hodin nás ještě čekalo do přistání. Nevěděli jsme, jak si sednout nebo co vůbec dělat. Pokoušel jsem se spát, nebo hrát tetris. Hlavně nesledovat mapu, která mě vyloženě deptala. S jakým utrpením jsem sledoval, když jsme přelétali Chicago i Salt Lake City a mířili dál na Texas. Po deseti příšerných hodinách jsme konečně přistáli v horkém Dallasu.

Tam si rodiče vyzvedli kufry, proběhli jsme se po letištní hale, odevzdali kufry jinde, zuli se opětovně na kontrole při přestupu na vnitrostátní linku, a při přesunu vláčkem na správný gate jsme jaksi zapomněli, odkud to vlastně letíme. 15? 23? 25?! Tyhle brány dělila jedna zastávka a my měli možná 15 minut do odletu? Rozhodnout se špatně by znamenalo, že to letadlo uletí, protože se nestačíme přesunout zpět do vlaku a dorazit k odbavení včas. Proč si žádný ze tří lidí nepamatuje, odkud mají odlítat?! Proč vůbec nejsou ty informační cedule rovnou na zastávce toho letištního vláčku?!

Nakonec jsme vystoupili na dřívější zastávce, kde se nacházela čísla 9-23, a ukázalo se to jako správné rozhodnutí. Gate 21 byl určený pro letadlo do Salt Lake City. Přiletěli jsme tam a zjistili, že letadlo má 20 minut zpoždění, paráda. Let trval už jen nějaké slabé tři hodinky, ze kterých si vlastně nikdo z nás nic nepamatuje. Já si pamatuju pojíždění po dráze, dokonce i vzlet, ale pak někdo zatáhl oponu a zvedl ji až u hor, které obklopují Salt Lake City.

Čekalo nás už jen vyzvednout kufry, vzít si zapůjčené auto a přesunout se na motel, který byl velice blízko letiště. Na postel jsem dosedl v nějakých 7:20 ráno SELČ, přičemž jsme z domova vyráželi někdy v 1:15 předchozího dne. Takže si všichni umí představit, že jsme tu postel náležitě přivítali.

Ráno po snídani jsme vyrazili na naši cestu, která tímhle šílenstvím teprve začala. Nebyl čas ztrácet čas. V šíleném slejváku, který se držel nad městem díky horám, jsme mířili do Idaha. Pomalu nebylo nic vidět přes vodu, auta byla vidět zhruba na dva metry a všichni se snažili držet dál od sebe, aby na ně nelítala ještě voda od kol dalších aut, zároveň se ale všichni drželi v „kolejích“, které tvořila auta před nimi. Rozhodně zážitek v něčem takovém jet. Někde u hranic se ale mraky úplně roztrhaly a vysvitlo slunce, navíc se vrátilo i teplo.

Idaho bylo zelené, ale moc jsme z něj neviděli. Projeli jsme nahoru do Idaho Falls, kde jsme skočili na oběd do Steak House. Velmi pěkně zařízená restaurace, ve které nás posadili k volnému stolu, donesli nám prakticky okamžitě sklenici s vodou (neúčtuje se) a posléze každému z nás i steak přes celý talíř. Poté jsme ještě zvládli navštívit místní Walmart (něco jako Tesco tady) a následně jsme zamířili k západní bráně Yellowstonského národního parku, u které je menší městečko. Tam jsme se ubytovali a ještě na chvíli vyrazili do parku, než se setmí.

Na bráně jsme koupili roční vstupenku do všech národních parků (ANNUAL PASS) a dostali noviny o parku (o novinách více v příštím článku). Nutno říct, že park leží z větši části na území státu Wyoming a jen mírně zasahuje do Idaha a Montany. Do Idaha jen velice malým kouskem, proto velmi blízko u brány je cedule označující hranice Wyomingu. Nicméně bizonům je to jedno, ve kterém státě zrovna jsou.

Viděli jsme jich jen pár, možná čtyři, kteří se procházeli po silnici. Bylo to něco neuvěřitelného jet kolem takového obrovského zvířete, které okem sledovalo, co děláte, ale zároveň bylo znát, že jsme mu úplně ukradení. Jenže brzy padlo světlo, a tak jsme se přesunuli zpět na motel, kde jsme strávili noc.

2 komentáře u „01. Cesta tam a Idaho“

  1. Teda, vy jste víc Američani, než někteří Američani 😀 Neuvažovali jste někdy, že se do U.S.A. přestěhujete?

    Jinak, ta fotka s bizonem je dost pěkná. Má takovou hezky podzimní atmosféru i lehký nádech tajemna v mlhách v dáli. Mohl jsi na toho bizona udělat aj větší detail, působilo by to pak ještě víc. Víc bych zazoomoval bizona a posunul ho blíže pravému okraji snímku, aby netrčel tak moc uprostřed. :3

    Odpovědět
  2. Rukario, uvažujeme o tom každou chvíli, alespoň já. 😀 Chci tam jednou odejít natrvalo.

    Víc zazoomovat bizona nebylo technicky možné, byl prostě daleko a výřez se mi z toho dělat nechtěl moc. Uprostřed je nom, to nějak nevyšlo. 😀

    Odpovědět

Napsat komentář

3 × two =

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat