Další den ve státech i další díl Amerického průvodce. Tentokrát je před námi cesta do Jižní Dakoty přes kousek Wyomingu. Ještě část dne jsme ale věnovali Montaně. Jak to všechno dopadlo? Čeká nás poznání Little Bighorn a také návštěva Ďáblovy věže.
Ráno nás v motelu nečekala ani snídaně, takže jsme nezůstávali déle, než bylo nutné. Rádi jsme tento motel včasně opustili a vydali se zpět k hranicím s Wyomingem. V našem plánu trasy jsme měli navštívit jen Devils Tower National Monument, protože jsme měli před sebou celkem dlouhý přejezd do Jižní Dakoty. Nicméně cestou jsme našli ukazatele na Little Bighorn Battlefield, a tak jsme se toho rozhodli využít. Sjeli jsme z dálnice, navštívili při bloudění místními silničkami menší indiánskou vesnici a pak konečně trefili tu správnou cestu, která nás dovedla až na parkoviště u vojenského hřbitova „Custer National Cemetery“. Oproti našemu předpokladu jsou zde pochováni i vojáci, kteří s občanskou válkou nemají nic společného. Tento hřbitov slouží i pro jiné americké vojáky, nejen ty ze sedmé kavalérie podplukovníka Custera. Jistě už o ní každý něco slyšel, třeba jen díky písničce Michala Tučného „Blízko Little Big Hornu“.
Opět nejdřív něco z faktů o tomto místě, co říkáte? Čím se vlastně zapsalo do dlouhé historie Spojených států Amerických? Little Bighorn Battlefield nás vrátí do 19. století, přesněji do roku 1876. V čele Spojených států Amerických tehdy stál už 18. prezident Ulysses Simpson Grant skoro sedmým rokem a v zimě mezi roky 1875/76 jeho vláda nařídila všem indiánům nejzazší termín přesunu do rezervací (31. ledna 1876), což se původním obyvatelům Severní Ameriky nelíbilo, ale některé kmeny uposlechly, přestože přesun v zimě byl nesmírně obtížný. Vytvořili s vládou dohodu, že bílí lidé nebudou narušovat území, které vláda indiánům přidělila na věčné časy a tato smlouva víceméně fungovala až do konce jara téhož roku. Problém nastal ve chvíli, kdy se území Montany přidalo k USA a začala tam vznikat města, protože indiánská oblast Siouxů, Šajenů a Arapahů se vklínila do cesty železnici. Navíc na území kmene Siouxů bylo objeveno zlato a tím byl nad kmenem vynesen ortel. Indiáni musí z cesty vyšším zájmům vlády. Vláda vytvořila několik menších rezervací a vyzvala indiány, aby se opětovně přesunuli.
Kmeny, které neuposlechly, měli vojáci donutit násilím. To ale vyvolalo odpor i mezi dosud umírněnými indiány, kteří začali odcházet z rezervací a připojovat se k dosud svobodným příbuzným. Jako svého náčelníka si zvolili uznávaného Lakotského náčelníka, kterým nebyl nikdo jiný, než Sedící býk. Ten dokázal zajistit spojenectví, hlavně tedy Siouxů, Šajenů a Arapahů proti bílím vetřelcům. Poprvé v historii se podařilo indiánům sjednotit své síly proti společnému nepříteli a svoji disciplinovaností mu udatně čelit.
Konflikt začal 17. června 1876 bitvou u Rosebudu, která měla spíše strategický význam. Splašený kůň, náčelník kmene Oglalů (Siouxové ze skupiny Lakotů) zaútočil na pozice generála Crooka a v této bitvě zabránil spojení jednotek generála se sedmou kavalérií podplukovníka Custera, přestože ztráty na životech nebyli výrazné ani na jedné straně. Splašený kůň tak vytvořil příznivé podmínky pro následující bitvu, která se měla odehrát o několik dní později právě v blízkosti řeky Little Bighorn.
George Armstrong Custer měl počkat na další posily poté, co se událo u říčky Rosebud, jenže on podceňoval sílu spojených indiánských kmenů a rozdělil svůj pluk na tři menší části. Chystal se s nimi provést obklíčení indiánských pozic, což byl ale původně plán tří velitelů, nikoli jediné jednotky. Podplukovník navíc předtím napadl indiánskou slavnost v jedné z vesnic, čímž na sebe upozornil. Indiáni nad ránem 25. června roku 1876 napadli oddíl majora Marcuse Rena a původní disciplinované vojsko donutili k zběsilému útěku na kopec. Vojáci se prakticky nezmohli na odpor.
Poté došlo i na oddíl George Custera, který byl zaskočen bojovností a odhodláním těch, které považoval za podlidi a myslel, že je snadno zlikviduje. Jeho skupina byla zdevastována do posledního muže, z Custerovy skupiny přežil nakonec pouze kůň Komanč, jenž se později stal čestným členem nové 7. kavalerie. Třetí skupina pod velením kapitána Fredericka Benteena dopadla obdobně jako oddíl majora Marcuse Rena.
Bitva u Little Bighorn byla porážkou americké armády a vítězstvím indiánských kmenů. Vlastně to bylo poslední velké vítězství indiánů a ani Siouxům tato bitva ve výsledku nepomohla. Armáda se vrátila s posilami a indiány porazila. Generál Custer byl a pořád je oslavován jako hrdina, přestože se dopustil osudných chyb, které stály životy jeho i mnoha dalších.
Tak taková je historie těchto kopců, hodně krvavá. Prošli jsme si místní hřbitov a pak se vypravili do návštěvnického centra, kde jsme se kromě nakupování suvenýrů mohli seznámit například s dobovým oblečením a zbraněmi indiánů i vojáků sedmé kavalerie. Bylo k vidění indiánské sedlo, uniformy, lžíce, knoflíky z uniforem, ostruhy a další předměty. Na mapě Evropy bylo možné zjistit, kterých národností byli vojáci kavalerie (Čechoslováci tam podle místních záznamů nebyli) a na obraze nad našimi hlavami byl výjev indiánů v poli mezi mrtvými vojáky, jak se oblékají do jejich oblečení a berou pušky. V menší temné místnosti byl puštěný dokument o bitvě.
Navykládá se o ní mnohé, něco je pravda, něco polopravda a něco je lež. 7. kavalerie nebyla zlikvidována úplně, jak se říká, zničen byl jen prapor pod vedením podplukovníka Custera. Okolo 350 vojáků pod vedením Rena a Benteena se dočkalo osvobození od posil. Podplukovník (ne generál) Custer nebyl zas takový skvělý velitel a stratég, jak vypráví legendy. Kůň Komanč nebyl jediným koněm, který přežil bitvu, ostatní ale byli velmi těžce zraněni a generál Terry nařídil, aby byli utraceni. Pouze Komanč byl ušetřen. Obě zmíněné bitvy byly spíše protiútokem indiánů, byly spontánní obrannou reakcí, nikoliv promyšleným a organizovaným útokem. A snad poslední rozšířený omyl, náčelník Sedící býk se přímo bitvy neúčastnil a neřídil ji, přestože byl odvážným a vynikajícím válečníkem. Během tohoto konfliktu byl hlavně duchovním vůdcem a v době oné velké bitvy si vzal za úkol ochraňovat ženy a děti, boj přenechal mladším.
Trochu se nám v centru povedlo rozmrznout (zima jako taková nebyla, ale foukal ledový vítr) a mohli jsme vyrazit na kopeček k památníku a uzavřenému „hřbitovu“, kde je pochován mimo jiné i podplukovník Custer. Jeho hrob se od ostatních dá rozeznat jen podle toho, že je černý, jinak velikostně se neliší od zbytku hrobů rozesetých na onom hřbitově, ale i v samotných kopcích. Nafotili jsme si hřbitov, památník vojákům sedmé kavalerie i památník indiánům, vrátili se k autu a vyrazili do těchto kopců autem po úzké, ale velmi dobré silnici. Na Američanech je skvělé totiž to, že ke každému významnému bodu vede silnice (dobře, ne ke každému, ale k většině ano). Jinak se v těchto kopcích dá chodit i pěšky, opět jen na chodnících a vyznačených trasách.
Mohli jsme se proto projet v místech, kde se před více jak 130 lety bojovalo a kde umírali lidé. Dnes o historii svědčí jen rozeseté náhrobky, které bývají u cesty anebo i mimo. Kdyby v těchto kopcích začal někdo kopat, pravděpodobně by narazil na lidské i koňské ostatky, ale opět tu máme pravidla parku, které nutí každého takový nález ohlásit. Jinak se tu v kopcích pasou poklidně koně a historie jejich předků je evidentně netrápí. Oni tam mají svůj klid a občas zapózují projíždějícím turistům. Takový je Little Bighorn Battlefield dnes. Hodně silné místo s historií, která na vás dokáže dýchnout i bez pomoci čísel množství těch, kteří padli – 270 vojáků USA a až 140 indiánů.
Byl ale čas vyrazit dál. Vrátili jsme se přes vstupní bránu zpět na silnici a po dálnici jsme vyrazili dál k Wyomingu, který nás přivítal jak jinak, než zasněženými kopci, ale konečně jsme mířili na jih s vidinou toho, že brzy bude teplo. Ještě jsme si cestou dali u benzinky jídlo a dál na jihu Wyomingu začala teplota trochu růst. Mířili jsme k Devils Tower National Monument. Česky Ďáblova věž je útvar sopečného původu, který dosahuje výšky 264 metrů. Tvar je to vskutku zajímavý. Vznikl asi před 50 miliony let, kdy se žhavá láva vytlačila k povrchu a později se díky erozi odstranily měkčí horniny. Podle pověsti se na vrcholu ukrylo sedm dívek, ke kterým se snažil vyškrábat medvěd a tím vytvořil rozpraskaný povrch věže. Jinak se zde také točil film Blízká setkání třetího druhu, takže obchod se suvenýry je plný motivů se zelenými ufony.
V okolí věže žije mimo jiné psoun prériový, což je menší hlodavec, který připomíná sviště. Je to zvědavé, píská to a dokáže svým pískáním leccos vykecat svým druhům, včetně třeba informace, jaká konkrétní šelma je na blízku. Akorát se to občas špatně fotí.
Odsud už jsme vyrazili do Jižní Dakoty, kde jsme měli domluvený nocleh o mnoho lepší než ten, který jsme museli přežít předchozí noc. Akorát opět bez snídaně. Další den nás toho čekalo hodně – Badlands National Park, Mount Rushmore, Crazy Horse Memorial a cesta do Nebrasky.
Z Montany jsme toho moc popravdě neviděli, přesto můžu říct, že je hezká. Říká se, že Montanu buď můžete nenávidět anebo jí milovat. Popravdě se ale to samé říká i o New Yorku, mezi námi. Na rozdíl od Wyomingu je Montana ještě o něco méně osídlená a není tak hornatá, alespoň tedy na jihu, sever je jiný. Opět všude najdete krávy, koně a pastviny. Sem tam se najdou menší indiánské vesnice, ostatně Montana byla posledním útočištěm několika indiánských kmenů.
Bohužel jsme viděli jen velmi málo z tohoto státu a navíc to ubytování nestálo za zlámanou grešli, ale rád bych tenhle stát někdy viděl znovu a víc, protože myslím, že turisticky má rozhodně co nabídnout. V dalším díle můžete očekávat shrnutí Jižní Dakoty.
