Nebudu zdržovat, v dnešním díle nás čeká Scotts Bluff National Monument spolu s Oregon Trail. Pak opustíme Nebrasku, abychom mrkli do hlavního města Wyomingu, který dnes už opravdu definitivně necháme za sebou a přesuneme se do Colorada, konkrétně Denver a Colorado Springs. Mimochodem, Wyoming vážně není zas až tak veliký stát, jak by se z tohohle putování mohlo zdát.
Probudili jsme se do mlhavého nedělního rána, bylo zataženo a obloha vypadala jako jedna velká jednolitá šedivá tabulka. Po motelové, trochu chudší snídani jsme si projeli městečko Scotts Bluff, ve kterém jsme nocovali. Chodníky byly vesměs liduprázdné, jen parkoviště u místního kostelíka bylo plné. Světelné podmínky na focení nebyly to ráno úplně příhodné díky mlze a sychravému počasí. I přesto jsme se vydali k monumentu, který nese stejné jméno jako město, u něhož se nachází.
Scotts Bluff National Monument zahrnuje oblast o rozloze něco málo přes 1200 ha nacházející se na jižním břehu řeky North Platte River. Na této ploše se nachází mnohočetné „bluff“, volně přeložit by se to dalo jako strmý kopec nebo sráz, která výrazně narušuje jinak plochý ráz celé krajiny v Nebrasce. Dominantou je skalní útvar vysoký 240 metrů, podle něhož celá oblast získala své jméno. Celý monument je složen z pěti skalních formací, které nesou názvy Crown Rock, Dome Rock, Eagle Rock, Saddle Rock a Sentinel Rock.
Víceméně by na těchto kopcích nebylo zas tak moc neobvyklého, přestože jde široko daleko o jediný výškový bod (Scotts Bluff není nejvyšším bodem Nebrasky). Abychom našli příčinu významnosti těchto kopců, musíme opět zavítat do historie. Konkrétně do 19. století, kdy právě pod těmito srázy vedla významná stezka (dnes známá pod názvem Oregon Trail), po níž proudili emigranti z východu ve snaze se dostat na západ. „Bluff“ se těmto lidem stala hlavním orientačním bodem po cestě za novým domovem. Byly to také první kopce po 6–8 týdnech v monotónních rovných pastvinách. O něco později tudy vedla také stezka Mormon Trail (od roku 1847).
Vzniklo zde i Oregon Trail muzeum a návštěvnické centrum, vedle pak stojí také tři dobové vozy, které dokreslují atmosféru. Vše postavené tak, aby návštěvníkovi přiblížili podmínky putování mnoha lidí, které nebyly nijak záviděníhodné. Oregonská emigrantská stezka je dlouhá 2200 mil (3500 km), začíná ve městě Independence v Missouri a končí v Columbii ve státě Oregon. Samozřejmě to neznamená, že všichni došli až do Oregonu. Část Oregonské stezky splývá s Kalifornskou (od roku 1847), Bozemanovou (od roku 1863) a Mormonskou stezkou, které se v průběhu cesty odklánějí. Oregon Trail vede přes státy Missouri, Kansas, Nebrasku, Wyoming, Idaho a Oregon. Všechny byly osídleny hlavně díky této cestě. Dále pak musíme připočíst i osadníky, kteří využili stezku jen částečně a následně se přes jednu z odboček dostali do států, jako je Colorado, Utah, Nevada, Kalifornie, Washington nebo Montana. Mimo jiné stezku využívala také armáda a proslulý Pony Express.
Stezku vytvořili lovci kožešin a obchodníci někdy mezi lety 1811 – 1840, kdy začali hledat nové pracovní příležitosti na západě, trasa v té době šla absolvovat pouze pěšky anebo na koni. Kolem roku 1836 se cesta uzpůsobila velkým vozům a nový osadníci v nich tak mohli převážet veškerý svůj majetek a bohatství. Menší, plátnem pokryté vozy táhly 2 až 4 voli, zatímco rodina musela jít vedle nich. Velké vozy (Conestoga Wagon) táhlo 6 – 10 volů a využívala je především armáda, nikoliv běžní osadníci.
Asi si dnes už nikdo neumí představit, jak nesmírně náročná trasa to byla. Emigranti museli ujít, případně na koni ujet obrovskou vzdálenost v nepříznivých životních i klimatických podmínkách. Zima nebo naopak vedra, špína, nemoci, rychlost a všudypřítomní indiáni, kteří bílé osadníky napadali.
Oregon Trail byla masivně využívána až do roku 1869, kdy byla dokončena stavba transkontinentální železnice, která vytvořila levnější, rychlejší a hlavně bezpečnější cestování na západní pobřeží. Cesta vlakem trvala sedm dní a stála 65 dolarů. Využití Oregonské stezky samozřejmě díky tomu značně pokleslo, ovšem někteří emigranti tuto cestu využívali až do roku 1890, kdy jí definitivně pohřbila výstavba dálnice číslo 26 a zájem o starou stezku na nějaký čas zcela vyhasl.
Od první poloviny 30. let 19. století až do roku 1868 stezkou, včetně jejích odnoží, prošlo zhruba 400 000 osadníků – farmáři, zemědělci, horníci, zlatokopové, podnikatelé a jejich rodiny. Až 21 000 lidí po cestě zemřelo, nejčastější příčinou úmrtí byly choroby, indiánské útoky a umrznutí. Přesné statistiky samozřejmě neexistují, a tak jsou všechna čísla přibližná.
Jak už jste možná zjistili, Američané si svoji historii snaží chránit, a to platí i v tomto případě. V současnosti se jednotlivé státy i federální vláda snaží o zachování orientačních bodů na trase, včetně replik dobových vozů, vyjetých kolejí, budov a míst, kde emigranti vyřezávali svá jména („registry“). Díky této snaze získal Scotts Bluff v prosinci 1919 označení národní monument. V průběhu 20. a 21. století došlo také několikrát k výpravě osob, které trasu zdolaly s replikami starých vozů a v dobovém oblečení.
Prošli jsme se pod strmou skálou, kterou halila mlha, a tak jsme viděli prakticky jen její obrys. Lezli jsme tam mezi replikami vozů, občas nakukovali do nich a asi si představovali, jaké to tehdy bylo. Za návštěvnickým centrem pak vede cesta mezi Mitchell Pass, která kopíruje kousek trasy staré Oregonské stezky (někteří tento úsek nějakým způsobem obcházeli, protože cesta mezi dvěma velkými útesy byla klikatá a nebezpečná). Každý se tak může na zhruba patnáct minut vydat po stopách zlatokopů, vojáků, jezdců Pony Expressu a průkopníků cesty na západ. My se rozhodli tuhle zkušenost vynechat, hlavně kvůli té mlze, díky níž nebylo prakticky nic vidět, navíc jsme měli jet až do Colorado Springs, takže jsme si prošli jen návštěvnické centrum s muzeem, načež se vydali k hranicím do Wyomingu… opět.
Cestou se protrhala obloha a mlha zmizela, bylo poměrně teplo a hlavně svítilo slunce. Opustili jsme s tímto počasím velkou placku s téměř nekonečným obzorem a zamířili do Cheyenne, kam jsme dojeli kolem poledne. Jedná se o hlavní a zároveň největší město státu Wyoming, ale nijak velké vlastně není. Přejeli jsme most nad železnicí, kde asi nejvíc turistu zaujme řídící věž se znakem Union Pacific.
Zamířili jsme do historického centra, které jsme projeli, než jsme se dostali ke kapitolu. Je to dominantní budova s americkou vlajkou na průčelí. Vpravo je socha Esther Hobart Morris, jež byla podle podstavce bojovnicí za ženská práva ve Wyomingu (zasadila se o rovnocenné volební právo žen) a první smírčí soudkyní ve Spojených státech. Vlevo je socha indiána, podle podstavce Chief Washakie. Šlo o náčelníka východních Šošonů, který se snažil s vládou USA vždy uzavřít dohodu. Vláda samozřejmě každou takovou smlouvu porušila, ale Washakie válčit nechtěl.
Dovnitř jsme sice nešli, ale zvenčí kapitol působil opravdu hezky a důstojně, ostatně asi jako každý kapitol. Konečně bylo teplo na chození v tričku, a tak jsme si návštěvu hezkého městečka užili. Udělali jsme si sérii fotek a vydali se k železničnímu nádraží, kde jsme jen nakoukli dovnitř, nafotili si budovu zvenčí a parčík před nádražím, načež jsme Cheyenne opustili a zamířili do Denveru. Další hlavní a zároveň největší město, tentokrát ale Colorada.
Po necelé půl hodině jsme přejeli hranice Colorada a definitivně tak udělali tečku za Wyomingem. Žádný ani krátký návrat už nebyl na programu. Před námi byla ale ještě stále dlouhá cesta. U Denveru jsme se zasekli v koloně, bylo už hezké horko a nejspíš většina řidičů i posádek v autech usínala. Skyline Denveru rozhodně nebylo ošklivé, naopak se to město zdálo opravdu hezké… z dálky. Možná po necelé hodině se kolona konečně rozjela a my vjeli do města.
Bezdomovci, podivná individua na chodnících, divné čtvrtě, zkrátka nás Denver neoslovil už od prvního okamžiku. Přiznám se, že se mi vůbec z toho auta nechtělo ani vystupovat, přestože jsem se na tohle město těšil. Ostatně je tam domácí stadion Colorado Avalanche, hokejový klub, kterému fandím už řadu let. Ale samotné město ve mně přílišně kladný dojem nezanechalo, nicméně i tak jsme auto zaparkovali v podzemním parkovišti hotelu Sheraton a vydali se na průzkum okolí. Kostelík, ulice, zvláštní osoby, jakási lidmi narvaná hlavní třída, kde jezdil autobus, do kterého jsme vlezli a svezli se k parku, odkud byl vidět kapitol.
Naneštěstí jsme trefili ještě dobu nějakého festivalu, takže jsem chytal asociální záchvat a těšil se do auta. Jen zdálky jsme si nafotili kapitol a odmítli k němu jet tím autobusem, ve kterém byl vydýchaný vzduch a horko. Vrátili jsme se zpět, proletěli kolem recepce hotelu, kde jsem ještě v malém krámku stihl koupit pohled, a vrátili se do auta. Ještě jsme si tohle město nějakým způsobem projeli, nafotili si stadion amerického fotbalu, kde se zrovna hrál zápas a tak byly tribuny plné oranžových dresů, a zamířili podle cedulí a naší GPS do Colorado Springs.
Nevím, zda je Denver opravdu tak nehezké město s pěkným panoramatem nebo jsme jen projeli špatné čtvrtě, vážně netuším. Pravda je, že když projedete Bronx, asi vás taky New York neosloví. Měli jsme na tohle město tak krátkou dobu, že to posoudit neumím.
Dorazili jsme do města, kde jsme měli sjednané ubytování v dalším klasickém americkém motelu (roztáhlá přízemní budova s autem rovnou před vchodem). Tedy s tím rozdílem, že tento motel měl i garáže na auta. Ubytovali jsme se (získal jsem vlastní pokoj… nebo spíš kamrlík) a od majitelky hotelu dostali mapu, kde nám označila místa v okolí, která bychom určitě měli navštívit.
Ještě k večeru kolem té páté hodiny jsme vyrazili na Pikes Peak, ale slunce i otevírací doba nám zrovna nepřáli. Vrátili jsme se tedy o něco níž a navštívili ještě alespoň Balanced Rock, což je přesně to, co značí název. Zkrátka balancující kameny, mezi nimiž vede silnice, a v okolí lezou lidi, kteří se u nich různě fotí. Slunce ale rychle padalo, a tak jsme další objevování oblasti nechali na ráno. Projeli jsme ještě historickou část města, které nás docela překvapilo svojí rozlohou, ale rozhodně bylo hezké, mnohem hezčí než Denver. Je to ostatně druhé největší město v Coloradu a 47. největší v USA, rozhodně žádná vesnička, jak jsme si to zhruba představovali. Město je založeno hlavně vojensky (a turisticky samozřejmě). Na jeho území se nachází vojenská základna, letiště a vojenská akademie, která zapříčinila růst města. Přibližně jedna pětina obyvatel pracuje pro armádu a zbrojní průmysl zůstává nejdůležitějším odvětvím.
Přesunuli jsme se do motelu a ráno opět vstávali brzy, abychom stihli vidět z okolí Colorado Springs co nejvíc. Zjistili jsme totiž, že je v této oblasti až příliš bodů, které stojí za vidění… minimálně podle majitelky motelu. Navíc nás čekal snad nejdelší přejezd na naší cestě. Měli jsme se za ten den dostat až do Cortezu, což je sice v Coloradu, ale od Colorado Springs je to vzdálené asi 350 mil.
Shrnutí k Nebrasce podat popravdě moc nemůžu. Viděli jsme z ní jen velice málo, ale dá se říct, že jde o rovinatou placku. Leží na Velkých planinách a bývala to kdysi země rozsáhlých prérií a polopouští. Byla tu také velmi řídká vegetace, a tak byli první osadníci, co v Nebrasce začali budovat farmy, považováni za blázny. Dneska je to vůbec nejúrodnější stát z celých Spojených států díky velmi důmyslným zavlažovacím systémům. Tradice říkají, že Nebraska je země, kde začíná Západ, západní část je i geograficky považována za Západ USA, kdežto východní část leží na Středozápadě. Rozdíl ale ve skutečnosti není žádný, krajina je stále stejně rovná a beze změny klimatu.
Osobně musím říct, že mě vážně nezaujala. Možná je to jen tím, že jsem z ní viděl tak málo, ale není to region, do kterého bych se měl nějakou zvláštní potřebu vracet. Rovina, rovina, skála, rovina, rovina
Tak další díleček a jako vždy velmi dobré a zajímavé počtení 🙂 Je to jako nějaká čtivá pohádka, text ve mě vždycky zmizí, ani nevím jak 😀
Tentokrát se musím přiznat, že mě asi nejvíc zaujaly fotografie vozů, protože bych čekala, že budou úplně obyčejné, hnědé dřevo a bílá plachta a ono ha, barvičky! Každopádně hned za ně… a možná, že spíš zároveň na první místo… se řadí Oregon Trail a jsem moc ráda, že jsi o ní napsal. Muselo být skvělý moci se tam procházet mezi vozy a tak, škoda, že byla mlha a tak jste procházku po té cestě vynechali. Já bych snad šla i v mlze 😀 (Ale já jsem cvok, já bych ráda absolvovala i tu výpravu v dobovém oblečení a ve vozech :D)
Celkově je fajn, že v průvodci píšeš i nějaké obecné informace a ne čistě jen to, co jste viděli. A protože mám spoilery, tak jsem ráda, že v tom budeš v nějaké formě i pokračovat 😀 Tvůj AP je tím ještě zajímavější 🙂
Jinak pořád jen valím oči, kolik jste toho zvládali za jeden den. To tedy klobouk dolů 🙂
Téda, to je chvály, co? 😀 Ale zasloužíš si jí. Stejně, jako můj možná historicky první komentář, zanechaný pod článkem 😀 (A kdyby ne první, na prstech jedné ruky bys je určitě napočítala :D)
A protože jsem se nějak rozepsala, tak už jen dodám, že se těším na další díl 🙂