Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

07. Colorado: Od Colorado Springs po Cortez

Zdravím a pardon za odmlku. Snad mi tu pauzu odpustíte a necháte se pozvat k dalšímu dni v USA. Konkrétně je tenhle díl z Colorada, a pozor překvápko, zas pro jednou je tohle jen o jednom státě, trošku rozdíl oproti dni minulému, ale pojďme na to, ať nezdržujeme. Čeká nás oblast kolem Colorado Springs, která je opravdu bohatá na turistické zajímavosti a pak přejíždíme do Cortezu, v němž se stihneme podívat na Great Sand Dunes.

Stagecoach Motel

Budíček nás ten den potkal poměrně brzy. Bylo kolem sedmé, když jsme se násilím probrali s tím, že nemáme čas ztrácet čas. Byl před námi přejezd dlouhý víc než 560 km, během něhož jsme ještě taky chtěli něco vidět. V našem původním plánu, který byl tvořen doma, jsme měli navštívit jen Cañon City a Durango. To jsme totiž nevěděli, co všechno se ukrývá u Colorado Springs. Rozhodně to je oblast, které se dá věnovat i několik dní, aby si člověk stačil vše užít a nafotit. My si mohli vybrat nanejvýš tři zájmové body na mapce, které dokážeme projet za jediné dopoledne, a pak jet dál.

Proto jsme se vykolíbali z brlohu, odhlásili se a bez zdržování vyrazili znovu na Pikes Peak. Kdo se alespoň trochu zajímá o automobilové (případně motocyklové) závody, asi bude vědět, jaká hora to je. Ano, na tuhle čtyřtisícovku vede až k vrcholu silnice, na které se každoročně jezdí závody už od roku 1916. Traťový rekord je z roku 2013, kdy Sébastien Loeb zvládl dorazit na vrchol za neuvěřitelných 8 minut a 52 vteřin. Sice se samotný závod jezdí jen na posledních dvaceti kilometrech, ale i tak je to naprosto šílená představa ve chvíli, kdy cestu nahoru absolvujete sami. Jedete, zaléhají vám uši, kolem vás pomalu mizí vegetace, a když nahoře vyleze ve výšce 4 302 metrů, cítíte se jako po několika panácích vodky i přesto, že je krátce před devátou ráno a vy jste nic nepožili. Trať samotná má převýšení 1440 metrů, zdola je to ještě “o něco“ víc.

Náš čas vyjetí nahoru byl od samého vstupu asi 40 minut? Nevím, to si nepamatuju, ale někde to máme napsané. Rozhodně to bylo mnohem víc než je rekord, už proto, že při běžném provozu platí na Pikes Peak po celé trase rychlostní omezení. Když máte štěstí, můžete narazit i na medvěda nebo rysa červeného, před kterými varují cedule. My žádné ze zvířat neviděli, a tak jsme se spokojili s pozorováním lidí, co kolem silnice a hlavně do zatáček umisťovali balíky slámy, které vozili ve velkém na přívěsech. Nepochopili jsme význam, jelikož balíků nebylo na hromadě tolik, aby dokázaly zastavit auto, a navíc některé z balíků byly rozbořené a zůstaly z nich jen zbytky, jako po nájezdu srnek. Možná jsou pro zvěř, ale tomu zas moc neodpovídalo jejich umístění. Přece jen tvořit krmeliště v zatáčkách není úplně logické. Nakonec jsme tuhle záhadu nechali nerozluštěnou.

Nahoru se dostanete buď autem, po svých anebo můžete využít ozubnicovou dráhu nazvanou Pikes Peak Cog Railway. Začátek je dole ve městě Colorado Springs a konec až na samotném vrcholku hory. Vláčky vyrobené ve Švýcarsku zde jezdí už od roku 1891 a dva roky na to inspirovaly zážitky z této nezapomenutelné cesty skladatelku Katherine Lee Bates k napsání písně „America the Beautiful“. Jízdenky jsou celkem drahé, ale zážitek za to jistě stojí. Výšlap nahoru se podle průvodce dá zvládnout za přibližně osm hodin, pokud jste zdatný horský turista, zvyklý na pohyb v těchto nadmořských výškách. To my rozhodně nejsme, tudíž jsme jeli autem až nahoru.

Poměrně dlouhou dobu lemují silnici jehličnaté lesy, pak se ale stromy ztratí a jede se jen mezi holými skalisky. To už je taková ta krizová výška, ve které potkáváte i sanitku nebo rangery, kteří kontrolují stav turistů. V téhle výšce už ani nejsou zvířata, nebo před nimi alespoň nevarují žádné cedule. Asi je to na ně moc vysoko.

Nakonec dojedete na rovnou plochu, kde najdete samotnou ceduli „Summit Pikes Peak“, která vás upozorní, že jste se právě došplhali do výšky 14 110 Ft. a nacházíte se v národním lese Pike (stromy v okolí ovšem žádné). Nahoře uvidíte i nějaké návštěvnické centrum, ale hlavně otevřený výhled do krajiny, který nejspíš asi za trochu toho příkoří stojí. Porozhlédli jsme se (alespoň většina naší posádky), nafotili si výhled i silnici s auty pod námi a mohli jsme vyrazit pomalu dolů, kde se tlak postupně začal srovnávat do normálu.

Cestou dolů jsme zkontrolovali podle pokynů brzdy a ještě se krátce zastavili u přehrady, odkud je krásný výhled na zdejší hory, včetně té slavné čtyřtisícovky. Následně jsme se vydali do Garden of the Gods, v překladu Zahrada bohů. Kdo by čekal zahrádku s okrasnými keříky, spletl by se. Je to rozlehlá oblast s úchvatnými červenými skalními útvary, které dokážou vyrazit dech, zvlášť při nasvícení během západu slunce. S místem je spojeno hned několik indiánských kmenů, které zde přebývaly a hledaly ve skalních převisech přístřeší. Název veřejného parku ale od indiánů nepochází, přestože se dá tušit, že se jednalo o duchovní místo. Označení „Garden of the Gods“ poprvé použil až jistý Rufus Cable v srpnu 1859, který sem přišel se svým společníkem a poeticky to pojmenoval asi bez nějakého většího přemýšlení. Do této oblasti patří i Balanced Rock, o kterých jsem se zmiňoval včera.

Jeli jsme se nejdříve podívat do centrální části, kde jsou největší útvary a všechny mají nějaké pojmenování podle toho, co připomínají. Ke skalám (nebo i na ně) se dá vyrazit pěšky po vyznačených cestách, kde vás hned na začátku u parkoviště upozorní na výskyt jedovatých hadů. Takové povzbupé, ale my se na tuto procházku nevydali spíš z časové tísně než z panické hrůzy z chřestícího chřestýše (což neznamená, že bychom ho chtěli potkat).

The Kissing Camels formation

Sjeli jsme na hlavní parkoviště, kde jsme si vyfotili Líbající se velbloudy a několik neidentifikovaných skal a přesunuli se ještě jednou k Balanced Rock, abychom si tyto kameny mohli nafotit za denního světla.

Balanced Rock vlevo a Steamboat Rock vpravo

Čas nás neúprosně tlačil, a tak jsme se vrátili zpět do města, kde jsme udělali zastávku u Wendy’s pro něco mezi snídaní a obědem, a pak už jsme opustili celé krásné Colorado Springs a vydali se na velmi dlouhou a únavnou cestu do Cortezu.
Možná hodinu jsme jeli kolem řeky, kde na druhém břehu vedla železniční trať. Cesta to byla moc pěkná, velmi příhodná na focení. Bylo to pro mě typické Colorado – přesně takové, jaké jsem si ho celou dobu představoval, ani vlastně nevím proč. Bílé dřevěné ohrady s kravami a koňmi, červené stodoly, zelená tráva, skály, písek, žluté kytky a hlavně ta řeka. Po jedné straně koleje, po druhé silnice.

Nicméně když kolem těchto scenérií jedete dvě hodiny, uspí vás to… pokud neřídíte. Dostali jsme se na rovnou silnici. Slavili jsme každou zatáčku, jak typické pro téměř celou Ameriku. Bylo to opravdu hodně dlouhé. Nakonec nás zaujal ukazatel, který směroval na Great Sand Dunes.
Písečné duny? Tady? To jako vážně? Vzadu vysoké hory, jejichž vrcholky brzy pokryje sníh a někde tady písečné duny? No, věřili jsme té ceduli a vydali se po silničce, která nás vedla kamsi do neznáma, zatímco vedle se pásly krávy. Pak jsme je přece jen uviděli, proti obrovským horám se zdály docela maličké.

Great Sand Dunes s čtyřtisícovkama v pozadí

Tento klam nás přešel v momentě, kdy jsme se dostali blíž. Malé vážně nebyly. Pořád v té krajině působily nepatřičně, ale byly obrovské. Jedná se dokonce o nejvyšší písečné duny v Severní Americe, nejvyšší duna s názvem Star Dune (Hvězdná duna) měří 229 metrů. Tak či onak, stále máte dojem, že vás unesli marťani a prskli na jinou planetu, protože tohle není přece možné. To moře pohyblivého písku prostě nemůže být Colorado. Jenže ono je.

Great Sand Dunes National Park and Preserve je nejmladším národním parkem v USA, byl vyhlášen v roce 2004, přestože oblast byla označena jako rezervace už od roku 1932. Park se rozprostírá na ploše 343 km2 a největší část pokrývají právě duny. Najdete tu ale také hory s vysokohorskou tundrou, křovinatou buš a mokřady. To všechno v jediném parku. Ostatně kdyby nebylo větru, vysokých hor a vody, nikdy by duny nemohly vzniknout.

Do dun se dá vyrazit a mnoho turistů tak činí. Jezdí po zadku dolů nebo se šplhají až nahoru. Někteří tu provozují i sandboarding, což je sjíždění dun na snowboardu. V parku se dá i volně kempovat, pokud si vymůžete povolení u správců parku, případně je tam i kemp jako takový. Oblast je teplotně poněkud extrémní. V létě se můžou teploty vyšplhat až na 54 °C, tudíž je příhodné si vzít s sebou hodně vody, výšlap je rovněž fyzicky náročný. My ale neměli na procházku čas, a tak jsme si je nafotili převážně z parkoviště za nepříjemného větru, načež jsme vyrazili dál.

Projeli jsme horskou oblastí u Pagosa Springs, ta patří k pohoří Rocky Mountains (Rockies), česky označované jako Skalisté nebo Skalnaté hory. Pohoří se táhne od Kanady přes Spojené státy, kde zasahuje do několika států – Washington, Idaho, Montana, Wyoming, Utah, Colorado a končí v Novém Mexiku. Nejvyšší horou je Mount Elbert právě v Coloradu.

Rockies

Do Duranga jsme nakonec dojeli se setměním a tak jsme ho jen projeli. Zajímavé je hlavně tím, že jde o další město, které vzniklo díky železnici. Kvůli tmě by se ale stejně nedalo fotit, a proto už jsme bez dalších zastávek dorazili do Cortezu, kde nás čekalo docela příjemné ubytování a zasloužená postel.

cestou do Cortezu

Další den nás čekala návštěva Four Corners Monument („Čtyřhranice“), opuštění Colorada a nakonec proslulé Monument Valley. Byl před námi zároveň poslední dlouhý přejezd, který byl delší než 300 mil. Museli jsme se dostat až do Page v Arizoně. Tam jsme měli opět spát v Motel 6, čehož jsme se po nepříjemných zkušenostech z Montany docela obávali, ale jak to nakonec dopadlo, to až v dalším díle, vážení.

Napsat komentář

seventeen + 14 =

„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain