Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

09. Arizona: Antelope Canyon, Glen Canyon, Lake Powell a Colorado River

Na psaní tohohle dne jsem se těšil od chvíle, kdy jsem začal průvodce psát, přestože to bude asi dost náročné na paměť, ale nevadí. Dnes nás čeká především Antilopí kaňon, pak Glen Canyon National Recreation Area, jezero Powell a vyhlídka na Colorado River.

Utah - Arizona, večerní fotka opět na začátku

Napadlo vás někdy, jaké to je, žít na hranici dvou časových pásem? Ne? Mě taky ne, dokud jsme se neubytovali na okraji města Page. Ráno jsme vyjížděli kolem deváté hodiny, nikam jsme nechvátali. Čekal nás jen opravdu krátký přejezd (27 km) k dalšímu ubytování a na plánovaném programu byl pouze Antelope Canyon a Gooseneck State Park. Nastěhovali jsme se zpět do auta a krátce poté, co jsme opustili příjezdovou cestu motelu, čas na mobilu se posunul o hodinu zpět. Takže místo po deváté bylo najednou po osmé a takhle se to v téhle oblasti stalo ještě několikrát. Nemluvě o tom, že tablet s mobilem se na aktuálním čase ani nedokázali shodnout.

Jak je to možné? Přece časové pásmo nemůže procházet městem, když se jinak vyhýbá celým kontinentům a ostrovům tak, aby byl čas v oblasti jednotný. Jak tedy může něco takového nastat v osídlené oblasti? Odpověď je prostá. Arizona není oproti Utahu v jiném časovém pásmu, ten šotek se jmenuje letní čas.
Každý stát USA má právo se samostatně rozhodnout, zda bude uplatňovat sezónní změnu času anebo nikoliv. Na sezonní změnu nepřistoupila Havaj a Arizona, což zní jednoduše, jenže ono není. Situaci komplikují autonomní indiánské rezervace, které jsou do jisté míry samostatné, a zatímco většina indiánských kmenů situaci neztěžovala, Navajové letní čas na svém území zavedli. Proto má Arizona dva místní časy a žádná cedule vás nevaruje, když mezi těmito oblastmi přejíždíte.

Předchozí den jsme ukazatele na kaňon míjeli, ale já pořád nepřestával hledat nějaké vysoké skály, jenže kde nic, tu nic. Všude jen holá plocha, nic nenasvědčovalo nějakému kaňonu. Změna času u hotelu byla asi jen chvilková, neboť si nepamatuju, že bychom se někde stavěli a cesta nám určitě netrvala hodinu, jak se mi snaží tvrdit metadata fotek. Dojeli jsme po téměř rovné silnici na parkoviště u dřevěné chajdy s terasou po deváté hodině ráno místního času. Zelenobílý nápis na průčelí hlásal Lower Antelope Canyon Tours.

Indiáni pilně zapisovali přijíždějící návštěvníky na prohlídky a vybírali od nich vstupné – 25 dolarů na osobu. Zapsali jsme se rovnou do nejbližšího času prohlídky na 9:20 a zaplatili ne úplně levné vstupné. Měli jsme ještě pár minut čas před začátkem a tak jsme si fotili a já stále marně hledal, kde že ten kaňon vlastně je a děsil jsem se, kam až to budeme muset jít pěšky. Navíc navzdory ranní hodině začínalo být horko. V dálce byly skály a já si říkal, že tam nás přece nemůžou hnát odsud, že to je nesmysl. I tak jsem po nich nervózně pokukoval ještě nějakou dobu, než mi ta myšlenka definitivně opustila.

Co je Antilopí kaňon? Co si pod tím názvem představit? Jak to vypadá? Není to pojem, který by byl všeobecně známý a dodnes ho v mnoha starších průvodcích nenajdete, i když byl objeven už ve 30. letech minulého století. Kdysi se kaňon označoval jako Corkscrew, česky Vývrtka. Indiáni místo nazvali Tse bighanilini – místo, v němž voda protéká skrze skály. Ve skutečnosti jde o dvě skalní soutěsky, které od sebe dělí několik kilometrů a silnice. Do každého se hradí vstupné zvlášť. Jeden je Upper (Vyšší) a druhý je Lower (Nižší), my mířili do toho Nižšího, který je o něco méně turisticky vyhledávaný a brzy se dozvíte proč.

Vyšší Antilopí kaňon je soutěska, ve které se jde pořád po rovině, nikam se nesestupuje. Nemám z něj fotky, protože jsem ho nenavštívil. Turisti ke vchodu jedou na jeepech s indiány a cena vstupného je závislá na čase, kdy do kaňonu vstupujete. Pokud zvolíte pravé poledne, kdy je slunce nejvýš, pak zaplatíte 40 dolarů. Pokud půjdete ve speciální fotografické skupině (měla by zaručovat, že se do záběru nebudou plést turisti, ale není to stoprocentní), zaplatíte ještě o dalších 40 dolarů navíc. Průvodce vyhazuje písek do slunečních paprsků a tím je zvýrazňuje, zatímco turisti mají písek úplně všude. Pohyb v soutěsce není příliš náročný.
Nižší Antilopí kaňon je dole, jak vám asi z mého předešlého vyprávění došlo. Terén je o poznání náročnější a návštěvníci do něj vstupují po kovových žebříkách upevněných ve skalách. Právě žebříky usnadňují pohyb i přímo v kaňonu. Jinak by nebylo vůbec možné se přes některé úseky dostat, cesta je navíc občas těsná i pro jednoho. Odměnou za tento výkon hodný kamzíka je nádherný pohled na dokonale zaoblené skalní stěny z červeného pískovce. Ptáte se, jak tahle krása mohla vzniknout?

Indiánský název hodně napovídá. Kaňon vytvořila voda, která tudy tekla. Jev zvaný eroze – stékající voda do štěrbiny odplavovala skalní pískovec zrníčko po zrníčku tisíce let. Brousila místní skály a vytvořila tohle jedinečné místo. Mimochodem, současně užívaný název vznikl díky antilopám z širokého okolí, které se kaňonem volně pohybovaly. Zdá se vám to zvláštní? Antilopa v Americe? Ve skutečnosti tam chodila stáda vidlorohů, nikoliv antilop. Jenže vidloroh se dlouho považoval za druh antilopy a navíc, Vidloroží kaňon zní divně.
V oblasti Coloradské náhorní plošiny je těchto skalních průrev bezpočet, taky jsme jich několik viděli ze silnice. Někdy jsou i hlubší, širší, delší a možná barevnější, ale určitě se do nich nevyplatí vstupovat jen tak, aniž byste oblast a samotný kaňon velmi dobře znali. Snadno tu můžete přijít o život.

Takže to by bylo tak na začátek, abyste věděli, kam to lezeme. Naší asi třináctičlennou skupinku, která se tam u chatky pomalu zformovala, si vyzvedla naše navažská průvodkyně. Kdo by si představoval černovlasou indiánku s čelenkou a v kůži, spletl by se. Tahle prošedivělá dáma měla růžové triko, bílé tříčtvrteční kalhoty a na zádech moderní batoh s pitným vakem. Odvedla si nás trochu stranou a začala mluvit o kaňonu a také o pravidlech bezpečnosti. Upřímně, moc jsem jí nerozuměl, a tak jsem si prohlížel okolí. Stáli jsme nedaleko skalní průrvy, kterou jsem konečně zaregistroval, kolem ní byly černé a bílé dřevěné bedny. Co v nich bylo, to dodneška jen hádám.
Nicméně některé informace jsem se nakonec dozvěděl. Průvodkyně za nás nese zodpovědnost, takže jí máme hlásit, pokud by se nám dole udělalo špatně. Další věc byla taková optimistická – v této oblasti se občas, zvlášť v létě vyskytují bleskové záplavy. Voda přichází od nedalekého mostu a spláchne celý kaňon. V srpnu 1997 také přišla a celá jedenáctičlenná výprava utonula. Tehdy to přežil pouze průvodce, který kaňon znal a věděl, kde se chytit. To je částečně asi také důvod, proč turisti Nižší Antilopí kaňon vyhledávají o něco méně.

Krajina má charakter pouště a srážky nejsou časté, jenže když už přijdou, stojí to za to. Nebezpečné a prudké, i když krátké bouře způsobí příval vody, který se žene i několik desítek kilometrů a strhává sebou bahno, kameny, dřevěné klády a větve. Uvnitř kaňonu jde v takové situaci o vteřiny. Tehdy šlo o bouři, která byla od místa vzdálená přibližně 25 kilometrů. Vlna se prohnala celou soutěskou a hladina vystoupala až do výše osmipodlažního domu.
Tato informace nás také následně přivedla k odpovědi, co je asi v těch tajemných bednách. Lana? Záchranné vesty? Pravděpodobně vše, čím by se nám ti nahoře snažili zachránit život a vytáhnout nás živé ještě předtím, než by nás voda spláchla. Indiáni počasí bedlivě sledují, ostatně by se to na jejich tržbách dost projevilo, kdyby si tam nechali topit turisty.

Nejvyšší čas vstoupit dovnitř, jen se dobře dívat, abychom někde nezahlédli v okolí antilopu. Pomalu jsme začali scházet dolů v řadě za sebou po kovových a dost příkrých schodech. Šel jsem přibližně uprostřed a jen se modlil, aby všichni za mnou měli neklouzavou obuv. Kdyby tady uklouzl jeden, jedou všichni a nedopadlo by to vůbec hezky. První test mých nových bot – nepodjedou? Drželi jsme pevně zábradlí, potili se nám ruce a lezli jsme kamsi dolů, pořád to pokračovalo.

Nakonec jsme bez nehody dorazili až na dno kaňonu. Nad námi byla skalní soutěska z červeného pískovce a modrá obloha. Dole nebylo ani moc horko, vlastně tam byl příjemný chládek. Příšerně mě bolely ruce a byl jsem ufuněný, vůbec jsem si nedokázal představit, jak polezu podobnou cestou nahoru. To nedám, to tam dřív chcípnu! Navíc se můj tlak rozhodl po sestupu vydat na procházku, taky směrem dolů. Donutilo mě to, abych si na chvíli klekl a funěl si, zatímco jsem se zoufale snažil tvářit nenápadně. Když už jsem slezl sem dolů, vůbec se mi nechtělo plašit průvodkyni tím, že mám tlak ještě níž, než jsme se pohybovali my.

Nakonec se tlak přece jen umoudřil, průvodkyně si ničeho nevšimla a já se mohl věnovat focení téhle skalní nádhery. Lezli jsme tam nahoru dolů a obdivovali ten uhlazený skalní masiv, přestože ta největší krása vám dojde až později z fotek. Průvodkyně nám ukazovala místa, odkud a co máme fotit. Popřípadě nám rovnou sbírala postupně fotoaparáty a fotila to místo nás. Nejspíš usoudila, že my to prostě nevidíme a tak nám k dobré fotce dopomohla. Musím přiznat, že mnohé mé nejlepší záběry odsud patří naší průvodkyni.

Ve spirálovitě (odtud název Vývrtka) broušených skalních útvarech občas lidská představivost vykreslí hlavu orla nebo lidskou tvář, zatímco se dopadající světlo láme o krkolomné stěny a doslova kouzlí zázraky. Červený pískovec při tom občas přechází do oranžova až žluta.

Nemám odhad na velikosti a vzdálenosti, proto opravdu nevím, jak hluboký kaňon je, navíc se to místy mění, Lower Antelope Canyon je o něco mělčí a svažuje se do tvaru „V“. Nejlepší osvětlení je tu v časných ranních hodinách a pozdě odpoledne. Velkou část cesty se jde v docela těsném prostoru (1-3 metry), nic pro osobu s klaustrofobií. V Upper je nejlepší světlo kolem poledne.

A samozřejmě, co vás v těchhle místech může napadat? Jak by se sem asi dostávali záchranáři, kdyby se někomu udělalo zle? Dokázali by se sem spustit z vrtulníku? Neprší teď zrovna někde v okolí? Opravdu mě přepadaly skvělé myšlenky, ale i tak je Antelope Canyon jeden z nejúžasnějších zážitků z loňského cestování. Je to nádherná hra světel, barev a tvarů, která se jen tak nevidí. V průběhu dne se kaňon mění podle toho, jak do něj svítí slunce, a tak je v něm pořád co fotit, ať už člověk přijde ráno, v poledne nebo večer. Jedna návštěva nestačí, jenže my neměli tolik času ani energie, abychom sem vstupovali vícekrát. Jednou se přes skalní okno dostal až k nám na dno paprsek slunce, průvodkyně do toho paprsku vhodila hrst písku a tím vytvořila ještě úžasnější scenérii.

Zaměstnávalo mě uvažování nad tím, jak nastavit fotoaparát, aby obloha nebyla bílá, ale zároveň ty skály nebyly úplně tmavé. Nakonec jsem dospěl k názoru, že když na to nemůžu přijít, tak to nejde. Někde za půlkou naší cesty jsem zaslechl indiánskou flétnu. Přemýšlel jsem, jestli už mi hráblo nebo opravdu slyším to, co slyším (nikdy se na to v takové situaci neptejte svého okolí – zapřou všechno). Nakonec proti nám vylezla jiná parta vedená indiánským průvodcem, který hrál na onu flétnu, ta atmosféru místa ještě podtrhla. Šlo o fotografickou skupinu a já si říkal, že by se mi opravdu nechtělo vylézat tam, kde my slézali, to jsem ale pořád netušil, jaký výstup čeká nás, zanedlouho jsem se to dozvěděl.

Průvodkyně nás po cestě, kdy jsme lezli v mnohdy velmi úzké skalní soutěsce, poslala dopředu jako první. Upozornila nás, abychom si dávali pozor na hlavu, že je to tam dost nízké a ať jsme opatrní. Po krátké chvíli, kterou jsme šli v předklonu za sebou a lezli po žebřících vzhůru, jsme se nakonec protáhli úzkou puklinou v zemi na rozpálený povrch. Teplota se pohybovala ten den okolo 30 stupňů Celsia a na mých rukách začala během dne pomalu rašit alergie. Cesta kaňonem nám trvala slabou hodinu a půl. Počkali jsme na zbytek skupiny a vydali se zpět k místu, kde naše trasa začínala.

Těsně před vytouženým chládkem laviček se naše průvodkyně zastavila, rozloučila se a s každým z nás si potřásla rukou. Pak už jsme dorazili k dalším turistům, kteří se do soutěsky teprve chystali. Jeden z Navajů otevřel chladicí box a všem nám rozdal malou lahev vychlazené neperlivé vody, což jsme náležitě ocenili. Začínalo být pořádné horko a cesta od výstupu se mému tlaku vůbec nelíbila, takže jsme ještě chvíli byli nuceni sedět na lavičce, než jsme se přesunuli do rozpáleného auta a vydali se natankovat a ubytovat.

Lake Powell a vzadu elektrárna Navajo Generating Station

Projeli jsme Page a vjeli ještě do Glen Canyon Recreation Area, ve které se nachází Lake Powell. Druhá největší umělá nádrž v USA vznikla zatopením okolních kaňonů při stavbě přehrady Glen Dam v roce 1963. Pobřeží lemují četné kaňony a rudé skály, které ztěžují a mnohdy zcela znepřístupňují vodní hladinu ze břehu. Délka jezera je necelých 300 km a jeho určitou tajemnost vytváří barva vody, jež se mění v závislosti na denní době od zelené, přes azurově modrou až po černou.

Nejedná o park, přestože sem vstoupíte na základě Annual Pass a dostanete noviny, kde jsou vypsaná rizika pohybu a pobytu v oblasti – bouřky a dehydratace, ale o rekreační zónu, kam si jezdí Američané odpočinout. Můžou si tu půjčit hausbót a zkoumat zatopené kaňony nebo si užívat vodní sporty. Kolem břehu je pár pláží, kde se dá koupat, protože vstup do vody v těchto místech není tak prudký. Na jedné z pláží se mimo jiné také natáčela první epizoda šesté série Doctor Who. My jsme se tu ale příliš nezdržovali, v oblasti je k vidění vlastně jen jezero, přístavy a přehrada, o které si povíme příště.

Dojeli jsme až na parkoviště u jednoho z přístavišť, nafotili si lodě a vodní plochu, ta v nejširším bodě dosahuje od břehu na břeh 40 kilometrů a průměrná hloubka se pohybuje kolem 40 metrů (max. hloubka je 178 metrů). Pak jsme se vrátili na hlavní silnici a pokračovali k Big Water v Utahu, kde jsme měli sjednané dva noclehy. Šlo o motel High Desert Lodge v kovbojském stylu s venkovní restaurací. Měli jsme opravdu moc pěkný pokoj plný amerických vlajek. Za budovou motelu se nachází venkovní jízdárna, kde se nejspíš pořádají i nějaké westernové soutěže.

Na chvíli jsme si na pokoji odpočinuli, než jsme se vrátili do Arizony. Při cestě tam jsme ťukli okno na autě. Silnice se opravovala, od protijedoucího trucku odlétl kámen a práskl do našeho čelního skla, načež se na něm okamžitě rozjela pavučina. Zkrátka štěstí, klasická pojistka se na tyto případy nevztahuje. Chtěli jsme jet na Horseshoe Bend (Podkova), ale nakonec jsme to kvůli dešti v dálce vzdali a zastavili na Glen Canyon Dam Overlock, odkud jsme si nafotili řeku Colorado a přehradu.

Glen Dam, Arizona

Focení nám nakonec utnul onen dešťový mrak, který dorazil až k nám. Sjeli jsme ještě nakoupit večeři a kyblík zmrzliny do Page, než jsme se vrátili na motel. Na další den jsme si naplánovali výlety po okolí – Horseshoe Bend, prohlídku přehrady a Gooseneck State Park, který jsme nestihli.

Glen Canyon Dam Overlock

Napsat komentář

one × one =

„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich