Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

10. Arizona/Utah: Horseshoe Bend, Glen Dam a Lake Powell

Jak se nám změnily plány potom, co jsme se prospali v kovbojském motelu na okraji Big Water v Utahu oproti tomu, co jsme měli na papíře? Poslední návrat do Arizony v okolí města Page. Čeká na nás vyhlídka Horseshoe Bend, prohlídka přehrady Glen Canyon Dam, nečekaná setkání a nakonec ještě jednou Lake Powell.

High Desert Lodge

Podle rozpisu jsme měli jet na The Wave a do Glen Canyon Recreation Area, kterou jsme navštívili minulý den. Od návštěvy prvního bodu jsme bohužel museli ustoupit už večer. The Wave je pískovcovitý skalní útvar na svazích Coyote Buttes, zdánlivě se podobá Antilopímu kaňonu, akorát, že tady se nepohybujete ve skalní soutěsce. Koryto vzniklé erozí vody a větru s dvěma hlavními žlaby tvoří naprosto jedinečnou nádheru, ale ani tak se moc českých článků o Vlně najít nedá.

Všechno to zní dobře a fotografie v Google mapách byly opravdu úchvatné, jenže pak jsme se dozvěděli, jak se to má se vstupem. Kapacita návštěvníků je striktně omezená a na internetu probíhá loterie o vstupenky, dostat se na The Wave je o štěstí. Nepamatuji si, kolik lidí se dopředu vybírá z internetového losování, ale před nějakými čtyřmi roky to bylo pouhých deset. To znamená několik desítek až stovek neúspěšných zájemců a všichni bez rozdílu zaplatili sedm dolarů jen za účast v loterii. Šťastlivci pak platí ještě dalších asi pět dolarů na místě, kde den předtím probíhá další loterie s deseti vítězi, zatímco účastníků je kolem stovky. Kdo vyhraje, vydá se další den na pěší túru, která je dlouhá kolem patnácti mil. Ostatní mají smůlu a mohou jet domů. To nemělo smysl podstupovat.

Původně jsme si navíc mysleli, že je to loterie jednotlivců. Teď se dozvídám, že jde o skupiny, ale i tak je ta šance malá. Deset vstupenek na třeba sto skupin je vážně málo, a tak jsme to nezkoušeli. Navíc bychom jeli jen na to losování, pak bychom tak jako tak museli zpět, protože i kdybychom čistě náhodou vyhráli, vstup by byl platný na druhý den, kdy my už museli jet dál.

Z těchto důvodů jsme se rozhodli tento bod na trase vypustit a místo toho jsme do plánu zařadili Horseshoe bend. Ráno jsme vyjížděli hned kolem osmé hodiny po probuzení. Vypadalo to na další horký den a k Podkově se jde pěšky, chtěli jsme proto stihnout nižší ranní teploty. Projeli jsme zase kolem přehrady a přes Page.

Teď mě tak napadá, že je to třetí díl, kde o tomhle městě mluvím, ale vůbec jsem ho nepředstavil. Stydím se a hned to napravím. Page je možná sedmitisícové město poblíž severní hranice Arizony. Bylo založeno v roce 1957 jako osada pro dělníky i jejich rodiny, kteří kousek odsud stavěly přehradu. Původní název města, nebo tehdy vlastně ještě osady, byl Government Camp, později se přejmenovalo na Page. To podle Johna C. Page, komisaře ve vládní agentuře Bureau of Reclamation z let 1936 – 1943. Ještě stojí za zmínku, že v nejbližším okolí jsou dvě největší elektrárny na západě USA – přehrada Glen Canyon Dam a Navajo Generating Station.

Kousek, možná tak pět kilometrů od města Page se nachází Horseshoe Bend. Vyhlídka vysoká přesně 305 metrů nad řekou Colorado. Jedná se o tzv. meandr, tedy záhyb řeky, který svým tvarem připomíná koňskou podkovu – odtud název. A jestli chcete hádat, jak toto místo vzniklo, tak můžete. Ano, opět slavná eroze, jen v trochu jiném provedení. Řeka si tu vyrazila cestu před zhruba 200 miliony let a dala vzniknout téhle scenérii. Podkova je jedním z nejznámějších míst USA, řeka se tu otáčí o 270°. Vyhlídka není součástí žádného parku, nehradí se tedy žádné vstupné.

Zaparkovali jsme pod kopcem s vyšlapanou cestou vzhůru a vyskládali se z auta, odsud už musíme po svých. Jedno z mála míst ve Státech, ke kterému se nedá dojet, smůla. Naštěstí (nebo bohužel?) zatím slunce nebylo vysoko, takže cesta tam nebyla tak úmorná, přestože z parkoviště je to něco kolem jednoho kilometru (tři čtvrtě míle podle cedulí na parkovišti). Celou cestu se jde nezpevněným pískem, i když turisti si určitou trasu už vyšlapali.

Šli jsme pískem a vyhlíželi řeku, kus od nás byly lavičky pod přístřeškem. Už jsem si skoro myslel, že jsme na místě, ale chyba lávky, cesta vedla dál. Ranní slunce, které do nás tak nepeklo, bylo fajn, dokud jsme byli ti na cestě, jenže v cíli se ukázalo jako nevýhoda. Spodek skály byl ve stínu a mohli jsme si okraj propasti prolézat, jak jsme chtěli, stínu jsme se nezbavili. Polední slunce je tady na focení vůbec nejlepší, jenže oblast je dodnes v podstatě pouštní a teplota tomu odpovídá – v noci jde k nule a možná ještě níž, přes den se drží kolem třiceti. Nevím, zda je pro netrénovaného turistu taková cesta v poledne vůbec zvladatelná, rozhodně ne bez láhve s vodou. Pro mě by to rozhodně nebylo.

Horseshoe Bend, Arizona

Sedli jsme si na kameny a kochali se. Nic nám nerušilo výhled, protože okraj nejistí žádné zábradlí. Docela se vyplatí sledovat své kroky a nechodit k propasti příliš blízko. Jeden špatný krok a je konec, pád z takové výšky na vodní hladinu by se nedal přežít. Nechtělo se mi o tom moc přemýšlet, takže jsem chodil jen v takové vzdálenosti, abych si maximálně rozbil ústa o skálu, ale neužil si volný pád o tři sta metrů níž.

Slunce nakonec taky trošku povylezlo a tak se dalo fotit o něco lépe, i když žádná sláva. Byl čas se vrátit k autu, teplota rostla a už kolem té půl desáté ráno bylo pocitově dost horko. Perfektní na mou alergii, která se držela na rukách a občas se nepříjemně ozývala.

Cesta zpět byla rozhodně horší. Nejen, že se šlo ve větším horku než předtím, ale navíc cesta vedla do mírného, za to vydatného kopce. Funěl jsem neochotně a napadlo mě, jestli by třeba mohli naši přijet autem, kdybych sebou plácl do písku a hrál mrtvolu. Kde já blbec nechal tu láhev s pitím? Na pokoji! Jasně, tam je mi platná jako mrtvému sáňky. Zkoušel jsem o něčem přemýšlet a nemyslet na to, že je příšerné horko a já jdu v písku, bezúspěšně. Nakonec jsem zbytek cesty došel jen s tím, že jsem si v hlavě opakoval jako úplný idiot „levá, pravá, levá, pravá…“, světe div se, pomohlo to.

Plácl jsem sebou na lavičku pod tím přístřeškem a čekal, až mě doženou moje plíce, které se loudaly bůhví kde. Nějakých dalších pět minut jsme tam jistě strávili, jen odpočinkem a chytáním dechu. Teď už jen chybělo sejít kopec a rovnou do auta.

Pod kopcem stál ranger a říkal mi cosi o černém tričku. Nakonec jsem útržkovitě pochopil, že se mu nelíbí moje černé oblečení do tohohle počasí. No jo, mě se taky nelíbilo, ale tříčtvrteční kalhoty si jeden inteligent nechal doma a tak to musel přežít v džínách. Zjevně si s námi chtěl pán povídat, jenže naši společenskost ovlivňovala (téměř) prázdná láhev Pilsner Urquell, jež se ocitala v naší posádce. Jak jste se už dozvěděli z poctivého čtení, na veřejnosti se ve Státech alkohol pít nesmí. Vystavujte se pak rangerovi s lahví od piva, když i turista musí ctít zákony země, do které vstoupil a zásada o pitném režimu zrovna není ta pravá obhajoba.

Docela rychle jsme nastoupili do auta a zamířili zpátky do Utahu na hotel. Nemohl jsem se dočkat toho, až si vlezu pod vlažnou sprchu a padnu do postele, což se také stalo hned na to, co jsme se vrátili. Nakonec jsme se rozhodli udělat si trochu odpočinkový den.

Někdy kolem jedné jsme ale vyrazili zpět k Page. Jako náš cíl jsme zvolili oběd a posléze přehradu, kolem které jsme neustále jezdili sem a tam. S jídlem jsme vzali za vděk McDonaldem v Page a pak se přesunuli na Glen Canyon Dam. V suvenýrech se mi povedlo získat několik pohledů a koukal jsem tam na indiánskou flétnu. Nakonec se mně cena kolem 200 dolarů zdála přece jen moc vysoká, takže jsem si nechal zajít chuť a raději jsme si prošli Visitor Center. Prohlídku přehrady jsme propásli o několik minut, a tak jsme na další museli čekat hodinu. Sedli jsme si tam na lavičky a pozorovali nedaleký most, po kterém my sami přejeli za těch pár dní hned několikrát – Glen Canyon Bridge. V současnosti je se svoji výškou 210 metrů nad řekou Colorado 37. nejvyšším mostem na světě (v době dokončení byl dokonce 1.). Jeho délka činí 387 metrů a v době dokončení (1959) šlo o 4. nejdelší obloukový most na světě.

Glen Canyon Bridge

Kousek od nás přišel ranger a otevřel si tam informační stánek o dinosaurech. Ano, ten ranger, kterého jsme potkali už dopoledne u Podkovy. Nejdřív si povídal s jakousi dámou, pak přišel za námi. Zeptal se, jakým jazykem vlastně mluvíme, tipoval němčinu. Po odpovědi nás vykolejil slovy: „To jste měli říct, já česky umím. Můžeme se bavit česky.“

Vyklubal se z něj Čechoameričan, který do USA přišel jako pětiletý kluk, když jeho rodiče emigrovali do Ohia. V rodině se prý mluvilo česky, čímž osvětlil svoji velmi dobrou češtinu. Do Čech by se rád podíval a navštívil příbuzné, když už u nás prý nevládnou komunisti. Vlastně, pokud mu jeho plány vyšly, někdy teď v květnu měl přiletět. Jeho jméno si už bohužel nevybavuji, možná Petr?

Každopádně nám ukrátil zbytek času, který nám zbýval do začátku exkurze. Rozloučili jsme se s ním a prošli přes rám, kde jsem musel vyndat vše z kapes a vytáhnout pásek z kalhot. Nakonec nás nahnali do výtahu a společně s naší průvodkyní jsme sjeli na vršek Glen Canyon Dam. Kousek od našeho výstupu z výtahu byla vystavená stará, kdysi používaná turbína. Dnes jim už místy reziví.

Přes veškeré spory začala výstavba přehrady v roce 1956 a dokončení se dočkala o deset let později v roce 1966. Název získala podle kaňonu, který přehrazuje. Rozměry 220 metrů do výšky a 480 metrů do šířky z ní dělají čtvrtou nejvyšší hráz ve Spojených státech a 23. nejvyšší na světě. V útrobách přehrady se skrývá hydroelektrárna. Glen Canyon Dam byla, a možná stále je trnem v oku ochráncům přírody, výstavba sebou totiž přinesla značný vliv na zdejší ekosystém. Okolní kaňony byly zatopeny vodou a hlavně se rapidně snížila teplota vody. V současnosti má stabilně kolem 9 °C, zatímco před stavbou se pohybovala v létě něco pod 30 °C a v zimě kolem nuly. To mělo za následek snížení stavů některých druhů ryb, jiné zcela vymizely. Potřeba pitné vody však zvítězila nad ochránci a přehrada stojí.

Lake Powell, Arizona

Průvodkyně o přehradě mluvila opravdu obsáhle, k mé smůle jsem jí nerozuměl skoro vůbec nic. Došli jsme někam za půlku toho mostu, když nás nahnala do dalšího výtahu. Ten nás odveze až na dno hráze, do elektrárny. Cestou výtahem jsme se měli podívat nahoru do škvíry mezi kabinou a šachtou, byla to opravdu dlouhá cesta vzhůru. Nakonec jsme vylezli v dlouhé, poněkud sterilní vydlážděné chodbě, kterou nás průvodkyně provedla ven. Pod námi byl dokonale opečovaný trávník, před námi nižší část přehrady a za námi vysoká dominanta. Co by se asi stalo, kdyby teď praskla?

Glen Canyon Dam

Ne, nepraskla a stále tam stojí. Prošli jsme další chodbou rovnou do elektrárny, za sklem bylo několik žlutooranžových generátorů společnosti General Electric. K mému překvapení jsme tu směli i fotit a od průvodkyně jsme dostali další řadu informací, kterým jsem beztak nerozuměl ani slovo. Snad kdyby to někoho zajímalo, elektrárna má kapacitu 1 288 000 kilowatt za předpokladu, že běží na plný výkon.

Generátory v Glen Canyon Dam

Téměř stejnou cestou jsme se pak vydali zpět k výtahům. Průvodkyně nám ještě v rohu dveří ukázala netopýra, který si tam spokojeně hověl a zakázala ho fotit, tudíž fotka žádná. Vyjeli jsme zpět do návštěvnického centra, kde nás zahnali na krátký film o přehradě a hlavně elektrárně. Posléze jsme vyšli ven a ještě se skočili rozloučit s oním českým rangerem. Nasměroval nás na jednu z pláží u Lake Powell, kdybychom se chtěli vykoupat.

Druhý břeh Lake Powell, kousek od pláže

Koupat jsme se neplánovali, ale poslechli jsme a jeli se podívat na přehradu z druhé strany, než kde jsme byli předchozí den. Bylo po páté, takže jsme se nezdrželi dlouho, chystali jsme se ještě dojet na vyhlídku k Lone Rock v rekreační oblasti Glen Canyon. Skála s tímto názvem stojí opuštěně uprostřed Lake Powell, kolem ní je jen voda a na břehu se rozprostírá pláž.

Lone Rock, Lake Powell

Cestou dál jsme stavěli na benzinové pumpě nakoupit pár věcí (pohledy, jídlo, pivo, víno, cetky). K našemu překvapení prodávali Pilsner Urquell, nemluvě o vínu, to na amerických čerpačkách často neseženete. Trochu jsme chvátali, chtěli jsme stihnout západ slunce nad Lake Powell na jedné vyhlídce v Utahu. Přijeli jsme tam něco kolem čtvrt na sedm. Všude skály a barevně se měnící voda podle toho, jak slunce sestupovalo za obzor. V dálce byly vidět komíny Navažské elektrárny. Krása, akorát těch fotek ze západu slunce osobně moc nemám, ehm. No co, na tom kameni se dobře sedělo i povídalo a tak mě trochu překvapilo, když se žádný západ slunce nekonal. On zkrátka nebyl, ne že my ho nestihli zaregistrovat, tečka.

Dobré světlo skončilo brzy a nám nezbývalo vlastně skoro nic jiného než dojet na náš hotýlek, kde jsme si v místní restauraci dali večeři. Vařili dobře a obsluha byla příjemná. Servírka říkala cosi o tom, že tu v létě jsou k vidění žáby a hned jednu bravurně napodobila. My žádnou žábu neviděli, ostatně bylo po sezoně, za to jsme ještě mohli shlédnout červánky za silnicí.

Další den jsme měli jet dál, bylo před námi 120 mil (193 km) a návštěva Bryce Canyon National Park, nic víc jsme na chytrém papíru neměli. Na naší dlouhé cestě po americkém Středozápadě už nás očekával jen Utah. Blížili jsme se do finále, což jsme si už také pomalu začínali uvědomovat. Zatím jsme se tím ale moc netrápili.

Restaurace našeho hotelu (motelu)

Dnešním dílem jsme definitivně opustili červenou Arizonu. Viděl jsem z ní tak málo, že nevím, zda vůbec mohu tento stát hodnotit. Udělal jsem to u jiných, a tak tohle nebude výjimka. Arizona je opravdu nádherná, i když ne tak barevná jako Colorado a je také poměrně vyprahlá. Najdete v ní indiány, Grand Canyon a spoustu dalších nádherných míst. Je to stát, který turistovi a hlavně fotografovi má co nabídnout. Kaňony vyhloubené vodou a větrem doslova kouzlí v hledáčcích zázraky, i když se mnohdy ty objekty ani nevejdou do objektivů (jako v případě Horseshoe Bend). Arizona je známá pro kaktusy, které jsou tak typické pro Divoký západ. Hodně indiánů, navažský pískovec, časové zmatky, horko a hlavně Grand Canyon, to jsou věci, které vystihují Arizonu. Žít bych v ní nechtěl, přece jen je to trochu poušť – přes den horko a v noci zima, ale na dovolenou se do ní rád kdykoliv vrátím. Opravdu stojí za návštěvu a já z ní viděl jen zoufale málo.

Navažská elektrárna poblíž Page, kaňony a Lake Powell

Napsat komentář

fourteen + 16 =

„Kdy se nudíme lépe než v kruhu rodiny?“ Oscar Wilde