Říkal jsem, že začnu psát víc, a že budou díly vydávány pravidelně. Takže přináším další díl z naší cesty z malého Panguitch do ještě menšího Green River, ta byla docela dlouhá. Mrkneme ale do Goblin Valley State Park a ještě nás v tomto díle čeká jedna vyhlídka.
Color Country Motel byl posledním ubytováním, kde jsme neměli zajištěnou snídani (a jedním z posledních motelů obecně), i přesto jsme se už před osmou ráno nastěhovali zpět do auta. Cesta před námi byla dlouhá a my chtěli taky ještě něco vidět.
Zhruba po hodině jízdy jsme se dostali po silnici číslo 89, vedoucí přes utažské kopce, k ploše, kde stály na kusech kolejí různé železniční vagony a ke každému vedly schůdky. V prostoru bylo krom dvou bagříků taky opuštěné návěstidlo. Celé to na nás trochu působilo dojmem, že jde o nějaký originální motel.
Jak se teď dozvídám, měli jsme pravdu, dokonce je to na prodej – za 1 250 000 dolarů to může být celé vaše. Označeno je to jako unikátní železniční vesnice a rok vybudování je 2012. Celé to patří pod Sevier, což je, dá se říct, osada. V angličtině se pro to používá výraz „unincorporated community“, což se poměrně špatně překládá. Je to v podstatě termín pro oblast, která má společnou sociální identitu bez obecní organizace nebo oficiálního politického označení (město, vesnice…). Je to komunita mimo jakoukoliv obecní správu a nezapsaná v obchodním rejstříku. Tak přesně tohle je Sevier, osada s netradičním motelem, kde žije kolem 80 lidí.
Udělali jsme si tu pár fotek, nedaleko se nasnídali v Burger Kingu a pak jeli dál. Bylo to dlouhé a únavné, a nějakou dobu ani nebylo pořádně co fotit. Nakonec jsme si všimli ukazatelů na jakousi vyhlídku, kde jsme na parkovišti potkali pár indiánů prodávající různé cetky. Na tomhle místě bylo docela rušno. Hodně lidí tu zastavilo, aby se podívali do krajiny. Byla to rozlehlá plocha se skalisky, zkrátka typický Utah.
Vydali jsme se po nafocení znovu na cestu. Silnice nás místy vedla kolem skal a různě se kroutila. Skály, skály, údolí, skály. Zhruba po hodině od naší zastávky na vyhlídce nás konečně silniční ukazatel svedl z hlavní silnice na cestu, která nás měla dovést ke státnímu parku Goblin Valley. Jede se přes oblast otevřených rančů… nebo vlastně podle mapy jednoho otevřeného ranče, ale my viděli jen krávu na té ceduli, jinak nic. Asi bylo moc horko.
Pomalu jsme se blížili k oněm slibovaným skřítkům. Na bráně jsme rangerovi ukázali náš annual pass, ale neuspěli jsme. Státní parky sice tuhle kartu mají taky, ale neplatí do národních parků a naopak. Tedy pokud si člověk koupí annual pass do národních parků, do státních ho na tuhle kartu nepustí. Zaplatili jsme tedy ne zcela ochotně vstup a vjeli dovnitř. Pět minut na to jsme viděli první hoodoos. No přece jste nečekali, že v nějakém státním parku opravdu vystavují skřítky. Goblin Valley je ale trošku jiný než Bryce Canyon. Zdejší hoodoos připomínají ze všeho nejvíce houby, anebo právě ony zmíněné skřítky, jak o nich mluví název. Ačkoliv slovo goblin v angličtině označuje spíše zlého ošklivého skřítka, tedy vlastně šotka.
Tisíce a tisíce houbiček a skřítků, z nichž některé jsou vysoké i několik metrů. Výrazný tvar je způsobený erozí odolné vrstvy horniny, která se nachází na vrcholku měkčího pískovce. Spolu s Bryce Canyon je tato oblast na výskyt hoodoos jedna z nejbohatších na světě.
Zažraní milovníci zelené krajiny by zde ale neplesali. Goblin Valley se nachází v poušti San Rafael a podle toho i vypadá. Člověk se docela zapotí a příliš živé přírody taky nevidí – z rostlin tu vydrží jen odolné druhy a u zvířat to platí zrovna tak. Narazit se tu ale podle všeho dá třeba na zajíce, vidlorohy, škorpiony, lišky šedohnědé, kojoty, ještěrky nebo tarbíkomyši. Problém je, že většina těchto zvířat je aktivních převážně v noci, rozhodně ne v pravé poledne, jak jsme tam dorazili my. Ne dobře, bylo už půl jedné.
Zaparkovali jsme na větším parkovišti, vyskládali se ven do příšerného horka a zamířili na procházku mezi velké houby a trpaslíky, od kterých jsme nemuseli čekat jen to dobré. I zde se totiž objevují čas od času bleskové záplavy, které spláchnou vše, co jim stojí v cestě. Na nás ale byli nakonec hodní a poskytovali nám jen hezký stín před vlezlým sluncem. Právě tady padl náš teplotní rekord, který už nebyl po zbytek cesty překonán – 95 °F, to znamená 35 stupňů Celsia. Ne zcela příznivě se to projevilo na moji alergii, jak vám jistě dojde.
Po provizorních schodech jsme vlezli dolů mezi ně a chvíli tam chodili, případně se ukrývali do stínu, který poskytovali. Bylo tam vedro k padnutí a někteří odvážlivci se vypravovali i na túry dál. Na to jsme rozhodně neměli. Stačilo je vidět takhle a občas v těch skalách najít něco, co se dá pojmenovat. Já třeba v jednom skalním útvaru našel beraní hlavu.
Nakonec jsme se uklidili zpátky nahoru, kde bylo přístřeší a možnost chvíli posedět. Využili jsme toho, načež si mě tam vyhlídla jakási skupinka, která působila dojmem školní třídy. Chtěla ode mě vyfotit, takže jsem tam ještě lezl po lavici, abych jim teda udělal společnou fotku. Jak obětavé, že?
Bylo na čase vrátit se do auta a jet dál, nakonec jsme se ale hned nevraceli na hlavní silnici. Zaujala nás totiž informace, že cesta, která pokračovala, vede k Little Wild Horse Canyon, proto jsme se tam rozhodli jet podívat. V cíli jsme ale zjistili, že bychom museli jít pěšky skalní soutěskou, což v tom pařáku nepřicházelo vůbec v úvahu, byť se tací, co tam šli, našli. My jsme to vynechali, vrátili se na hlavní a zamířili do Green River.
Je to hlavní město vodního melounu na světě a název získalo po nedaleké stejnojmenné řece. Jinak je to městečko se zhruba 1100 obyvateli a právě tady jsme měli sjednané ubytování, které nám mělo být domovem po dvě noci. Bylo něco kolem půl druhé, když jsme našli náš motel – Budget Inn. Působil jako typický americký motel, nic zvláštního na něm na první pohled nebylo. Proti němu se nacházel parčík, v němž se konala jakási pouť – hodně lidí, stánky s občerstvením a nafukovací atrakce pro děti.
Čekal jsem v autě, zatímco naši šli zařizovat pokoj, když kolem prošel asi třicetiletý maník se zeleným šátkem na hlavě a tričkem Angry Birds, který vypadal trochu sjetě.
Po chvíli se vrátili naši, poněkud zaraženě vypadající, a že prý ten manažer je opravdu hodně netradiční, a vypadá jako bezdomovec z New Yorku. Neuměl jsem si ho moc dobře představit a snad našim nevěřil. Byl jsem toho názoru, že z horka určitě přehánějí… tuto domněnku jsem si uchoval až do chvíle, než jsem ho uviděl naživo. Postarší chlápek s dlouhými, lehce kudrnatými a prošedivělými vlasy, plnovousem, v červeném dlouhém tričku a v krátkých kraťáscích, botami se za celý náš pobyt vůbec nezabýval. Když promluvil, nebylo mu téměř rozumět, což možná způsobovalo to, že měl snad jediný zub. Působil rozevlátým dojmem maniaka na koksu.
Tohle byl Wayne a doteď mě mrzí, že s ním nemám fotku. Večer nato jsme zjistili, že má psa, který vypadá přesně jako jeho majitel, až skoro neuvěřitelná podoba. Jen jsme netušili, kdo je podobný komu. Wayne se omlouval, že večer kalili, protože dnes je melounový den, a tak pokoj ještě není uklizený, ale do patnácti minut bude vše v pořádku. Zaparkovali jsme před přiděleným pokojem číslo 31 a nejistě sledovali, jak ten onen trochu (proti šéfovi rozhodně jen trochu) zvláštní maník se zeleným šátkem na hlavě vplouvá dovnitř, aby pro nás pokoj připravil. Tohle byla uklízečka.
S vážnými obavami o kvalitě a čistotě tohoto motelu jsme se vydali na onu slavnost, která byla uspořádána právě kvůli melounovému dni, jak jsme se právě dozvěděli. Byla to v podstatě pouť bez kolotočářů a vyřvané hudby. Na parkovišti stálo šerifovo auto, kousek od něj několik motorek značky Harley Davidson a na kraji toho parku byl stůl, kde vysmátý chlap krájel melouny mačetou, a každý si mohl zdarma kousek vzít. Tohle byla pouť na americký způsob, lidi se bavili a ani jednou se mi nepovedlo zahlédnout někoho s alkoholem.
Po procházce touto akcí jsme se vrátili k motelu, kde uklízečka právě dokončila svou práci, pokoj byl prý připraven. Otevřeli jsme dveře pokoje a asi všem nám spadla čelist. Pokoj byl dokonale vypucován, vše bylo čisté, včetně spár mezi dlaždicemi v koupelně. Ať už personál vypadal jakkoli, motel byl prostě na pohled pro běžného hosta uklizený.
Měli jsme ještě půl dne před sebou, a tak jsme vzali foťáky a vyrazili dál. Podle papíru jsme měli jet do Arches, ale nakonec jsme to přehodnotili. Jeli jsme sice jakoby na Moab, odkud je Arches jen kousek, ale cestou jsme uhnuli a vydali se po ukazatelích na Dead Horse Point State Park.
Ten název mě popravdě trošku děsil, nejdřív divoký kůň a teď mrtvý kůň. Na druhou stranu se mělo jednat o nějaký výhled na kaňon, tak dobře. Cesta nás vedla kolem skal, samozřejmě, kudy jinudy. Asi poprvé jsem v Americe viděl místo, kde se úrovňově křižuje železnice se silnicí. To byla další novinka, která mě překvapila. Dokonce jsme měli štěstí a viděli drezínu táhnoucí nějaké pracovní vagony.
Cesta nás vedla dál a občas nám ukázala skálu nebo stromek, kvůli které jsme museli vystoupit a jít fotit, ale nakonec jsme i tímto našim obvyklým způsobem dorazili k vstupní bráně parku. Poučeni z předchozí návštěvy státního parku už jsme rovnou zaplatili deset dolarů a vjeli dovnitř.
Můžu teď trochu uklidnit milovníky koní – žádný mrtvý kůň se ve státním parku nenachází. Ve skutečnosti je to úchvatná vyhlídka na řeku Colorado, národní park Canyonlands, který byl v plánu druhý den, a vzdálené pohoří La Sal Mountains.
Ke svému zvláštnímu jménu přišel díky kovbojům, kteří oblast využívali v 19. století jako přírodní ohradu pro dobytek a koně v těchto končinách často umírali. Legend se kolem názvu ale vypráví hodně. Podle té nejznámější kovbojové k onomu srázu nahnali stádo mustangů a vytvořili tam ohradu. Pak si vybrali několik koní, které odvedli a zbytek stáda tam nechali umřít žízní nad řekou. Je to sice jen legenda, ale ten název pravděpodobně není zcela scestný a se skutečným mrtvým koněm tedy vlastně souvisí. No nic, milovníci zřejmě právě přestali číst, omlouvám se.
Auto jsme nechali na parkovišti a šli na nádhernou vyhlídku, kterou by neměl vynechat nikdo, kdo do této oblasti jede. Dead Horse Point zkrátka bere dech. Člověk je proti okolní krajině tak malý…
Strávili jsme na té vyhlídce asi hodinu, než jsme se vrátili po stejné trase zpět na motel, cestou jsme se ještě stavili pro jídlo a zatímco místní slavili druhou noc melounový den, my šli spát. Ráno jsme měli vyrazit do Moabu, navštívit Canyonlands National Park a Arches National Park, který jsme teď nestihli.
