Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

14. Utah: Přes Helper do Spanish Fork a na Antelope Island

Vzhledem k tomu málu, co jsme viděli další den při cestě do Spanish Fork jsem se rozhodl sloučit dva dny – tenhle a ten další, kdy jsme jeli na Antilopí ostrov. Ono ani tak to nejspíš nebude dlouhé povídání.

Ráno jsme naložili na našem motelu auto a chystali se vypravit dál do Spanish Fork. Podle chytrého papíru jsme měli navštívit Price Canyon a jezero Utah Lake. Objeli jsme náš motel a tatí si šel dát ještě na recepci kafe. Já tentokrát snídani vypustil a s mamkou jsme zůstaly čekat v autě. Po chvíli se vynořil tatí i se smějícím se Waynem, rozloučili se spolu a pak začalo vyprávění. Údajně si poklidně řešil svoji ranní kávu, když v tom za ním cosi hlasitě zařvalo, což byl Wayne imitující medvěda, bizona nebo klidně taky cokoliv jiného. Výsledkem bylo, že se lekli úplně všichni, co na té recepci byli a Wayna to mohlo strhnout. Jak jsem řekl, zcela neopakovatelný a jedinečný manažer, kterého si prostě zapamatujete, ať chcete nebo ne.

v Helperu

I po tomto ranním šoku našeho řidiče jsme vyrazili k našemu dalšímu ubytování, což měl být nějaký Western Inn. Cestou jsme minuli jeden Amtrak (vlak) a navštívili Helper, jedno z nevelkých hezkých městeček v Utahu.

Helper má něco přes 2000 obyvatel a je to hornicko-železniční městečko. Na začátku tu stála železnice (konkrétně trať Denver and Rio Grande Western Raildroad) a díky ní dostalo město svůj název. Totiž Helper leží u ústí Price Canyonu na východní straně a vlaky, které jedou na západ, potřebují „pomocné“ lokomotivy, aby vůbec vyšplhaly strmé, patnáct mil dlouhé stoupání. A tyto pomocné mašiny se připojovaly právě tady. Helper je z anglického pomocník… už víme, odkud vítr fouká?

První lidé sem přišli v roce 1881 a na statut města čekal Helper až do roku 1915, radnici si tu postavili o dalších sedmnáct let později. Zajímavostí je třeba skutečnost, že koncem dubna roku 1897 se ve městě ukázal známý desperát Butch Cassidy a jeho kumpánka Elzy Lay. Den nato spolu přepadli na rušné železniční stanici v Castle Gate jednoho zaměstance uhelné společnosti a obrali ho o mzdy. Celkem 7000 dolarů ve zlatě. A taky se tvrdí, že Cassidy do Helperu potom občas příležitostně zavítal. Na tohle povídání ale odkazuje jen wikipedie, místní přítomnost tohoto zločince nijak neupomínají (proč taky, že). Dodneška je na Helperu poznat, že tady vládnou mašiny a důlní vozíky, a místní jsou na tyhle věci náležitě hrdí.

Projeli jsme si to poklidné spící městečko. Nejdelší zastávku jsme udělali v centru města u bývalého nevěstince. No co… to přece k Divokému západu patřilo a vedle bylo železniční a hornické muzeum. To mělo zavřeno, takže fotky jen zvenčí.

Po důkladném nafocení jsme se vydali znovu na cestu, která nás dovedla, s velkým přispěním naší navigace, až do Spanish Fork, kde jsme se ubytovali u obyčejného manažera v obleku, který snad ani nestojí za pozornost. Šlo spíš o hotel, takže jinak docela příjemné ubytování. Naházeli jsme tašky na pokoj a vyrazili hledat jezero Utah Lake.

Projížděli jsme po úzkých silničkách kolem farem, kde se pásly koně a krávy. Občas jsme i zastavili a fotili. Nevelká cestička nás zavedla kamsi, kde mělo být ono jezero. Mno… v dálce nějaká voda byla, ale jinak bylo před námi jen zcela nezajímavé rákosí, sladkovodní jezero nikde.

Vykašlali jsme se na to, otočili se a jeli zpátky kolem pastvin s koňmi a krávami, načež jsme navštívili Walmart a udělali nákupy. Pak jsme se vrátili do hotelu s tím, že to zkrátka bude zas jeden odpočinkový den.

Zbytek dne jsme strávili na hotelu, navštívili ještě nedaleký KMart, kde měli na kasách nainstalovanou čtečku platebních karet, jak jsme se později dozvěděli z domova, a na večeři si zašli do sítě IHOP na palačinky a fish and chips.

z cesty do Spanish Fork

##

Další den ráno jsme navštívili hotelovou snídani, která mě nenadchla. Nakonec jsem si dal jeden tousťák s trochou javorového sirupu a mlíko. Před námi už bylo jen Salt Lake City, kam jsme měli jet a procourat ho podle papíru právě 23. září, tedy „dnes“. Nakonec jsme to přehodnotili, taky kvůli tomu, že auto začalo hlásit docházející olej. Udělali jsme si po chudé snídani ještě jeden výlet do nedalekého KMartu, kde už mi napíchnutý platební terminál i odmítl vzít kartu (asi jsem se měl krotit). Mamka si pořídila větší kufr, takže já už ani nemusel řešit, jak proboha všechny ty věci narvu do té malé tašky, která byla na začátku naší cesty téměř prázdná. Vážně jsem se měl s tím nakupováním krotit. Naskládali jsme se zpět do auta a já došel vrátit kartu od pokoje na recepci. Vyrazili jsme na Antilopí ostrov s tím, že další a už poslední náš celý den strávíme jen v Salt Lake City, kde využijeme místní MHD.

Po cestě kolem tohoto města jsme se ještě stavěli v Arby’s na oběd, kde jsem měl potřebu zkusit nějaké jiné pití než Colu. Nevím, co to bylo, ale chutnalo to jako žvýkačka. No nic. Minuli jsme také dýňové políčko, které nás zaujalo natolik, že jsme krátce zastavili kvůli jeho nafocení.

Pak už nás cedule a koně uvítaly ve státním parku. Po vcelku dlouhém mostě jsme překonali Great Salt Lake – Velké Solné jezero, které ovšem zrovna bylo v jakémsi jezerovitém odlivu, a proto působilo spíš jako louže, než jako nějaká velká vodní plocha s ostrovy a ostrůvky. Ve skutečnosti je to největší solné jezero na západní polokouli a jedno z největších jezer v USA, tedy hned po Velkých jezerech. Stejně jako Utah Lake je pozůstatkem prehistorického jezera Bonneville a tím nejzajímavějším faktem je asi to, že voda v něm je mnohem slanější než ta v oceánu.

Státní park se nachází v severní části ostrova, který se jmenuje stejně – Antelope Island a je to největší ostrov v Great Salt Lake. Kromě hezkých pláží a dobré příležitosti ke koupání nabízí také skvělou možnost setkání s bizony. Ostrov je domovem jednoho z největších stád v USA.

Státním parkem se tato oblast stala v roce 1969, kdy stát Utah koupil 2000 akrů v severní části ostrova a prohlásil tuto část za státní park. Jenže během roku 1983 rostoucí jezerní vody překonaly hráz a park musel být uzavřen. Pro veřejnost se znovu otevřel až s rokem 1993.

Kousek od mostu nás cedule s bizonem požádala, abychom zůstávali na silnici. Místní bizoni sice nejsou vyloženě divocí, jako třeba jejich soukmenovci z Yellowstonu (místní bizoni mají na uších cedulku), ale také to nejsou žádní domácí mazlíčci. Mimochodem na podzim se na ostrově pořádá podívaná, když místní rančeři zahánějí tato zvířata do ohrad. Ovšem pravděpodobně déle na podzim, než 23. září.

Brzy po ceduli jsme uviděli prvního místního bizona. Stál vcelku daleko od silnice, blíž k místům, kde normálně bývá voda a bohužel se netvářil, že by chtěl jít blíž k nám.

Jeli jsme proto dál a narazili na menší stádečko čítající pět bizonů. Strašně líná zvířata, jeden z nich stál a zíral a další čtyři jen leželi. Žádná akce, ale byli přece jen o něco blíž než jejich kolega. Mířili jsme do jižní části parku, kde jsou ranče a ohrady. Cestou jsme si fotili žluté cosi, co tam rostlo všude po kopcích a tvořilo to docela hezké popředí k fotkám, čehož jsme museli samozřejmě využít.

O kus dál jsme narazili na celkem velké stádo, v němž byla také malá bizoňátka. I tady většina zvířat neakčně ležela a rozjímala, nejspíš nad tím, co budou večeřet, a kde se budou válet zítra. Zpestřením se stali vlastně jen jedinci, co se tam začali válet v prachu. A pak taky jedna dvojice, která působila, že se do sebe pustí, ale nakonec si to rozmysleli. Na pohled jsou to sice líná, ale pořád majestátná zvířata. Člověk by je skoro i chtěl podrbat na jejich krásné bradce, kdyby se nebál, že se hned na to proletí pár metrů vzduchem. Vlastně, asi by to drbání dotyčný ani nestihl.

Dojeli jsme až na Fielding Garr Ranch, který vznikl v roce 1848 a reprezentuje více než stoletou historii westernového rančerství. Prošli jsme si ho, ale nezdrželi se, nic nás tam tak úchvatného nepotkalo, tedy alespoň z našeho pohledu. Silnice tu končila, a proto jsme se po stejné cestě vraceli zpět. Jižní část ostrova není přístupná.

Na kopcích jsme viděli jezdce na koni, parkem se totiž dá jet i na něm po vyznačených cestách. Projeli jsme zas kolem ohrad i onoho stáda a následně zahlédli osamoceného bizona, který stál u velkého balvanu a omotával se kolem něj, aby se podrbal. Takže si asi jistě umíte představit tu nekonečnou sérii fotek, kde se bizon drbe o šutr. Přesněji řečeno, 56 fotek jednoho bizona. Musí se ale nechat, že při tom vypadal velice blaženě.

Když jsme usoudili, že můžeme pokračovat, zamířili jsme k návštěvnickému centru, kde byl hezký výhled na most, jenž tvoří jedinou příjezdovou cestu na ostrov. Po cestě byli k vidění další dva bizoni. Vyfotili jsme si most a prošli centrum, které mapuje historii ostrova i státního parku. Koukli jsme i do obchodu se suvenýry a po nějakých dvaceti minutách zamířili zpátky, jakoby k ranči.

Po deseti minutách cesty jsme zahlédli na kraji silnice pasoucího se bizona, který nám vytvořil další sérii fotek. Pokřtil jsem ho na Buffíka… vypadal jako Buffík. Úžasně se portrétoval, ale neměl jsem tu odvahu vylézt z auta. Takže 28 fotek jednoho bizona ze staženého okýnka a jedeme dál.

V trávě se cosi hnulo, a když jsem zaostřil, na krátkou chvíli se mi ukázal kojot. Namířil jsem na něj foťák a stihl mu vyfotit alespoň hřbet, jak mizí ve vysoké trávě.

najdi kojota

Před námi bylo to mini stádečko pěti bizonů. Stálo u nich auto a venku chlap se ženskou, kteří je sledovali. Najednou se jeden bizon sebral a zamířil přes silnici na druhou stranu. Poklidně a nevšímavě tyto odvážlivce minul asi na metr, zatímco my napjatě očekávali konečně nějakou akci. Nedočkali jsme se. Bizon se tam chvíli pásl, pak si lehl a začal se válet, což kolem něj vytvořilo oblak prachu a much. Na focení i pohled naprosto úchvatná scenérie. Taky mi vyšla na víc jak padesát fotek.

Chlapík z onoho auta byl čím dál víc oprsklejší. Během válení se k němu přiblížil jen na pár metrů. Bizon se zvedl a stál k němu zadkem, aniž by si ho všímal. Pak ale k němu v jednu chvíli otočil hlavu a slabě poposkočil v náznaku, že toho stalkera má právě tak dost. Víc dělat nemusel, chlap zajel rychlostí blesku do auta a krátce na to i s dámou odjeli pryč.

My tohoto jedince akorát objeli a fotili, protože se krátce na to k němu přidal další, navíc se pohybovali velice blízko silnice, a tedy i blízko staženého okénka. Kousek dál přebíhalo přes cestu několik jelenců ušatých, celkem brzy ale zmizeli v krajině.

Nedaleko nich se přesouvalo bizoní stádo, které jsme potkali u ranče. Sledovali jsme a fotili, jak v seřazené formaci přechází kamsi, svůj cíl znali jen oni.

Bylo něco po šesté, čas zamířit zpátky do města. Při zpáteční cestě jsme zjistili, že voda v jezeře bůhví proč zezelenala. Na hladině se vytvořil zelený povlak nevábného smradu, který jsme si vyloženě „užili“ po cestě přes most. Zastavili jsme se ještě na čerpačce, kde jsem si obstaral rovnou dvě nebo tři lahve Nesquicka, kterého se závisle kupuju, kdykoliv jsem v USA, což už jsem ale psal ve vsuvce.

V Salt Lake City jsme bez potíží našli naše definitivně poslední ubytování – Metropolitan Inn. Čistý příjemný hotel, jen s trochu divnou koupelnou, v níž jsem si absolutně pokaždé vzpomněl na jednu povídku Stephena Kinga s názvem Prst. Ve zkratce je to o chlapovi, kterému se v umyvadle jednoho krásného dne zjeví z ničeho nic lidský prst. Navíc ta koupelna měla absolutně blbé dveře, takže bylo umění se vůbec odtamtud dostat, ale zvládli jsme to.

Další den už nás čekala jen prohlídka města, přestože původně jsme chtěli navštívit i více jak sto let starý měděný důl Konnecott’s Bingham Canyon Copper Mine. Ten je považován za největší uměle vytvořenou jámu na světě. Navíc je důl stále v provozu, takže se stále zvětšuje. Nazývá se nejbohatší jámou světa a je viditelný i z vesmíru. Rozhodně stojí za návštěvu, jenže nám docházel v autě ten olej a zadřít motor by vůbec nebylo dobré. Proto jsme se shodli, že se bez dolu obejdeme.

Napsat komentář

sixteen − four =