Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

15. Utah: Salt Lake City a cesta zpátky do středu Evropy

Dlouho očekávaný poslední díl Amerického průvodce. Po více než roce se mi podařilo tuhle sérii dokončit a nemůžu říct, že bych nebyl rád. Poslední díly už jsem vskutku těžce lovil v paměti, a asi jsem spoustu drobností stejně vynechal. Poučení pro příště – musím to psát hned tam nebo si dělat poznámky. Jinak jsou to opět spojené dva dny, protože na jeden den by to bylo opravdu hodně krátké. A co nás čeká? Jak již název napovídá, bude to město Salt Lake City a cesta domů.

V Metropolitanu mě poněkud vyděsila snídaně. Ne tedy snídaně jako taková, ale ta horda turistů, která to tam okupovala. Přiznávám, že mě to přimělo ke strategickému ústupu zpět na pokoj. Něco před desátou jsme vyrazili autem ke kapitolu. Salt Lake City je totiž hlavním a zároveň největším městem Utahu. Téměř ze všech stran ho obklopují hory.

Žije v něm asi 178 000 lidí a bylo založeno v roce 1847 mormonským prorokem a jeho souvěřníky. Také se mu přezdívá Křižovatka Západu a jeho dominantou je Salt Lake Temple. Mormonský chrám, jenž je součástí Temple Square – komplexu zahrad a budov nacházejících se uprostřed města. Vlastníkem komplexu je Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů – největší mormonská církev. U nás má své sídlo v pražských Holešovicích a v současnosti se k ní hlásí asi 15 milionů věřících.

The Church of Jesus Christ of Latter Day Saints Conference Center

Zaparkovali jsme skoro až před kapitolem a zamířili k němu přes hezký parčík. Vyfotili jsme se u nápisu „STATE OF UTAH“ a prošli středovou cestou. Pod schody u vstupu se nachází dva kamenné včelí úly s nápisem INDUSTRY (průmysl). Včelí úl je symbolem píle, šetrnosti a těžké práce, mimo jiné je to také symbol mormonů a najdete ho i na vlajce státu.

včelí úl před kapitolem

Vyšli jsme schody a vešli do vládní budovy, kterou jsme prolezli odshora dolů. V horním patře jsme našli otevřené dveře zasedací místnosti jedné z vládních komor, což samozřejmě stálo za fotku.

jednací místnost

V dolním patře jsme našli část věnovanou představení státu Utah. V jedné vitrínce byla také televize, na které běžely ukázky z filmů, co se v Utahu natáčely. Mimo to tam byly umístěny různé předměty z natáčení. Nejvíce mě zaujala ukázka ze seriálu Doctor Who. Ano, právě tady mi došlo, že ten první díl šesté série se točil u Lake Powell. Další ukázky byly například z filmů Planeta opic (Glen Canyon a Lake Powell), Indiana Jones a Poslední křížová výprava (Arches), Zpátky do budoucnosti III (Monument Valley), Thelma a Louise (Canyonlands, Moab…) anebo Forrest Gump (Monument Valley). Pak se tam točilo dalších xy filmů, které byste si snadno dohledali.

uvnitř kapitolu

Prolezli jsme kapitol a vylezli ven, přes park jsme zamířili zpátky k autu a já po cestě nasbíral pár spadaných kaštanů. Město jsme tak trochu projeli, než jsme našli další obchoďák, tentokrát pro změnu opět Walmart. Poslední návštěva obchodního centra, ze kterého jsme se vrátili zpět na hotel. Na hotelové WiFi jsem si začal do tabletu stahovat některé díly Doktora, abych měl na co koukat v letadle, což se poté ukázalo jako docela dobrý nápad.

kapitol z pohledu v parku

Pár hodin jsme se váleli na pokoji a až po čtvrté odpolední vyrazili znovu do města. Auto jsme už nechali odpočívat na parkovišti hotelu a užili si cestování městskou hromadnou dopravou. Trochu jsme bloudili v uličkách a pak našli hospodu a pivovar v jednom. Dali jsme si večeři v podobě Fish and Chips, načež jsme se s plným žaludkem mohli vypravit do centra k Temple Square.

 pivnice

Tam jsme došli pěšky od nějaké vzdálenější zastávky (rozhodně to nebylo blízko) a v tamějších zahradách se tak trochu vzájemně ztratili. Přesněji řečeno, tatí se ztratil, ale nenechali jsme se s mamkou vykolejit a fotili si zvenku krásný chrám. Navštívili jsme i jakousi stálou expozici v jedné z budov, kterou jsme prošli a někde tam se znovu spojili do ucelené skupiny. Z toho náměstí byla moc pěkně vidět sluncem nasvícená kopule kapitolu. Slunce už ale padalo za obzor, bylo po šesté a my se proto vydali zpět na hotel.

Salt Lake Temple

Dobu jsme tedy čekali na tramvaj, která nás odvezla do docházkové vzdálenosti od hotelu. Stavili jsme se ještě na benzíně, kde jsem obstaral poslední pohledy, a na pokoj jsme se dostali něco kolem osmé. Čekala nás poslední noc v Americe. Ještě před spaním jsme si dali tu práci a zabalili většinu věcí.

kapitol

##

WARNING: Z nedostatku fotek k textu se v tomto díle objeví fotky, které se do předchozích článků nevešly.

 

Snídani jsem vzdal už předem a nechal si od našich donést jen muffin. Zatím jsem zabalil zbytek věcí do kufru, do něhož jsem velice rád zavřel i svoje džíny s tím, že poletím domů v teplákách. Říkal jsem si, že domů poletím jako člověk, kvůli čemuž jsem na sebe vzal jen čisté a předtím nenošené oblečení. Ještě než jsem se vůbec stihl dostat ze dveří pokoje, zaprasil jsem si triko čokoládou. Jak já jsem šikovný! Počkali jsme, než se hodiny přiblížily k jedenácté dopolední, kdy jsme museli pokoj opustit.

hotel

Učinili jsme tak skoro přesně v jedenáct a přesunuli se do Arby’s na oběd. Až teprve potom jsme zamířili hledat benzinu, kde by měli také vysavač. Auto jsme totiž museli vrátit vyluxované a s plnou nádrží. Asi neuvěříte, ale my za Boha nemohli žádnou takovou benzinku najít, což u posádky auta vzbuzovalo nervozitu a podráždění. Možná dvacet minut trvalo, než jsme našli dinosauří čerpací stanici sítě Sinclair (mají ve znaku dinosaura), kde jsme mohli natankovat a vyluxovat.

Čekalo nás už jen letiště a tisíce kilometrů zpět do Evropy. V garážích jsme dojeli k pikolíkovi půjčovny, co auta přebíral. Fakt, že autu docházel olej, nám poměrně hrál do karet. Odvedli jsme totiž všechnu pozornost od čelního skla, po kterém se táhla obří pavučina. Stáli jsme tam u kufru auta s vyloženými věcmi, a když dotyčný auto obcházel, říkali jsme si, že to musí vidět, nešlo to přece přehlédnout. No neviděl. Vytiskl nám lístek, že jsme auto předali v pořádku a my rychle mazali s kufry pryč, přičemž většině z nás padaly během této cesty k odbavení kalhoty.

Tam jsme tedy naštěstí dorazili zcela oblečení. Pouze se mi povedlo pobavit postarší manželský pár, který zřejmě prvně viděl někoho, kdo cestuje v kalhotách od pyžama. Ony totiž ty tepláky obecně vzato nejsou tak úplně tepláky, ale pyžamo. Nicméně dokonale pohodlné, tak co. Před odbavením jsme se trochu prali s automatem kvůli vytištění palubních vstupenek (chtěli jsme je vytisknout z hotelu, ale nešlo to) a nakonec jsme je z něj vydolovali za asistence pracovnice letiště. Předali jsme kufry a prošli celou tu anabázi kontrol od pasové přes rentgeny.

Salt Lake City International Airport
Úspěšně jsme se dostali až do bezcelní zóny, kde jsem se rozhodl sehnat známky do Evropy. Po dlouhém pátrání se mi podařilo najít krámek, ve kterém poštovní známky měly. Při vykládání toho, že chci „two stamps to Europe and two stamps to Virginia“, jsem si vzpomněl na ten vtip o dvou rumech na pokoj 222 a to byl konec mého snažení o angličtinu. Nakonec jsme se ale s prodavačem pochopili a on mi prodal dvě známky do Virginie. Na dva pohledy do Evropy bych těch známek prý potřeboval alespoň osm, což se mi zdálo hodně i na lepení, a tak jsem se na ně vykašlal. Při markování zbylých dvou známek se mě zeptal, odkud jsem a jestli se v České republice mluví rusky. Pak po mě chtěl vědět nějaká naše slovíčka, načež mi česky poděkoval a s „nashledanou“ jsme se spolu rozloučili.

Povedlo se mi dokonce najít v hale i poštovní schránku. Pohledy určené do Čech jsem ale posílal až z naší malé české pošty (dáma za přepážkou na mě koukala vskutku pobaveně a slíbila, že na ně nalepí nějakou HEZKOU známku). Měli jsme víc než dvě hodiny do odletu, takže jsme navštívili pivnici a já si tam dal brownies. Když byl čas, přesunuli jsme se do odbavovací haly, odkud se už chodí k letadlům, ale náš let byl zpožděný. Čekání jsem si trochu ukrátil jistým pánem v zelené blůzce a sukni stejné barvy. Civěl jsem na něj zaujatě ale asi jen já, což mě přišlo trochu blbé, takže jsem decentně pohled odvrátil jinam a nudil se dál.

Salt Lake Temple z předchozího dne

Měli jsme odlétat v 16:10, místo toho nás někdy v té době pustili do letadla. Ze stojánku (označení parkovacího místa pro letadla u odbavovací haly) jsme se pohnuli až něco před pátou a trvalo asi ještě půl hodiny, než jsme se dostali na ranvej. Na letištích v USA totiž mají přednost letadla na mezinárodních linkách. Vnitrostátní lety musí počkat, což my poznali na vlastní kůži. Bohužel tedy pro lidi, kteří z Chicaga letěli dál a odlétali dříve než my.

Přiletěli jsme zpožděný nevím o kolik minut, ale dost na to, aby si část osob z našeho letu dala sprint přes nemalou halu letiště O‘Hare. Někteří z chvátajících byli zoufale nevybavení a běželi v žabkách. Těžko říct, zda to nakonec stihli. My naštěstí mohli být v klidu, protože jsme odlétali až ve 21:45, takže jsme se bez stresu přesunuli na gate, odkud byl psaný let do Londýna. Stihli jsme se zastavit i v krámku se suvenýry a já si prošel krámek Harley Davidson.

Popravdě si nepamatuju, jestli jsme letěli na čas, možná ano. Seděli jsme skoro až vzadu v posledních řadách a přede mnou seděl idiot, který se mi v noci neustále valil do náruče. Takže jsem měl permanentně zapřené nohy o sedačku před sebou a v případě krajní nouze do ní kopl, aby si ten inteligent taky užil, protože mně se spalo opravdu blbě. Naproti přes uličku seděl velký černoch, který mě upřímně pobavil. Když se ho stevard zeptal, jestli si k hlavnímu jídlu dá kuře nebo těstoviny, odvětil zcela nevinně, že si dá kuře a těstoviny. Obojí nedostal, takže si nakonec vytáhl vlastní svačinu. Divný maník sedící dvě řady před ním nás s mamkou naopak docela vyděsil.

Krátce po vzletu totiž sebral batoh a zamířil na záchod. Co si o tom má člověk do háje myslet?! Tohle se v letadle prostě nedělá… nicméně jsme nepanikařili, nedělali brajgl a čekali, jak to dopadne. Nakonec se vrátil převlečený do tepláků, fajn. Po usazení z batohu vytáhl nafukovací záhlavní polštářek, který některým z nás před nafouknutím připomínal spoďáry, ehm.

Do Londýna jsme přiletěli podle rozpisu 26. září v 11:25, totálně vyřízení, nebo alespoň já. Zakotvili jsme v restauraci, ale hlad i přes polední hodinu nebyl. Ostatně my měli ještě biologicky nastaveno, že je brzy ráno. Nakonec jsme prošli kus letiště a přesunuli se do jiné hospody, kde jsme se už teda naobědvali – ryba a hranolky, co jiného. V 16:25 jsme z Heathrow odlétali do Prahy, kde jsme přistáli něco před půl osmou večer a o hodinu a půl později jsme se dostali zničení domů.

kapitol v Salt Lake City

A teď je ten pravý čas shrnout ten poslední stát. Je velice skalnatý a převážná část historie i současnosti se váže k mormonům. Osobně se mi Utah velice líbil, ať už kvůli Arches, Monument Valley, Salt Lake City nebo Bryce Canyonu. Vesměs je to divočina, ale úplně jiná, než kterou najdete například ve Wyomingu. Tam jsou to hluboké lesy, Utah jsou hlavně barevné hory a skály a jeho krajinu nelze zaměnit s žádnou jinou. Arizona je také skalnatá, ale mnohem více vyprahlá. Není to ani Colorado, je to zkrátka Utah. Osobitý, jedinečný a turisticky velice bohatý. A když budu mít příležitost se tam vrátit? Nebudu váhat.

z cesty do Green River

A tímto teoreticky končí náš Americký průvodce. Děkuji za pozornost i vaši trpělivost a snad brzy na viděnou u dalšího cestovatelského spisu, tentokrát z Floridy. Dřív jak v dubnu 2016 ho ale nečekejte. Mějte se pěkně.

Napsat komentář

11 + 16 =

„Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“ Mark Twain