Setkání

Lhal by, kdyby řekl, že není nervózní. Dimitri ho tím kontaktováním poněkud vyvedl z rovnováhy, zvlášť po prohlášení, že má problém, o kterém ještě neví, že ho má. To vůbec nepůsobilo idylicky, ale co se dalo dělat. Už si zřejmě stačil zvyknout, že jeho život je nahoru dolů a pořád dokola a nikdy se nahoře bez problémů neudrží věčně. Vždycky se našlo něco nebo někdo, kdo mu chtěl zmrvit jeho plány. Dimitri zněl vážně, když se s ním spojil, proto mu neváhal vyhovět.

Sledoval dobře oděného muže v černém obleku, jak se zboku blíží k jeho autu. Stáli na parkovišti obchodního domu v jeho Audi se zatmavěnými skly. Charismatický pětatřicátník se bez rozpaků přesunul na místo za řidičem a zavřel za sebou dveře, načež pohlédl do tváře Jaye.

„Zdravím Tě, Jayi,“ pozdravil ho rusky, ale s dalšími formálními tanečky se nehodlal zdržovat. Ostatně v kontaktu s ním byl vždy velmi obezřetný. Nikdy se s ním nesetkával na déle než pět minut, vždy na různých místech a nikdy se s ním nekontaktoval přímo. Ne, mezi nimi fungovalo velmi utajené spojenectví, o kterém nesměl vědět vůbec nikdo. Kdyby se kdokoliv domákl, že oni dva se znají a dokonce spolu spolupracují, vyvolalo by to v Londýně tak trochu hysterii a on by to stoprocentně nepřežil. Jay možná, on ne. „Jeden z Tvých lidí se ocitl na seznamu terčů,“

„Taky Tě zdravím,“ přikývl a po sdělení této zásadní informace se mu rozpadl hraný klid, nervózně stáhl obočí a vydechl. „O koho jde a kdy k tomu dojde?“ nebyl čas na blbé otázky. Dimitri mu čas odměřoval velmi neúprosně, ostatně se mu nešlo divit. Jeho šéfové byli správní bolševičtí sajrajti, co by se ho nerozpakovali zabít bez ohledu na to, kolik malůvek na sobě má.

„Nevím, o koho jde, ale termín je v příštím týdnu. Je to někdo hodně blízký, koho může znát ruská strana Rodiny. Na zbytek si musíš přijít sám,“ oznámil mu upřímně, přesto velmi tvrdě. Modré oči se chladně zařízly do Christiana, který na něj zepředu civěl před zpětné zrcátko.

„A důvod?“ musel zjistit co nejvíc od něj, pak už nebude mít příležitost se ptát. Nenapadal ho nikdo, kdo by mu dokázal o Rodině říct víc než právě Dimitri Volkov. A lidí měl kolem sebe relativně dost na to, aby mohl plnohodnotně chránit každého z nich.

„Dodal jsi zbraně protistraně na ruský území, to je dostatečný důvod k válce,“ povzdechl si, doufal, že bude jednat obezřetněji. Po těch letech v oboru by už konečně mohl, ale tohle byla prostě chyba, která se neodpouštěla. A už vůbec ne u lidí, pro které pracoval.

„Takže to souvisí s transfery… nemáš nějaké poznávací znamení, po kom jdou?“ vydechl a zapátral v paměti, jenže to, co se dělo se zbožím po předávce klientovi, to už sledovat nemohl. Neměl na to žádný vliv, ale Rusáci to holt viděli jinak.

„Ne, to nemám, musíš si poradit sám, měj se a přežij“ zavrtěl hlavou a s osobitým rozloučením vylezl ven stejně rychle, jako do auta nastoupil, načež zmizel mezi dalšími zaparkovanými auty. Jay se stihl jen taktak rozloučit, měl o čem přemýšlet.

Kývl na Christiana, mohli jet zpátky do kanceláře. Byl z té informace rozhozený a marně si celou cestu lámal hlavu, kdo by mu mohl pomoci a nasměrovat ho, jenže nikdo ho nenapadal. Chrise, který ho pravidelně sledoval přes zpětné zrcátko, ignoroval. Neměl zájem s ním řešit to, co se od Dimitriho dozvěděl. Samozřejmě, bál se o Cala, jenže si nebyl zcela jistý tím, že Rusové se chystají jít zrovna po jeho krku.

To byl průser jako vrata. Nedokázal chránit účinně více lidí před bandou tupých hlav z východu. Tihle lidi nebyli packalové. Věděli naprosto přesně, jak mají co dělat, kdy, proč a kde. Jejich práce byla vždy precizní a jejich chatrné příměří zřejmě bylo u konce. Těžko se ten mír bude lepit znovu, jenže on neměl na výběr. Nemohl si dovolit ztratit nikoho ze svých lidí. Ne z těch, po kterých by Rodina zákonitě šla. Brett, Caleb, Angel, Christian, Sebastian. To bylo prostě příliš mnoho lidí na efektivní ochranu. Bude muset zjistit víc. Jedno jak, jedno od koho a za jakou cenu, musí zjistit víc. Prostě musí.