Je to už více měsíc, co se odehrál ten incident na chodníku v parku nedaleko jeho domova. Jeho nepřátelé umlkli podobně jako on. Potřebuje nabrat sílu, je příliš slabý na další nelítostný boj s těmi zmetky. Vyhlásili mu snad smír, když je přestal pronásledovat alespoň pro teď, nebo je to jen klid před velkou bouří? Těžko říct.
Byla už tma, když uslyšel ránu odněkud zdola a rozhodl se to jít prozkoumat. Nejspíše jen něco malá shodila nebo byl jeho miláček šikovný v kuchyni, přesto ho cosi nabádalo k ostražitosti. Jeho maličká dcerka už přece spí a Isabella byla v ložnici. Vytáhl hůlku a pomalu zamířil ze dveří, vydal se po schodech dolů, kde byl úplný klid. Zůstal stát někde v polovině schodiště a sledoval tmu dole, dveře byly zavřené, vše se jevilo v pořádku. Co to tedy bylo za hluk? Podmračeně sklonil hůlku a upravil límec rozepnuté košile. Otočil se směrem nahoru, nejspíš to jsou jen ty nervy, které jsou už příliš vypjaté z toho stresu a obav… tma. Postřehl jen červený záblesk za svými zády, jenž se náhle zjevil a strefil ho do odkrytých zad. Jeho nohy povolily a on se v bezvědomí sesunul dolů na schody, o jeden z nich si rozbil hlavu. Z rány mu začala vytékat teplá krev, která zvolna začala dopadat a vsakovat se do vínového měkkého koberce schodiště.