Msta

Temná postava se s hlasitým prásknutím objeví na louce nedaleko menší vesničky. Na sobě dlouhý černý plášť s kápí, jenž je hluboce posazená do skloněné tváře a zakrývá ji tak do temného hávu. Pod rozepnutým pláštěm je vidět mikina a černé kalhoty s kovovými ozdobnými řetízky. U opasku se leskne stříbrná, velmi ostrá čepel dýky. Pod pláštěm je částečně vidět i pouzdro s pistolí USP Compact ráže pětačtyřicet německé značky Heckler & Koch.

Vysoké kožené boty se při chůzi boří do trávy rozkvetlé jarní louky. Osoba skryta pod pláštěm míří sebejistým rázným krokem do vesnice. Kroky ji dovedou až k nízkému rodinnému domku s bílou fasádou a markýzou nad vchodovými dveřmi na samém začátku vesnice.

Rozhlédne se v nastávajícím šeru, které se začalo rozlézat po okolní krajině jako plíživý lstivý had. Postava odkudsi vytáhne hůlku z cedrového dřeva, která ve svém jádru skrývá vlas z žíně jednorožce. Černé lakování dodává pak hůlce elegantní dojem. Osoba si odemkne za její vydatné pomoci vchodové dveře a vstoupí do úzké chodby. Dveře za sebou následně opět zavře a znovu zamkne. Projde chodbou, jejíž zdi jsou zdobeny různými fotografiemi. Postava v plášti jim nevěnuje sebemenší pozornost. Dojde do útulného obývacího pokoje. Vprostřed místnosti je hnědá kožená sedací souprava a menší skleněný stolek. Naproti sedačce na stěně je vyhaslý krb, v němž zůstalo ohořelé březové dřevo. Knihovna u jedné z bílých stěn obývacího pokoje skýtá nepřeberné množství různých knih. Bytelně vypadající dřevěný bar dělí obývací pokoj od menší kuchyně se šedavou kuchyňskou linkou. Na barové desce z dubového dřeva stojí prázdná sklenka a za barem je nedopitá lahev levné Whisky, což tajemný vetřelec při svém výletě domem velmi brzy objeví. Na tváři se mu rozlije arogantní úšklebek pln pohrdání nad majitelem domu.

„Tomuhle, ten sviňák, říká vkus na pití?“ pokojem zazní kovově chladný ženský hlas, jenž ani nečeká, že by mu přišla odněkud z domu odpověď. Zájem o lahev alkoholu však okamžitě pomine. Postava pomalými kroky prochází domem. Vrátí se k chodbě a vydá se do menší předsíňky za obývacím pokojem.

Jedny dveře vedou i do většího pokoje, jenž asi slouží jako ložnice. Široká a také velmi pohodlně vypadající postel není ustlána a vypadá, že v ní minulou noc její majitel nespal. Tento pokoj tak elegantně, jako zbytek domu, již nepůsobí. Plakáty, na kterých jsou pohybující se fotografie spoře oblečených žen a dívek působí dojmem, že pokoj obývá nevybouřený puberťák. Tvář postavy se při pohledu do tohoto pokoje opět zkřiví do arogantního úšklebku. Nyní je však v onom výrazu i něco jiného, co náhodný pozorovatel neumí identifikovat za předpokladu, že postavu skrytou pod kápí nezná.

Postava se vrátí zpět do obývacího pokoje a posadí se do měkkého křesla. Zaposlouchá se do zvuku tikajících hodin na zdi nedaleké kuchyně. Dobu přemýšlí a trpělivě vyčkává. Přemítá o minulosti, přítomnosti i možné budoucnosti, o tom, zda skutečně ví, co dělá a je si jistá, že je to tak správné. Nesmí pochybovat. Pokud ano, neměla by to dělat a moc dobře o tom ví. Je si jistá? Snad ano. Určitě ano. Touha po osobní mstě je silnější než morální zásada, že vražda je špatná a trestuhodná. Minulost je natolik tíživá a stále živá. Ano, chce se mstít. Shodí po chvíli kápi z hlavy a konečně je možné vidět do tváře možná třiadvacetileté ženě s dlouhými černými vlasy a tmavě modrýma očima. Ty jsou jen lehce zvýrazněny černou tužkou. Na krku zpod límce pláště vykukuje konec hluboké dlouhé jizvy. Ošklivá připomínka na jeden chladný listopadový večer, kdy se vracela do, teď už svého, domu ve Finsku. Černé vlasy i v nastalém šeru podtrhávají bledost tváře.

Ještě mnohokrát hodiny tiknou a mezitím pokoj i celý dům zaplaví tma. Oči ženy si již na tmu přivykly a tak docela důvěryhodně dokáže rozpoznávat předměty v místnosti. Zámek vchodových dveří tiše cvakne. Tento zvuk neunikne jemnému sluchu vetřelce, jenž dosud tak poklidně okupoval křeslo.

Vysoký blonďatý muž se stříbrnou náušnicí v levém uchu a bradkou vstoupí v lehce podroušeném stavu do chodby domu a s odfrknutím hodí na skříňku vedle dveří klíčky.

Ženu zaplaví ji vlna nervozity, možná trochu i strachu. Připravovala se na tuto chvíli celou tu dobu, co tu čekala a poslouchala tikání hodin v kuchyni. Když však má přejít od myšlenek k činům, zjišťuje ke svému překvapení, že až tak úplně připravena není. Již nemůže couvnout a moc dobře si to uvědomuje. Teď už není možnost ústupu. Musí dodělat to, proč sem přišla. Poslepu nahmatá zbraň a vytáhne ji z pouzdra. Dýka je nyní pouhou ozdobou a možná trochu jistotou, stejně jako hůlka v zadní kapse kalhot.

Ne, k tomuto činu si vybrala zbraň a tak nebude měnit plány na poslední chvíli. Pomalu vstane z pohovky a namíří pistoli před sebe. Druhou ruku nechá volně u těla a myšlenkám dovolí na malou chvilku zatoulat se zpět do minulosti. Není si jista tím, že ji vzpomínka nerozruší ještě více. Existuje ale i šance, že v ní připomínka Chrisovi tyranie, opět vyvolá silnou touhu po pomstě. Nakonec se tak skutečně stane. Nyní si je naprosto jistá. Chce poslat jejího bývalého dobrého přítele do věčných lovišť. Pomstít jizvy na duši té sedmnáctileté křehké dívky. Jizvy, které stále bolí a nemizí ani přesto, že ta křehká sedmnáctiletá dívenka je dnes o šest let starší a už zdaleka není tak křehká. Ta dívka, která tu dnes stojí s pětačtyřicítkou v ruce a chystá se vzít život člověku, jenž jí tak moc ublížil. S fyzickou bolestí se dokázala srovnat již dávno, avšak ta psychická tu stále je a čas od času se nemilosrdně ukáže v celé své nehynoucí „kráse“.

Netrvá dlouho a muž vejde nejistým krokem do obývacího pokoje. Jeho oči si teprve zvykají na tmu okolního prostředí, a proto nerozezná obrys postavy, která na něj nyní míří pistolí. Nahmatá poslepu vypínač a rozsvítí mírné světlo lampy stojící vedle sedačky. Žena mu nedá čas na vzpamatování se. Ihned poté, co pokoj ozáří světlo lampy, se domem rozlehne výstřel. Muž se s výkřikem sesune k zemi. Kulka vystřelená z ústí pistole se bolestivě zaryje do jeho kolene. Oběma rukama křečovitě svírá krvácející nohu a zavírá bolestně oči. Chvíli trvá, než pohlédne do tváře střelce a rozpozná v něm známou osobu.

„Kurva“ zakňučí s bolestnou grimasou a válí se po zemi. Alkohol z jeho hlavy rychle vyprchal a on nyní místo příjemně opilého stavu, vnímá nesnesitelnou bolest, která prochází celým jeho tělem. V noze mu mírně škube.

Útočník ho sleduje s arogantním a pomstychtivým výrazem. Pomalým tichým krokem dojde až k němu. Znovu na něj zamíří svrchu a další výstřel prořízne ticho panující v domě, které je nyní často narušeno skučením muže. Střela se neomylně prostřelí druhé koleno na zemi zkrouceného muže.

V jinak chladných zelených očích se nyní začínají objevovat slzy. Bolest obou průstřelů prostupuje celým jeho tělem a zabraňuje racionálnímu přemýšlení, jak se bránit. Nedokáže nyní vůbec nic, než kňučet a svíjet se na zemi s útrpným výrazem ve tváři. Není schopen ani poctít střelce nadávkami. Veškerý vzduch dostávající se do plic je spotřebováván pouze na těžké dýchání.

„Děvko…!“ uleví si přeci jen nakonec po chvíli přerývavého funění, zatímco ho žena jen s klidem sleduje. Vychutnává si zvrácený pocit blaženosti, který ji momentálně zaplavuje a poté, co je k ní adresováno oslovení, se jen chladně usměje. Okovanou koženou botu přesune na jeho slabiny, což doprovází další hlasitý výkřik. Ani ten však nezabrání tomu, aby žena na nohu přenesla celou svoji váhu a ačkoliv není nikterak těžká, pro muže je toto šlápnutí silně bolestivé. Útrpné výkřiky rozléhající se po celém domě jen přiživují nenávist, která se odráží v těch temně modrých očích.

Chvíle, kdy jsou slabiny vystaveny váze těžké boty a ženy, se muži zdá nekonečná. Leží teď jako oběť na zemi a sleduje prosebně tvář svého trýznitele. Pohled mu čím dál častěji sklouzává k ústí pistole, které na něj míří a byť teď není schopný vnímat nic než bolest, je mu docela dost dobře jasné, že další výstřel, který padne, bude znamenat smrt. Nejraději by snad i ten mezičas uspíšil, jen aby se konečně zbavil agonie, kterou mu přináší prostřelená kolena a přišlápnuté mužství. Žena se nakonec, snad i posměšně, pousměje a nohu přesune pryč.

„Sbohem“ broukne k němu s ledovým klidem a zmáčkne kohoutek. Tentokrát jdou dva výstřely za sebou a po nich se v domě rozhostí zlověstné ticho, které narušuje jen tikání hodin. Jeden z výstřelů nalezl bezproblémově cestu k srdci muže a navždy ho zastavil. Druhý, co šel takřka naslepo, utkvěl někde v hrudní kosti. Vykulené zelené oči zůstali zírat do prázdna někam směrem k ženě, která konečně skloní zbraň.

S pocitem zadostiučinění a s odporem odstoupí od krvácejícího těla a pohlédne na hodiny. Zajistí pistoli a vrátí ji zpět do pouzdra u opasku. Po krátké chvilce, kdy jen tiše stojí kousek od čerstvé mrtvoly, odstraní za pomoci hůlky stopy, které zanechala při svém putování po domě a vydá se ven.

Tam si nasadí kápi a zamkne za sebou vchodové dveře. Volným krokem, jak na výletě, obejde dům a zastaví se na druhé straně. Hůlku, jenž svírá ve své pravačce, namíří na střechu domu, cosi tiše zamumlá a energicky švihne tím zdánlivě neškodným předmětem. Ze špičky hůlky vystřelí světlo a ihned po dopadu zachvátí střešní tašky oheň. Brzy se plameny rozšíří po celé střeše a začnou si rychle razit cestu dovnitř.

Žena plameny s fanatickým výrazem ve tváři sleduje, dokud ji žár nedonutí odstoupit. Pomalu ustupuje a dívá se na do výšky šlehající plameny, které vrhají světlo i daleko od místa požáru. Černý dým stoupá vzhůru a vytrácí se ve tmě noci. Až se jim povede uhasit požár, najdou jen ohořelé torzo těla, které má v sobě čtyři kulky z pětačtyřicítky. Veškeré stopy, které v domě zanechala, si vezme oheň a žádní svědci neexistují. Policie bude nucena případ odložit, pokud nebude mít čeho se chytit a ona konečně uzavře jednu kapitolu svého života. Tajemný pyroman a vrah se nakonec vytratí do noci za světla jednoho hořícího domu a jedné mrtvoly.