Proměny

Slunce už dávno zašlo a vládu nad obzorem převzal měsíc, jenž nyní v celé své kráse osvětluje přírodu severního Irska a letní vánek si pohrává s korunami stromů. Nádherná letní noc, vhodná k romantické procházce. Po louce, které se rozprostírá všude, kam jen oko dohlédne, poklusává šedočerná vlčice. Krk, hřbet a část ocasu jsou černé a packy, tělo s hlavou nesou různé odstíny šedé. Pod přední packou má tenoučký šrám, zřejmě z boje. Celkově působí mohutněji, než vlci bývají. Neslyšným a nedbale elegantním krokem míří k hustému lesu. Uši má nastražené, jakoby očekávala, že se k ní dostane nějaký zvuk. Všude je ale ticho. Náhle však vlčice zastaví a zbystří. Smích a hlasy vzbudily pozornost zvířete. Vlčice tiše zavrčí a rozběhne se za zvuky.

„Slyšels to?!“ zeptá se dívka vylekaně chlapce, když jen kousek od nich zapraská větvička. To vlčice si nedala pozor, kam šlape a nejraději by se do té nohy, která způsobila hluk, hryzla. Avšak neudělá to.

„To nic, zlato.“ Uklidňuje chlapec svoji přítelkyni s úsměvem, sám se však také neklidně ošije a porozhlédne se po okolí. Zaboří pohled přímo na místo, kde se krčí vlčice, ale ve tmě je vlčice skvěle skryta svým tmavým kožichem.

Vlčice se rozhodne déle nečekat, a jakmile na ní už není upřen zrak chlapce, zvedne se a hlasitěji zavrčí. Pár vylekaně nadskočí a pohlédnou na vlčici, která vystoupila ze skrytu noci. Vlčice dvakrát hlasitě blafne, stáhne své šedé uši k hlavě a odhalí bílé ostré tesáky, které působí silně nebezpečným dojmem. Chlapec s dívkou se rozběhnou, avšak před vlčicí mají jen pramalou šanci. Ta se však rozhodne, dát jim náskok. Začne s nimi hrát zvrácenou hru a začne je stopovat. Pár se rozdělí ve snaze, že tak třeba budou mít větší šanci uniknout. Vlčice se nakonec po krátkém váhání rozběhne za chlapcem. Střídavě se mu objevuje a mizí z dohledu. V jednu chvíli mu div nechňape po nohou, v jinou po ní zas není ani vidu, ani slechu. Chlapci je jasné, že se stal obětí hry, kdy je loven mnohem inteligentnější obludou, než si sám myslel. Sám sebe přesvědčuje, že vlkodlaci neexistují, ale co jiného by to mohlo být? Vlk by si takto zvráceně ze svoji kořistí nehrál a nebyl by tak velký a silný. Vlastně vůbec by si vlk nedovolil zaútočit na člověka. Než však svoje otázky na existenci vlkodlaků rozhodne pořádně promyslet, narazí na jakousi skalku, kde jsou přes ni spadané silné těžké větve. Působí jako dokonalý úkryt, či jako dokonalá klec, ze které by nebylo úniku. Přesto se rozhodne vpasovat se tam a doufat, že ho vlčice, která je opět nedaleko, nenajde.

Skoro ani nedýchá, když vlčice skloní hlavu k zemi, aby chytila stopu, jen kousek od jeho úkrytu. Jaká úleva, když se rozběhne dál. Je to však jen klam. Vlčice oběhne skalku a zůstane stát za ní. Dodala své oběti klamný pocit, že je nepřítel pryč. Tento pocit jí však jen krátce na to sebere, když hlasitě zavyje a klidným krokem dojde těsně před spadané dřevo a přímo se zahledí svýma modrýma očima chlapci do očí. Krátce na to prudce hlavou vyrazí vpřed a naprázdno cvakne, když větve zastaví její výpad. Poté se začne k chlapci všemožně dobývat. Mohutnými packami se opírá o větve a tlamu se snaží prostrčit k chlapci. Ten může jen vyděšeně hledět na rozzuřenou vlčici a doufat, že zvíře nenajde cestu, jak se k němu dostat a větve nápor vydrží.

Vlčice je svým neúspěchem, dostat se ke své kořisti stále více rozzuřená a stále častěji prostrkává svůj čumák mezi dvě větve a naprázdno cvaká. Střídavě na to do oněch dvou větví hryže a snaží se je všemožně vlastními silami odstrčit a dostat se tak ke své oběti.

Když jedna z větví povolí nátlaku, chlapec se pomalu začne loučit se životem. Náhle se všude rozlehne zvuk výstřelu a od skalky se odrazí brok, jen kousek od těla vlčice. Ta s kníknutím uskočí a pohlédne směrem, odkud výstřel přišel. Na její hlavu míří vysoký muž a pomalu se k ní přibližuje. Vlčice zavrčí, ale popoběhne o kousek dál. Zastaví a znovu pohlédne na střelce. Ten po ní opět vystřelí a brok se zaryje do země jen pár centimetrů od její pravé přední tlapy. Na to se vlčice rozhodne přes nelibost pro tentokrát ustoupit a raději se ukrýt v lesním porostu.

Opět si bude muset vystačit s masem zvířete. Příště si třeba v lovu člověka povede líp. Ponaučila se, nesmí si tolik se svojí obětí hrát a dát ji příležitost k takovému úkrytu. Kdyby se ale neobjevil střelec, nakonec by se stejně k chlapci dostala. Teď jí to ale může být jedno. Vlčice se po nažrání vrátí z lesa na louku a unavena se volným krokem rozejde k lidské vesnici, která je nedaleko.