Chyba za chybou

Pochodoval kolem neprůhledných plastových zástěn, které tvořily jakousi samostatnou plastikovou buňku v nemalé tovární hale. Ta byla osvětlená výkonnými stavebními reflektory, zatímco za zástěnami svítilo studené, lehce namodralé světlo, jaké bylo typické pro nemocnice. Ostatně, za tou zástěnou byl v tuhle chvíli improvizovaný operační sál a zároveň jednotka intenzivní péče. Jeho soukromá mobilní klinika, která vznikla přesně pro tuhle příležitost. I když by si jí nejraději odpustil.

Byl dost nervózní. Zakrvácenýma rukama různě poklepával, bubnoval a zakládal si je na hrudi, jeho košili už to ostatně nemohlo ublížit. Rukávy bílé košile byly zamazané od krve. Rozhodně to nevypadalo jako od říznutí při holení, ale ta krev nebyla jeho. Patřila zraněnému muži za závěsem, kterého se jeho lékařský tým snažil vzkřísit – Angiemu.

Vypadalo to zprvu na docela klidný večer. Bylo chvíli po deváté, když s Angelem opustil kancelář a u vchodových dveří firmy se rozešli každý na jinou stranu parkoviště. Christian na něj čekal u auta, opíral se o bok černé nablýskané Audiny a obezřetně pozoroval okolí. Nikde nikdo. Po parkovišti se viditelně pohybovali jen oni dva, na protější straně chodníku ale někdo stál. Chris po něm několikrát přeletěl pohledem, zatímco Jay ho v první chvíli přehlédl. Šel ke svému vozu, ale jeho myšlenky byly stále uvězněné v kanceláři. Neviděl, že ten, kdo mu nasadil takovéhle škvory do hlavy, stál rovnou na opačné straně ulice a mlčky ho pozoroval. Byl to Dimitri. Jeho pouhá přítomnost na chodníku měla být jasnou zprávou – děje se to teď a tady! Jenže ten vzkaz se mu vrátil jako nedoručený, Jay ho prostě neviděl. Jak ho mohl k čertu nevidět?! Proč ho Chris na něj neupozornil?!

Zaťatou pěstí udeřil do bedny, která stála nedaleko jeho mobilní nemocnice. Potřeboval ze sebe tu zlostnou energii dostat dřív, než půjde Chrisovi ustřelit hlavu, což by vážně nebylo dobrý. Takhle si ovšem úspěšně obrazil klouby a musel bolestně zaskučet. Na hřbetu ruky se objevila krůpěj krve a on ji bez většího přemýšlení utřel do košile. Ta už stejně byla dobrá akorát na to, aby ji vyhodil.

Když se přiblížil ke svému vozu, všiml si muže na chodníku. Stál v ústraní od pouličního osvětlení, ale dal se brzy rozpoznat. Dvě nebo tři vteřiny? Stejně to trvalo příliš dlouho. Jayovi bylo v ten moment všechno jasné, drsné prozření do reality. Jeho škvoři zmizeli, už se nemusel trápit tím, kdo se stal terčem pro Rodinu, v daný moment to bylo jasné. Byl to Angel.

Zprudka se otočil a zařval na něj jeho jménem, jenže bylo příliš pozdě. Angel stál u auta a otevíral si dveře, ruského zabijáka už ale měl v tu chvíli přímo za sebou. Po onom zařvání sebou oslovený muž trhl a pokusil se otočit, jenže ani jako bývalý voják nemohl předběhnout čas a zvrátit zákony reakční doby, kterými byly limitováni všichni smrtelníci. Tou otočkou si zajistil jen to, že ho útočník nebodl do zad, ale do boku pod jeho pravou ruku. Bylo to asi pořád lepší než nic.

Pak se stalo několik věcí prakticky v jeden moment. Jakmile se Angie sesunul po sloupku vlastního auta k zemi, chtěl na útočníka začít střílet, ale sotva stihl vytáhnout zbraň zpod saka. Jako mávnutím kouzelného proutku byl totiž uvězněný mezi vlastním autem a tělem svého strážce, který začal na muže střílet sám ve skrytu auta. Ani v nastalém zmatku nezapomněl Chris na toho chlapa, co stál za nimi na chodníku – Dimitriho.

Ten po nich skutečně začal střílet, ale trefil jen okolo stojící auta a jejich kufr. Utekl pryč a náhle se vynořila zpoza rohu dodávka, která s nabírající rychlostí objela parkoviště a naložila prchajícího útočníka jen s krátkým přibrzděním. Ani on, ani Chris po dodávce nestříleli, běželi k Angiemu. Ten seděl zhroucený u svého auta a oběma rukama se snažil tlačit na krvácející ránu, nůž už v ní samozřejmě nebyl. Naložili ho do jeho auta a převezli sem. A teď tady pochoduje po hale kolem zástěn a čeká na verdikt doktora už dvě hodiny.

Čas se neskutečně vlekl a on se nechtěl vzdalovat. Chtěl být tam a čekat, dokud nebude jasno, jak na tom je. Chtěl mu dát ochranku. V té kanceláři se s ním kvůli tomu docela poštěkal, protože Angel byla jako stará armádní mula. Neskutečně umanutá, až skoro hloupá. Nechtěl mít za prdelí žádného Jayovo hlídacího psa a absolutně odmítal pochopit, že ten hlídací pes se má starat o to, aby se právě tohle nestalo. Angel si odmítal připustit, že Rodina by mohla jít po něm a když už by se tak náhodou stalo, tak nejlíp si zadek uhlídá on sám. No jistě, teď bylo vidět, jak moc dobře si uhlídal vlastní zadek!

Jenže to nebyla Angieho vina. Chris ho měl upozornit na přítomnost Dimitriho. Dimitri mu měl sakra říct, o koho jde a kdy k tomu dojde a v konečném součtu – Rodina nikdy neměla vztáhnout ruku na jeho lidi!

Trvalo to snad čtyři a půl hodiny, než vylezl doktor. Přesněji čtyři hodiny a dvacet osm minut. Nedokázal nekontrolovat čas na hodinkách, ostatně to bylo to jediný, co tak mohl dělat, že. Christian zůstal po vykládce v autě a čekal na něj. Nechtěl ho vidět dřív, než bude mít přehled, jak to bude s Angelem. Tušil, že kdyby si neobrazil pěst na té bedně, tak by si ji obrazil nejspíš na jeho čelisti. Tomu přesně se sám sobě snažil zabránit všemi prostředky. Nebyl jako Carl Meyer. Možná svoje lidi peskoval dost, ale nikdy se neuchyloval k fyzickému násilí na nich. Ano, pravdou je, že bylo pár takových, které sprovodil ze světa vlastní pistolí. Také je pravdou, že Angel několikrát rozbil ústa někomu z jeho lidí. Jenže osobně mlátit svoje lidi bylo úplně něco jiného, než je zastřelit za jejich blbost nebo za nimi poslat Angieho, aby jim něco vysvětlil. Osobní mlácení bylo tabu, ať už se jednalo o jeho ochranku, nebo nejspodnějšího bílého koně na seznamu jeho ministádečka bílých koní.

Hlavní lékař za ním dorazil hned poté, co pacienta předal do péče pooperační jednotky. Verdikt byl vyřčen – Angel bude v pořádku i přes propíchnutá játra. Nůž o fousek minul všechny velké cévy, díky čemuž měli Jay a Chris čas na to, aby ho sem dopravili živého. Jay si úlevně vydechl a poděkoval doktorovi za jeho služby.

„Můžu za ním?“ zeptal se doktora nakonec.

„Nechte to na ráno, vzbudili jsme ho jen na chvilku po operaci, ale teď už bude zase spát. Potřebuje načerpat síly. Není v ohrožení života, ale taky to není zadřená tříska,“ informoval ho doktor prostě a Jay se to kývnutím rozhodl akceptovat. Jeho lékařský tým patřil k těm, kteří mu doopravdy mohli říct „ne“.

Doktor se vrátil zpět za zástěny, aby se převlékl, zatímco Jay se pomalu otočil a vypravil se ven. Hned za dveřmi budovy se zastavil a vtáhl do plic čerstvý, poněkud studený noční vzduch. Bylo něco okolo druhé ráno. Chris seděl v autě na místě řidiče a pospával, ale jakmile uslyšel bouchnout dveře, trhl sebou a pohlédl jeho směrem. Vystoupil z auta a zůstal u něj stát s tázavým pohledem vyslaným k Jayovi.

Jay zúžil oči, ani přes docela pozitivní výsledek operace ho vztek k Chrisovi neopustil. Rázně zamířil za ním, a jakmile byl u něj dostatečně blízko, popadl ho vztekle za klopy saka. „Proč jsi mi nevaroval, že jde o Angela, když jsi viděl Dimitriho?“ zasyčel na něj vztekle. Nepřirazil ho k autu, i přes ten úchyt se dokázal ovládnout. Chris neustoupil, jen maličko pozvedl ruce a zůstal svému šéfovi klidně hledět do temných zlých očí.

„Já negavarim parusky,“ odpověděl mu paradoxně v ruštině s otřesně anglickým přízvukem. Byla to ovšem naprosto úderná a odzbrojující odpověď. Jay se zarazil snad i v nádechu a ve tváři mu projelo drsné pochopení. On mu neřekl, co se děje. Paranoidně to s ním vůbec neprobral a Chris tudíž neměl nejmenší tušení, oč vlastně jde a proč celé dva dny tak vychyluje. Netušil, že Dimitri stojí naproti přes ulici jako velký červený vykřičník. Nevěděl, že na parkovišti s nimi je nájemný vrah. Možná poznal, že na té ulici stojí Jayovo ruské ucho, ale nemohl vědět proč. Tak to bylo, Chris nepochybil. Možná si to mohl dovodit, ale rozhodně to nemohl vědět.

Pomalu uvolnil sevření jeho saka a trochu přes něj přejel prsty, aby ho poupravil. Pak od něj o krok ustoupil. „Promiň,“ zamručel. Omlouvat se mu bylo zatěžko, ale bylo to na místě, bylo to potřeba. Neměl tak vystartovat. Měl spoustu času, aby mu to došlo před těmi zástěnami a jeho to přitom vůbec nenapadlo. Byl si tak jistý, že Chris pochybil, že nepřipouštěl nic jiného, všechno ostatní vytěsnil. Bylo nutné to říct. Ani na okamžik z něj nespustil pohled, jeho omluva byla naprosto upřímná. Ostatně falešné omluvy nespadaly do jeho povahových vlastností.

Chris jen přikývl, nepovažoval za nutné k tomu něco říct. Navzdory jeho chování se necítil dotčený ani uražený.„Jak je na tom?“ zamručel a trhl hlavou ke dveřím improvizované soukromé nemocnice.

„Přežije to,“ odtušil a do tváře se mu pomalu vrátil jeho obvyklý poker face.

„Hodím Tě domů,“ informoval ho tiše a došel mu otevřít dveře, nezvykle ty vpředu na straně spolujezdce. „Vzadu je to zasviněný,“ dodal na vysvětlenou, i když trochu zbytečně.

 Jay vydechl a na jeho slova už nezareagoval. Přesunul se na místo spolujezdce a nechal se mlčky dovézt až domů.