Londýnské potíže

Byly tři hodiny ráno a on místo klidného a spokojeného spánku přecházel po svém obývacím pokoji s rukama založenýma na prsou. Střídavě se topil v myšlenkách a vztekal se. Jak by teď mohl spát?! Už skoro deset hodin postrádal svou nelidsky dlouhou pravou ruku, která slyší a vidí i to, co vůbec nemá, jak mu Caleba otitulovala jeho milenka. Tahle situace byla dost velký průser.

Proč zmizel? A kam? Nic nenasvědčovalo problémům a najednou si zmizí z povrchu zemského? Jen tak? Z ničeho nic… to se mu nepodobalo. Nikdy tak nikdo nemizel, i když třeba stokrát chtěl. Vždycky za sebou něco nechal, ale Cal vůbec nic. Snad kromě toho malého bastarda Bena. Ten mu tu informaci předal, ale co vlastně o tom věděl? A vážně mu mohl Jay věřit, že mluví pravdu? Nezpochybnitelný fakt byl, že Cal se opravdu vytratil jak pára nad hrncem, ale skutečně proto, aby se spojil s policajty? S jeho informacemi by tu byl dávno v tvrdém obklíčení Scotland Yardu a možná i armády, na střeše odstřelovači a dveře by mu probourávalo beranidlo, za nímž by byli chlápci v neprůstřelných vestách a mířili na něj samopaly s červeným zaměřovačem. Jenže kde nic, tu nic. Dům byl tichý, ochranka líně procházela venkovní prostory a nic nenasvědčovalo tomu, že by se v blízkosti pohyboval jakýkoliv policajt ve službě. Cestou domů z práce ho nestavěla ani blbá silniční kontrola, natož jakýkoliv jiný parchant v uniformě. Že by si dávali tak na čas?

I kdyby šel Cal zvonit k jakékoli konkurenci, dalo by se předpokládat, že za sebou zanechá nějakou stopu, na kterou se jeho stopaři chytí. Případně by mu do okna zase vletěly dva nebo tři Molotovovy koktejly. A nic. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by bylo něco špatně. Kdyby Cal bral telefon, bylo by nejspíš vše v naprostém pořádku.

Sedl si zmoženě ke stolu, odemkl horní zásuvku a vytáhl tlusté desky, bezmyšlenkovitě v nich začal procházet účetní případy, na nichž mu Caleb pracoval během posledních několika měsíců. Byly tu všechny případy od chvíle, kdy se vrátil zpět do Londýna po svém náhlém a nuceném výletu do New Yorku. Tehdy mu zachránil život. Nebýt jeho, z města by se nejspíš nikdy nedostal živý, jenže Cal se o všechno postaral s precizností sobě vlastní. Zajistil, vyřídil, zaúkoloval, vyhledal… skoro jako kdyby měl dopředu připravený nouzový program, jak dostat svého šéfa do bezpečí mimo město za předpokladu, že se najde nějaký praštěný Gruzínec, co se ho pokusí rovnou dvakrát oddělat.

Tenkrát mohl jasně vidět, jak dokonalou pravou ruku má. Cal mu s naprostou suverénností zařídil ozbrojený převoz v neprůstřelné vestě na letiště, kde už si je s bráškou převzala podplacená letištní policie, což byla taky dost překvapivá věc, která ho v první chvíli trochu i znepokojila. Jenže Cal v ten kritický moment opravdu nezapochyboval ani v nejmenším detailu. Zařídil mu ozbrojenou stráž až ke vstupu do letadla a zajistil vše potřebné kolem toho – letenky, ubytování v New Yorku, dokonce i taxi z letiště. Předvedl mu dokonalou loajálnost, tak proč by teď sakra mizel s tím, že půjde na policajty a vypaří se?!

Nakonec desky nakvašeně zavřel a zavrčel, nemělo to smysl, stejně nic nenašel. Ano, bylo tam pár osob, které by mohli teoreticky mít o Cala obchodní zájem, ale byl si naprosto jistý, že nikdo z nich by ho nedokázal schovat tak dobře. Rozhodně ne mimo oči Dannyho a jeho policejnímu systému. A ten se nehlásil, takže zřejmě zatím nenašel nic, co by jim mohlo pomoci. Vztekle mrskl desky zpět do šuplíku, který zabouchl. Pozdě si uvědomil, že dnešní noc není v domě sám. Potichu zanadával a zadoufal, že ta rána neprobudila spící Claire v jeho ložnici.

Ta si taky jistě představovala záživněji strávený večer, než ho poslouchat, jak bublá vzteky a pokouší se přijít na záhadu zmizelé pravačky. „Do prdele, Cale, jestli je to Tvoje vůle, budeš umírat fakt hodně pomalu,“ zamručel do ticha a tmy. Vstal a šel se obléknout, nevydrží jen tak sedět a čumět do blba, připadalo mu, že mu tu doslova čas utíká mezi prsty a on potřeboval něco dělat, hýbat se a řešit to, i když hlava pomalu umírala a volala po spánku. Teď na to ale nebyl čas, hlava měla smůlu. Navlékl na sebe znovu a pro vlastní osobu dost atypicky světle modré džíny a mikinu s kapucí, pak po tmě naškrábal lístek, který nechal na polštáři vedle Claire a velmi opatrně ji pohladil po jejích dlouhých, mírně vlnitých vlasech, potichu vyšuměl ven. Pojede ke Calovi, třeba tam něco objeví, i když vůbec netušil co hledat, nebo co by tam měl konkrétně vidět. Věděl jen, že už nemůže jen tak sedět a čekat, co mu donesou jiní, byť velice schopní jeho lidi.

V autě přemýšlel o Willovi. Spojoval linku Bena s Calem a zase ji rozpojoval. Jakou úlohu má v tomhle Will? S Calem jsou dost dobří přátelé… myšlenky mu samy od sebe rozehrály paranoidní hru Společnosti, která se proti němu spikla kompletně celá. A on je jako ryba, která ještě netuší, že se už chytila do sítě. Tohle mu opravdu nepomáhalo. Zavrčel a sevřel agresivně volant auta, nakonec sáhl po cigaretách. Za posledních několik hodin toho vykouřil víc než v průměru dává za 14 dní.

Zastavil přímo před Calovým domem a vystoupil. Věděl, že okamžitě zaujme pozornost vlastní hlídky, ale rozhodl se, že na sebe nijak neupozorní. Alespoň zjistí, jak je jeho hlídací pes pozorný. Pohlédl na čas, který svítil na palubní desce, pak vystoupil a zamířil k domu. Hlídka o něm zjevně už věděla, alespoň něco bylo v pořádku. Dveře domu si paklíčem otevřel, načež proklouzl dovnitř a začal byt procházet. Hledal jakoukoliv stopu, která by mu pomohla, ale byt byl až sterilně čistý a uklizený. Až příliš na nějaký běžný život. Ne, že by Cala považoval za bordeláře, ovšem byt na něj působil dost neosobním dojmem. Netušil proč, ale působilo to na něj, jakoby takhle byt nemohl fungovat za běžného provozu. Když nemusel, nechával zhasnuto, ale v případě potřeby si rozsvítil hlavní světlo.

V obývacím pokoji na stole si všiml náramku. Toho náramku, který si Cal pořídil poté, co mu sundal z ruky sledovací tracker. Něco, co ho tenkrát dost překvapilo, jako by se upnul k tomu, že o něm má Jay neustálý přehled a nechtěl se toho pocitu vzdát. Nosil ho neustále, a najednou ho tu sám od sebe nechá ležet? Ne, tohle opravdu nebylo opití a vyspávání kocoviny někde poté, co mu spadl telefon do záchodu, když tam zrovna vyprazdňoval obsah svého žaludku. Tohle nebylo nevinné. Vzal náramek do ruky a bezděčně ho vsunul do kapsy saka, ani sám netušil proč.

Zachmuřil se a přešel k notebooku, který byl zavřený v polici. Přesunul ho na stůl, otevřel a nastartoval systém. Zatím si prošel zbytek domu, ale vše bylo sterilní všude. Šatník byl poloprázdný, ale nevěřil, že by měl kdy víc kousků oblečení. Zase ho zavřel a vrátil se k notebooku. Nic, dokonale čistý, jako kdyby v něm nikdy nic nebylo kromě operačního systému. Tak tohle už opravdu nesedělo vůbec do ničeho.

Notebook zaklapl a znovu se porozhlédl. Už věděl, co dalšího mu tu nesedí – žádné fotky. Nikde ani památky po fotce zesnulého otce nebo matky, vůbec nic. Tohle bylo na tom bytě tak neosobní. Zmizely výrazně osobní věci, jako kdyby v tomhle bytě žil člověk bez jakékoliv duše. Kromě náramku. Vzal i notebook a zamířil ven, kde na něj venku čekal hlídač.

Ten se na ranní opuštěné silnici schovával za cigaretu do chvíle, než v postavě poznal svého šéfa, tím cigaretu schoval. Neměl chuť mu cokoliv vysvětlovat, nebo se svěřovat, že začíná cítit kouř, jak mu začíná doutnat koudel u zadku. Opravdu netušil, co dělat víc, aby tu situaci pochopil. Vytáčelo ho to, byl si nejistý a stával se tím výrazně paranoidní. Nebezpečná kombinace. Pomalu byl čas o tom informovat Bretta, ale to poslední, co potřeboval, bylo, aby jeho bráška v něm začal rozdmýchávat potřebu slepého honu na čarodějnici. Věděl, že by tomu v současné chvíli hodně rychle podlehl, ale to by zatím vůbec nebylo dobré.

#

Ben?! Ten parchant Ben v tom má skutečně prsty?! Vše tomu nasvědčovalo a Willův hlas se skoro doslovným příkazem byl dost urgentní. Dost na to, aby to nezapůsobilo jako prazvláštní léčka. Nic nechápal, ale za tohle bude ten zmetek setsakra trpět, a jestli v tom nějak jede zainteresovaně i Cal, bude trpět taky.

#

Jay ztěžka dosedl do svého křesla, když se po Calovi a tom blbovi zavřeli dveře. Nic příliš nechápal a to ho vytáčelo pořád, ale už měl zpět Cala. Sice v dost zoufalém stavu, ale byl živý a fyzicky se z toho jistě brzy dokáže vylízat. Horší je ten šok, což si ovšem velmi dobře uvědomoval. Cal na tohle nebyl absolutně stavěný, neuměl vydržet v zajateckých podmínkách. Ano, vyřizoval mu sice hodně věcí, z nichž některé byly extrémně špinavé, a byla na nich krev. Mnoho krve mnoha různých lidí. Jenže Cal byl kůň, poslíček a kalkulačka, nebyl to vykonavatel, nebyl jeho voják na hracím plánku. Měl úplně jinou pozici a byl si naprosto jistý, že ve všem vidí jen čísla. Chce je vidět a nezajímá ho, co je ve skutečnosti za nimi, nebo co se děje s těmi lidmi, kteří v téhle branži chodí.

Cal věděl vše o garáži, věděl, co za těmi čísly je, ale tuhle část práce nechtěl vidět, proto ji do jisté míry neviděl. V něčem to bylo velmi příhodné, ovšem pravda byla, že v takovém případě je na Jayovi, aby ho chránil před kýmkoliv, a to včetně vlastních lidí. Ale copak to nedělá?! Nemůže být všude a vidět všechno tak, aby mu ponechal alespoň špetku nějakého soukromí.

Byl zvláštní… poznal to už v té době, kdy z něj sejmul sledovací náramek a Cal pár dnů na to přišel s jeho velmi věrnou kopií. Náhoda? Rozhodně ne. Měl dojem, že Calovi to vyhovuje. Být pod něčím dohledem, být kontrolován. Ne něčím, ale pod Jayem. Možná druh obsese, nebo Stockholmský syndrom? Nebo v něm jen opravdu vyvolal tak silný pocit loajálnosti? Netušil, co to je, ale bylo to velice silné, a to mu tady ten kluk před chvílí předvedl v té nejryzejší a nevinné podobě, kdy ho po prožitém šoku a týrání prostě objal a složil se mu v náruči. Ano, byl v těžkém šoku, ale zároveň přesně odkryl to, co v něm přetrvává. Will je možná blbec na pátou, ale v zásadě měl pravdu. Kolik lidí může říct, že se v jeho přítomnosti cítí opravdu bezpečně? Tři? Moc jich nebylo… a stejně ve všech případech znal situace, kdy by právě tyhle lidi dokázal bez mrknutí oka zastřelit. Asi je něco špatně, ale takový je vlastně celý jeho život, ne?

Jay si povzdechl a sbalil pár papírů do desek, pak vyrazil za Brettem, aby mu osvětlil onu dnešní scénu, kdy nechal ze své kanceláře vyvést Bena v poutech, zatímco mu Angie mířil pistolí do zad. Potom pojede do garáže a konečně si na tom parchantovi vylije vztek… snad Angiemu zatím neujela ruka.