Datum: 6. června 2024
Autor: Fori
Žánr: víceméně seznamovací s novou postavou
Beta-read: ne
Forma: er
Počet slov: 1287
Přístupnost: jakákoliv
Poznámka: Dante Valentini je pro vás novinka, pro mě v podstatě taky. Přivezl jsem si ho s sebou z Chicaga a je to od samého začátku hodně charismatická postava. Dějově se tahle povídka odehrává někdy v roce 2001, možná 2002. Tomuto děti předcházela společná rodinná večeře, kde byl vyvíjen nátlak na jeho manželku, proč ještě stále není těhotná a co s tím hodlá jako dělat. Ta urážka, chápete…
Mladý muž, věkem těsně nad prahem plnoletosti jednadvaceti let, avšak ve velmi dobře padnoucím obleku, prošel bez povšimnutí kolem hotelové recepce. Vzhledem k cenám pokoje za jednu noc se svým zjevem vlastně nijak nevymykal od turistů a jiných byznysmenů, kteří se sem přišli ubytovat. Dorazil k výtahům a tlačítkem si je přivolal. Čekat musel jen chviličku.
„Pane Valentini, jedete do šestadvacítky, že jo?“ oslovil ho žoviálně liftboy v právě otevřených dveřích výtahu a věnoval muži před sebou zdvořilý úsměv.
Muž, oslovený jako pan Valentini, pouze přikývl a pozvedl slabě koutek, aby úsměv oplatil. Jeho uhrančivé modrozelené oči však zůstaly chladné. Přistoupil k němu do výtahu a přesunul se ke zdi, ačkoli mladá obsluha zasáhla proti manželskému páru, který se cpal za ním. Tahle jízda je soukromá, sorry not sorry.
Mladý kluk v uniformě zmáčkl příslušné tlačítko s číslem 26 a nechal dveře zavřít. Vícekrát už se na svého cestujícího netroufl podívat. Teprve když se znovu dveře výtahu otevřely ve vkusně zařízené chodbě, pohlédl na něj a rozloučil se.
Pan Valentini vyndal ruku z kapsy kalhot, v níž teď držel pětidolarovku. Tu chlapci strčil do ruky a na slova díků zase jen univerzálně přikývl, čímž se s ním i rozloučil a vystoupil. Nepotřeboval se ptát, kam má jít. Sám dobře věděl, že směřuje do apartmá 2607 a na příslušné dveře po krátké cestě chodbou zlehka zaklepal. Dveře mu po chvilce otevřel mírně prošedivělý muž ve středním věku.
„Dante, pojď dál,“ pozdravil ho s drobným úsměvem a uhnul mu z cesty, aby jeho host mohl projít dovnitř. Jeho oči se neusmívaly. Nezdálo se, že by ho považoval za skvělou návštěvu, ale také si zjevně uvědomoval, že tuto návštěvu nemohl odmítnout.
„Zdravím Vás, pane Marchioni,“ pozdravil Dante Valentini slušně a prošel do zádveří, kde se zastavil. Počkal, až jeho hostitel dveře zavře a odvede ho do jistě vkusně zařízeného obývacího pokoje. Vydal se dva kroky za ním, cestou netečně přelétl po dvou obrazech, které zdobily nevelkou chodbu a prošel do prostorného, ale útulného obývacího pokoje, ze kterého vedly dvoje dveře. Ty byly zavřené a Dante mohl jen odhadovat, co se za nimi skrývá.
„Čekal jsem tě až později, ale to nevadí. Dáš si něco?“ prozatímní majitel pokoje nabídl svému hostu sezení pohybem ruky na koženém gauči a zamířil k menší kuchyňce, u které se zastavil a ohlédl k sedačce.
„Voda bude stačit, děkuji,“ zamručel a posadil se na gauč, kam byl vyzván, zatímco ušák milostivě přenechal současnému majiteli apartmá. Pohled mu zabloudil po místnosti, k žádným dalším zdvořilostem se však neměl. Nepůsobil nepřátelsky a vlastně ani dramaticky odtažitě, zároveň se ale nezdálo, že je na návštěvě svého nejlepšího přítele.
Muž, pan Marchioni, přikývl na jeho žádost. Z lednice vytáhl karafu s vodou a ze skříňky vkusnou sklenici z broušeného skla. Vodu do sklenice nalil až před svým hostem na konferenčním stolku a karafu mu ponechal v dosahu ruky, aby se Dante mohl sám případně obsloužit, kdyby sklenici dopil. Vzápětí se usadil do křesla a zavrtal do něj pohled. Zdálo se, že kopíruje Danteho emoce, ale zároveň bylo poznat, kdo v té místnosti má navrch, a to navzdory velkému věkovému rozdílu. Mohl by být úplně klidně Danteho otcem, jenže nebyl. A v pomyslném souboji společenského postavení tahal rozhodně za kratší konec. Oba si to velmi dobře uvědomovali.
Dante na sklenici krátce pohlédl, ale prakticky okamžitě pohled zabořil zpět do svého hostitele. Vyčkával a analyzoval. Možná si v hlavě sumíroval své konečné stanovisko, jak podá celou tu věc, kvůli které se ráčil osobně dorazit. Nahlásil se svému tchánovi už ráno, ale celá věc v něm stále dozrávala. Uvědomoval si, že to může hodně zvířit vody mezi ním a jejími rodiči, ale taky hlavně mezi ním a manželkou. To byl jediný důvod, proč bylo nutné, aby zachoval určitou hranici diplomacie, i když vůbec netušil, jak se k tomu celému Costanzia v konečném důsledku postaví. Neprobírali to spolu. Jeho manželka ani netušila, že se pozval k tchánovi na pokec. Na stranu druhou, bylo nutné bránit ji tím, že vymezí hranici.
„Tak povídej, co Tě přivádí,“ vyzval svého hosta, nikoli netrpělivě. Věděl, že Dante si na úvodní zdvořilosti a ice break příliš nepotrpí. Nebyl to ten typ, co by se přehnaně rád poslouchal, spíš naopak. Neznal ho osobně nijak moc do detailu, vlastně se potkali jen několikrát, ale i tak věděl, koho hostí ve svém apartmá. Mladý a vysoce ambiciózní. Prvorozený syn dona Valentiniho, jeho právoplatný dědic. Nebude to dlouho trvat a Dante Valentini bude nový Don. Nový vládce severního Chicaga a největší rival slavných Chicago Outfit.
„Včerejší večeře byla výtečná. Pochutnal jsem si a řekl bych, že jsme si i společný čas celkem užili,“ začal zdvořile a krátce se odmlčel. Jeho hostitel se pousmál, ale zároveň si možná trochu nervózně poposedl. Dante v nezměněném tónu pokračoval, tentokrát mu však věnoval přímý pohled do očí. „V Itálii jsem byl jen jako dítě a je to hodně dávno, nicméně musím říct, že u našeho stolu nepovažujeme šmírování něčí ložnice za slušné jednání,“ informoval ho s veskrze klidným hlasem, přesto mrazivě. Slova samotná nepůsobila agresivně, přesto Giulio Marchioni právě pocítil, jak lev zlehka ukázal svoje drápy.
„O čem to mluvíš?“ zeptal se s podmračením, i když sám ponechal klidný tón. Tušil, co se za tou větou ukrývá, přesto se rozhodl hrát nechápavého.
Dante lehce povytáhl obočí, zůstal však klidný, jeho dech se nezměnil. „Ty to nevíš? Tak já ti to vysvětlím,“ nabídl se, hlas lehce ztlumil, ale přesto byl dostatečně slyšitelný. „Kdy budeme mít děti, jestli budeme mít děti a kolik budeme mít dětí, není tvoje starost. Náš syn nebo dcera ponesou jméno Valentini, ne Marchioni. Takže není na tobě, aby ses vyptával nebo snad pohoršoval nad tím, že moje žena stále ještě není těhotná,“ zamručel, snad i malinko vrčivě. Pohledem se mu přitom zařezával přímo do očí, aniž by jedenkrát uhnul. Chlad, který v tu chvíli vyslal v těch slovech, byl v místnosti cítit.
Pan Marchioni nasucho polkl, ale pohledem neuhnul. Věkový rozdíl mezi nimi nic neznamenal. V Itálii byl významnou figurou ve své kriminální rodině, ale tady? Jeho dvacet let navíc nic neznamenalo. Dante věděl, že si tenhle tón a slova může beze zbytku dovolit a on věděl, že to musí beze zbytku respektovat. Mohl samozřejmě odmítnout tehdy, nemusel mu dát ruku své dcery, když o ni byl požádán, ale teď? Teď mohl jen sklapnout podpatky. Byl hostem v jeho městě, jeho klan nebyl významným hráčem v italsko-americkém podsvětí a že je otcem jeho ženy? To v tuto chvíli nic neznamenalo.
„Myslel jsem, že chcete rodinu,“ pronesl tiše a pohledem krátce uhnul do strany. Vrátil ho sice téměř ihned zpět, ale krátký záblesk v Danteho očích přesto minul.
„Tak ještě jednou… není to tvoje starost,“ zasyčel a svého tchána propálil důrazným pohledem, který se nedal přehlédnout. Na slovo není přitom dodal značný důraz. Nemínil o tom mluvit vícekrát než teď a tady. Vyjádřil se nade vší pochybnost a neplánoval podobný rozhovor absolvovat znovu. Co je mezi ním a jeho manželkou, do toho mu podle něj vůbec nic nebylo.
Muž před ním stáhl rty do úzké linky a neochotně přikývl. „Rozumím,“ potvrdil i slovně tu skutečnost, že varování přijal.
„To jsem rád,“ oznámil mu Dante tiše, beze změny výrazu. Během několika vteřin svůj tvrdý pohled změkčil a sáhl po sklenici s vodou, ze které se zlehka napil. „Do kdy se chystáte zůstat ve městě? Constanzia by vás oba jistě ještě ráda viděla,“ poznamenal jakoby bezúčelně, zatímco si sklenici ponechal u rtů.
„V pátek se chystáme odletět, ale plánovali jsme, že bychom si dali ještě společný oběd. Doufám, že byste se oba mohli ukázat,“ broukl, skrytou zprávu tentokrát zřejmě pochopil okamžitě.
Dante svému tchánovi věnoval na ta slova i mírné pousmání a přikývl na znamení souhlasu. „Rádi se s vámi setkáme na obědě v Maple & Ash.“