Noční cesta do New Yorku

Jel směrem k domovu a přemýšlel, bylo krátce po půlnoci, z radia hrála nějaká pomalá rocková balada, ideální na uspání těch, co trávili tyhle noční hodiny za volantem. Byl od New Yorku ještě nějakých sto padesát mil a už teď usínal, otevřel všechny čtyři okýnka až dolů a vypnul tempomat, pojede ručně a bude doufat, že chladný noční vzduch mu nedovolí usnout. Proč to vlastně dělal? Proč vezl tu děvku z ulice dvě stě mil jen proto, aby ho uchránil před Máriem? Mohlo by mu to přece být jedno, ne? Viděl se s ní všehovšudy šestkrát v životě, poprvé v té hospodě, kdy k němu přišla a nabídla se mu za prachsprostých pár babek. Laciná štětka z ulice, nic víc, takových bylo po New Yorku tolik, že o jednu míň či víc, bylo to ve výsledku jedno. Brzy by jeho místo nahradil někdo jiný, jiná hezká tvářička, co si řekne dvanáct dolarů za vykouření na špinavých hajzlech zaplivanýho pajzlu.

Musel se ušklíbnout a zavrtět hlavou. Martin prostě nic víc nebyl, jen hezká tvářička, co to uměla, natolik, aby s ní později řešil nějaké repete. Při čtvrtém shledání se s ním vyspal. Bez lásky a citů, jen sex dvou lidí, kteří se pramálo znali, on vlastně neznal ani jeho jméno a ani se ho na něj neptal. Nejspíš dobře tušil, že by mu ho Vinny neřekl. On mu neřekl ani důvod, proč to pro něj udělal. Proč na něj byl tak hodný vlastně? To sám netušil. Proč ho platil mnohem víc, než kolik běžně děvky z ulice brali? Proč při tom pátém shledání rozbil hubu tomu týpkovi od Mária? Mohl ho nechat proběhnout, aby Martina za tím rohem pobodal nebo ubil, tak proč to neudělal? Proč se otočil a div mu nerozbil hlavu o vlastní auto? Nebylo to citové, to věděl. Nemuselo mu na Martinovi záležet a taky nezáleželo, tohle bylo v něčem jiném. Matně si to uvědomoval, i když by to nahlas jemu nikdy nepřiznal. Nechtěl, aby mu Mário ublížil. Nechtěl, aby mu vzal život. Nebylo to jen z nenávisti vůči tomu zmagořelému pasákovi, bylo to v něčem jiném.

Vinny si povzdechl a rádio přeladil na nějakou stanici s neutahanými songy, potom hrábnul do přihrádky pod radiem a vyndal krabičku s cigaretami, jednu vytáhl a vložil mezi rty, pak ještě vyštrachal zapalovač a cigáro podpálil, zapalovač hodil na sedačku spolujezdce a vydechl kouř, ruku s cigárem přiklonil trochu k oknu, volant kvůli tomu přebral do druhé ruky a s The Number of the Beast se řítil po dálnici zpátky do Města, které nikdy nespí, hlavu si opřel o opěrku.

Věnoval Martinovi život. Dal mu možnost žít jinde, snad třeba i líp. Teď už to bylo na něm, jestli tu šanci promarní, nebo se zvedne a najde si nějakou mizernou, ale slušnou brigádu. Odpověď tušil, ale nechtěl si jí asi snad moc připouštět. Tušil, že za těch pět dní, které mu předplatil v tom motelu, si stihne najít nějakou rozpadlou vylidněnou ruinu, kde se zabydlí, vytvoří si tam kutloch, jako měl v New Yorku a začne znovu šlapat chodník. Jenže neměnilo to nic na tom, že mu tu možnost dal a odvezl ho z města, kde by ho brzy dostihla smrt, ať už by to byl jiný poskok nebo přímo Mário, stalo by se to, dřív či později.

Nestal se z něj žádný samaritán zachraňující děti ulice, to vůbec ne, ale… Vinny věděl, co ale. Potřeboval se sebou žít přinejmenším pár dalších let, jestli ho mezitím někdo neoddělá na ulici jako škodnou. Jenže on si tuhle vyhlídku moc nepřipouštěl, věděl, že musí sám žít s pocitem, že zabil dva lidi. Vždycky to bylo vlivem okolností, jednou neměl na výběr, podruhé to bylo surová pomsta, daň za to, že si ten prevít dovolil zkřivit Samovi vlásek a ohnul ho proti jeho vůli. Jenže ani tyhle skutečnosti nic neměnily na faktu, že někomu vzal syna, možná vzal někomu bráchu nebo bůhví koho jiného. Manžela asi ne, ale co třeba otce? Vzal nějakému dítěti jeho otce, ať už byl jakkoliv mizerný? To nevěděl, ale žralo ho to vnitřně… jen občas, ale určité chvíle tu byly, kdy o tom přemýšlel. Věděl, jak na něj dolehla smrt Darrena, věděl, jak by na Nancy dolehla jeho smrt, kdyby ho tenkrát ten maník zabil. Místo toho mu sám bodl do krku tu injekční stříkačku a vpustil do jeho krve jed křovináře. Byl mizerný otec, ale tušil, že by to Nancy nebylo jedno, ptala by se, a kdyby se to dověděla, byla by smutná. Byl si jistý, že by to pochopila a nebylo by jí to jedno.

Stejně jako jemu do dneška není jedno, že mu nějací zasraní arabáči zastřelili jeho velkého brášku. Nedokázal se s tím vnitřně vyrovnat, přestože už to bude osm let a stejně mu do očí lezou slzy, když se zahledí na šuplík v obývacím pokoji, kde leží Darrenovy psí známky, americká vlajka sejmutá z jeho rakve a obojek jeho pitbula. Psa, o kterého se mu měl postarat, než skončí mise. Místo toho Darrena zastřelili a Romeo ho nakonec za rok následoval nahoru, když skočil po ruce feťáka, který nakonec psovi zabodl nůž do hrudníku. Moc si nepomohl, pes se té jeho pracky nepustil ani potom a zachránil Vinovi svým zásahem život, jenže za cenu toho svého, nebylo mu už potom pomoci.

Když o tom přemýšlel, zjistil, že mu z oka unikla slza, setřel ji hřbetem ruky a odklepl popel do popelníku, který v autě vozil. Nemělo smysl upadat do sentimentu po tom, co bylo a co už není a nebude. Darren s Romeem byli mrtví a na tom nic nikdo nezmění. Byly doby, kdy nespal, bloudil po ulicích a řval do řeky. Nenáviděl celý svět, pral se s pouličními skupinkami, přičemž snad doufal, že ho někdo uzemní natrvalo. Vyčítal bráchovi, že odešel, nebyl schopný mu to odpustit. A když konečně usnul, Darren za ním chodil, ale nepromluvil, vlastně ho spíš míjel. Na ulici, v chodbě domu, v obchodě… míjel ho a ignoroval, jako by Vinnyho vůbec nevnímal. Tenkrát by si nejraději prohnal žilou něco, co sám prodával, ale nakonec to neudělal, to až potom později si začal ničit nosní přepážku kokainem.

Nakonec ho propustil. Nechal Darrena odejít a ulevilo se mu, přestal ho vídat ve snech, začal spát a znovu žít, ale do té chvíle to bylo hodně těžké. Uvědomoval si, že když zabil ty dva, zabil tím někomu dítě, nebo bráchu a věděl, že by mu někdo rád zaryl pod žebra bodák a pomalu ho vytahoval zas ven. Nezajímaly by ho důvody, proč zabíjel, vnímal by jen vlastní bolest ze ztráty blízkého a ať byl sám, jaký chtěl, potřeboval se sebou žít. Potřeboval vědět, že není špatný člověk. Bylo to ironické a vtipné od dealera, vraha a vykradače aut, ale on to tak cítil a neuměl si pomoci.

Nevadilo mu, že prodává drogy v podstatě i sotva odrostlým dětem, které patří do školy a ne na ulici. Droga je všechny pomalu ničí a nakonec je všechny zabije, nevadilo mu to, že jim to prodává. Buď to prodá on, nebo někdo jiný, nic by to na ničem neměnilo, kdyby to neprodával. Bylo mu fuk, kolik jeho klientů už umřelo, protože to přehnali, ať už schválně nebo ne. Nezáleželo mu ani na jednom z nich, nezajímaly ho jejich osudy ani život. Bral to jen jako práci, kdy si prostě vydělával nějakou cestou, která nebyla úplně čistá. Co na tom? Ty děcka by se k droze přimotali stejně, dřív nebo později, tak proč toho nevyužít pro vlastní kapsu? Jenže vražda byla úplně něco jiného.

Něco, s čím se on sám potřeboval nějak vyrovnat bez ohledu na to, že cítil zadostiučinění, když toho chlapa v Londýně mlátil a pak ho kuchnul. Cítí ten pocit vlastně pořád, ale když dostal možnost život někomu dát, proč to neudělat? Nebyl samaritán, ale byl to život za život. Vzal život svini, dal možnost žít klukovi, který svůj život nezačal nejlíp, ale třeba se zvedne, měl šanci, když nebyl na drogách. Navíc, neměl Mária v lásce, vlastně ho prakticky nenáviděl. Jeho praktiky se mu hnusily a odmítal jim přihlížet. Držel ty kluky násilím, řezal je jak koně a když se mu někdo znelíbil, nechal ho umlátit nebo umrznout na ulici, to nebyl Vinův šálek kávy. Sám dokázal feťákovi zlomit vaz, o tom žádná, ale neokrádal je. Dal jim to, za co si zaplatili, nic víc a nic míň a ono vykořisťování šlapek jejich pasákem se mu nezamlouvalo, oni by od něj neodešli, i kdyby jim nechával třetinu jejich výdělků, každý z nich byl rád za střechu nad hlavou, ale Mário jim nenechával vůbec nic, zavázal si je k sobě, a kdo utekl, nechal ho zabít pro výstrahu ostatním. Proč by ho v tom měl podporovat?

Vinny se zašklebil a típl nedopalek do popelníku, okna zavřel, jeho vlastní myšlenky ho usnout stejně nenechaly. Byl dealerem, vrahem, pouličním rváčem a hodně lidí ho považovalo za parchanta, od kterého je lepší držet se hodně daleko. Místo toho si sám sobě připadal skoro až jako změklý fotr od rodiny s pivním pupkem, co se snaží zachraňovat klučinu od Mária, jako šílený aktivista Greenpeace zachraňující jehňata před jatky. Lidumil a hodný idiot, no ne?

Povzdechl si sám nad sebou a pokračoval v jízdě do svého bytu, kam dorazil o nějaké tři hodiny později zcela vyřízený. Z auta sebral mobil a cigára se zapalovačem, nacpal je do kapsy mikiny, načež sebral odpadky, jako dva kelímky od kafe a obal z bagety, kterou koupil Martinovi u Philadelphie cestou do Baltimore. Vylezl ven, vyhodil bordel do odpadkového koše a přesunul se nahoru do bytu, kde spadl na postel a bez nějakého převlékání tvrdě usnul na neustlané posteli.