Páteční překvapení

Skoro černá mračna zakryla oblohu nad jižním Londýnem a zvedl se silný vítr, z okna jedné kanceláře v jisté stavební firmě se skoro zdálo, že musí být minimálně podvečer, ale hodiny na zdi si tiše ve svém pravidelném rytmu ukazovaly teprve půl třetí. Většina zaměstnanců byla už ale nejspíše na cestě domů, ostatně jako každé páteční odpoledne, kdy se čas v kanceláři příšerně vlekl.

Jayovi však tahle doba plně vyhovovala, jelikož už ho nikdo nerušil a mohl poklidně v kanceláři řešit vlastní záležitosti. Ačkoliv šlo taky o ekonomické věci, tahle čísla ho bavila mnohem víc a deště vytrvale bubnujícího na okap ani zatažené oblohy si nijak zvlášť nevšímal. Laxně rozsvítil lampičku na stole, když se mu začalo zdát, že už je přece jen na čtení moc málo světla, a upil kafe z hrnku vedle sebe. Neobtěžoval se ani zvednout pohled k hodinám, aby zjistil, kolikže je to vlastně hodin, že už je taková tma. Onen muž v luxusním obleku působil dojmem, že čas pro něj nehraje žádnou roli a nezáleží mu na tom, jestli je půl třetí odpoledne nebo v noci. Ostatně, doma na něj nikdo nečekal, nikam na žádnou schůzku nepospíchal, tak neměl důvod ztrácet čas zajímáním se o něj.

Z jeho čísel ho nakonec přece jen něco vyrušilo. Tiché zaklepání na dveře proti němu nešlo přeslechnout a on se o to ani nepokusil. Konečně zvedl pohled k hodinám, zamračil se a sáhl pod desku stolu na vrchní desku šuplíků, kde měl položenou odjištěnou Berettu. Vždy připravený, vždy schopný okamžitě střílet – zakládal si na tom. Ostatně být pozadu, byť jen o vteřinu, se mu v jeho práci vždycky mohlo šeredně vymstít. To věděl on a všichni ostatní, kteří podnikali v téhle branži, ve které rozhodně nešlo o betonové tvárnice a postavení cihel ve zdi.

„Dále,“ vyzval řezavě neznámou osobu za dveřmi, která si dovolila přijít bez pozvání. V tuhle dobu to nemohl být nikdo z firmy a žádnou schůzku neměl na programu. Bez ohlášení za ním chodil jen jeho bráška, který ovšem nikdy neztrácel čas nějakým klepáním. Bez ohledu na to, jestli Jayovi bylo sedm a dělal si v pokoji domácí úkoly, nebo třicet a byl s někým v posteli v ne úplně dobrém rozpoložení na velkomyslné dohady o byznysu. Ale to byl prostě Brett. Pevněji sevřel rukojeť pistole, když se dveře otevřely, a jakmile poznal tvář vcházející osoby, neskryl ve vlastním výrazu překvapení. Jeho věčný pokerface se právě rozsypal na jedné nečekané návštěvě. „Zrovna tady bych Vás neočekával, pane Peterssone,“ rychlé skrytí emocí a překvapení, zbraň se nerozpakoval vytáhnout na stůl, ale nezamířil.

„Vážně? A já bych řekl, že jste mě čekat měl, zvlášť, když po mně jde půlka vašich čmuchalů. Skoro bych řekl, že jste o mně měl vědět už ve chvíli, kdy jsem parkoval,“ chladný hlas muže s jemným cizineckým přízvukem se zařízne. Muž bez váhání za sebou zavře dveře a dojde se posadit proti svému někdejšímu zaměstnavateli, odjištěnou zbraň jakoby neviděl. Neděsí ho, proč by měla?

Jay však jeho poznámku přejde bez dalších emocí. „Co vás sem za mnou přivádí po čtvrt roce schovávání, nočních útěků a kliček?“ Ano, tohle nečekal. Musel uznat, že v tom unikání byl setsakra dobrý, tak proč se teď přišel vzdát? Nic jiného to být nemohlo, pokud se tu nechtěl třeba demonstrativně odpálit nějakou trhavinou skrytou pod bundou, ale tomu nevěřil. Tak co to bylo?

„Vzdávám se,“ sdělí mu bez emocí. Prohrál, proč to popírat.

„Jen tak? Asi chci vysvětlení, proč jste se najednou rozhodl přijít sem a skončit tu hru na honěnou,“ chce to vědět, nezabije ho dřív, než se tohle dozví, ale něco mu říkalo, že násilí nebude třeba. V těch očích nebyl boj, ale rezignace. Nenávist, ale ne touha válčit do posledního dechu. Znal rezignované oči, a na tomhle muži byly tak křiklavé, tak příšerně výrazné…

„Mám podmínku. Pokud ji splníte, odjedu s Vámi bez odporu,“ přejde jeho otázku, nemá z něj strach, ostatně proč by měl? Stejně umře.

„Nejste v situaci, abyste si kladl podmínky,“ sdělí mu kousavě a stáhne obočí.

„Odvolejte si hned teď tu pedofilní svini, která stepuje před školkou mého syna, pak zavolejte do Corku a stáhněte si ty svoje sráče, kteří sledují mého bratra a jeho rodinu. Teď a tady přede mnou,“ nezareaguje na jeho připomínku, je mu to jedno, v jaké situaci je či není, nemá na výběr. Úsměv, který se mihne ve tváři toho arogantního sráče proti němu ho pobouří a zúží zorničky sám.

„Lens není pedofil, ale jistě, to je samozřejmost, že vaši rodinu definitivně nechám být, jakmile bude po všem,“ sdělí mu bez zájmu o jeho pobouřenost. Volnou rukou sáhne po telefonu a své lidi jediným, vlastně dvěma příkazy odvolá. Teď už nemá důvod je dál na případu držet a dál jim platit tučné výplaty za to, že dělají svou špinavou práci zatraceně dobře a zjevně velice efektivně. Výraz muže znovu spadne do rezignace, o to příjemnější to bude. „A teď Vy… zavolám sem teď Angieho, se kterým bez dalších blbostí odjedete. Zhruba za dvě hodiny se uvidíme znovu,“ oznámí mu mírně, avšak tvrdě, jen lehce pozvedne hlaveň pistole, ač je to zbytečné, muž proti němu jen přikývne.

#

Jay přijel do garáže zhruba po dvou a půl hodinách od chvíle, co si Andílek v jeho kanceláři vyzvedl pana Peterssona, nasadil mu policejní pouta a odvezl sem. Konečně si to vyřídí s člověkem, který ho chtěl poslat sednout… ne na hodně dlouho, ale na pořád. Zneužil důvěry a nyní se mu sám vydal, jak poetické.

Otevřel dveře garáže bez ohledu na to, že cestou ke vchodu trochu zmokl, což se příliš nehodilo k jeho dojmu nablýskané elegance, ale tady v garáži to nikoho nezajímalo. Angie seděl u stolu a na svého zaměstnavatele přikývl, tichý a rutinní pozdrav, který pro něj byl tady zcela typický a Jay mu to trpěl. Pan Petterson seděl v rohu, připoutaný k tyči s rukama za zády. Měl skloněnou hlavu a zavřené oči, byl jinde. Znal tyhle chvíle, už je viděl mnohokrát. Vždycky to znamenalo jediné – nebudou problémy.

„Připrav ho, Angie,“ oznámí mu laxně a Angie přikývne, načež se přesune k muži, kterého odpoutá a pomůže mu na nohy. Vstává těžce, ale nebrání se, jako poklidný smířený beránek dojde zhruba do středu místnosti pod hák, který tam visí pro jiné případy. Lehký tlak na levé rameno a ruku, za kterou ho na to místo Andílek dovedl, ho donutí poklesnout na kolena, hlavu skloní a zaciví na vlastně až překvapivě čistou podlahu. Tak tady to skončí

Jay se přesune za jeho záda mlčky a slabě se ho dotkne na rameni. Nemá to rád, ale je to nutné. Porušil pravidla a to se zkrátka neodpouští. Tichá modlitba, která není určena uším popravčího, ale Jay si jí přesto všimne díky Angiemu, který slabě zúží oči ve snaze odezírat, pak pohled odvrátí, jakmile to muž dokončí.

„Připravený?“ zeptá se tiše a z pouzdra u opasku vyndá pistoli. Smith and Wesson, ráže .45, rychlé a účinné řešení většiny životních problémů. Namíří mu ji seshora na hlavu, ale nedotkne se. Muž na jeho otázku neodpoví, jen po krátkém zaváhání slabě přikývne. Zvuk výstřelu si nestihne uvědomit.