Přesčas

Jay se hrabal v papírech ve své kanceláři, přestože vlastně netušil, co konkrétně hledá. Nečekané zaklepání na dveře ho probralo z letargie. Zamračil se a pohlédl na hodiny, bylo krátce po sedmé večer. A to si říkal, že pojede domů brzy a nezkysne tu déle než do šesti. „Pojď dál, Chrisi,“ zahučel ke dveřím. Za nimi nemohl být nikdo jiný než jeho ochranka.

Nemýlil se. Když se dveře otevřely, stál v nich Chris v rozhaleném tmavém saku, pod kterým měl bílou košili bez kravaty. Poslední knoflík u krku byl nedbale rozepnutý. Kohokoliv jiného by za tuhle nedbalost sjel, ale on měl v tomhle výsostní právo. Chris zůstal stát s jednou rukou na klice dveří, druhou se zavěsil do jejich rámu a vyslal k němu tázavý pohled. „Myslel jsem, že jsi chtěl být doma v šest. Je čtvrt na osm,“ informoval ho líně. Jemu samotnému bylo většinou úplně jedno, v kolik jeho šéf skončí v práci. Dnešní večer nebyl výjimkou. Byl ženatý s prací… protože to znělo líp, než že je ženatý s Jayem. Pravda byla ovšem více v tom druhém tvrzení. Jeho režim řídilo jen to, kde se Jay rozhodl nacházet.

„Myslím, že jako budík by ses neosvědčil,“ informoval ho suše Jay, načež mu ve tváři projel křivý škleb. Hlavou pokynul k protější židli, aby mu jeho ochranka nevystála ve dveřích důlek… nebo nestrhla futra.

„To ty tady máš patent na chorobnou dochvilnost,“ opáčil Chris a poslušně prošel do vkusně zařízené kanceláře svého šéfa. Zavřel za sebou dveře a došel se posadit do pohodlného křesla, ve kterém strávil mnoho večerů, když se Jay rozhodl pracovat do noci. Po usazení se tázavě zahleděl do jeho tváře. Jay mu přišel v posledních dnech trochu roztržitý a on netušil proč. Obvykle měl dobrý přehled o jeho náladách i o tom, co je vyvolalo. Ne, že by se Jay často svěřoval, ale Chris s ním trávil příliš mnoho času, aby byl schopen svého šéfa číst. Jeho umění spočívalo ve výborné schopnosti všímat si neverbální komunikace a Jay, ač měl věčně nasazený dokonalý pokerface, komunikoval stejně jako jiní i když si toho většinu času nebyl vědom. Chris nepoznal člověka, který by dokázal tělem lhát a považoval to v podstatě za nemožné.

„Ano a je naprosto neuvěřitelné, že sis tuto vlastnost za celých devět let neosvojil,“ smečoval Jay vítězně a shrnul papíry na stole, kterými se asi dvacet minut bezcílně přehraboval. Chris mu věnoval jen nevinný úsměv. „Doufám, že Ti to zdržení nezhatilo nějaké plány na večer,“ zvedl k němu zpět pohled poté, co papíry uklidil do šuplíku. Znělo to jako zdvořilé konstatování, přesto v tom byl ve skutečnosti zcela upřímný zájem. Už jen proto, že Jay vůči němu neházel žádné zdvořilostní fráze. Ty si nechával pro klienty a obchodní partnery, ale neměl je ve slovníku, který používal vůči své ochrance.

„Ne, ale očekával jsem, že ty se chystáš k nějaké romantické večeři nebo divadlu,“ Chris pokrčil výmluvně rameny. Nevěděl, jestli nezachází příliš daleko. Bylo to vůbec poprvé, co na Jayovu družku takovýmto způsobem narazil a tušil, že tenhle led bude možná příliš tenký i na něj. Jay se jen nerad svěřoval, o to méně s osobními věcmi. Natož takhle osobními. Většinu času byl naprosto uzavřený před okolím a působil dojmem, že na světě neexistuje nic, co by ho mohlo rozházet. Ve skutečnosti Jay nebyl o tolik jiný než ostatní. Jediný rozdíl byl, že spatřit jeho skutečné emoce, bylo složité. Někdy měl dojem, že je raději nevidí ani sám Jay. On je za ty roky viděl pokaždé. Drobné signály, drobné odlišnosti v maličkostech, které by téměř kdokoliv přehlédl. Ale on ne. Jeho oko bylo trénované k tomu, aby si těchhle věcí všímalo. Často k nelibosti samotného šéfa, který mu ale jen sotva mohl zakázat jeho přirozenost – všímat si a vidět to, co jiní nevidí.

„Claudia má dneska večer práci,“ zavrtěl hlavou mírně a po nějaké nedůtklivosti nebylo ani stopy. Byl ve zvláštní náladě. Neznamenalo to, že by se byl ochotný svěřovat komukoliv, kdo by za ním přišel, ale Chris už dlouhou dobu patřil mezi zvláštní skupinu lidí kolem něj. Netušil, jestli by ho mohl označit za přítele, jeho vnímání lidí kolem bylo značně pokřivené tím, kým byl. Matně si uvědomoval, že to, co se z něj stalo, není vina Bretta, ale toho, v jaké branži se pohybuje. Musel očekávat vždycky to nejhorší a jen díky tomu nikdy nemohl být překvapen. Sázel na lidskou přirozenost a tak trochu zapomínal, že někteří v jeho okolí nejsou obchodníci. Bylo to jednodušší, ale některé maličkosti se kvůli tomu vytratily z jeho vědomí.

„Mrzí Tě to?“ optal se, aniž by tušil, kam až ho Jay nechá zajít. Jeho zájem byl však upřímný, sledoval jeho tvář.

„Ne, práce je podstatná. Nemůžeme se na všechno vykašlat, není nám patnáct,“ zavrtěl hlavou a vydechl, netušil, jestli je tohle doba, kdy se chce svěřovat. Ačkoliv, nikdy nebyla doba, kdy by se chtěl svěřovat, to byl ten problém.

„Stalo se z toho víc než jen příjemné večery… nemyslím si, že by ses kvůli tomu měl cítit špatně, Jayi,“ odtušil opatrně. Přímo cítil, jak pod nohama není ani ten tenký led, ale jen voda a brzy ho jeho zaměstnavatel přitopí. Jenže se nestalo, Jay zůstal klidný a v jeho tváři nebyla ani stopa po agresi či té zdi, kterou si stavěl, když se jejich rozhovor dostal někam, kam ho už nechtěl pustit. Ne, zůstával vůči němu prazvláštně otevřený a naprosto pozorný. Chris netušil, čím je to způsobeno, ale byl si jistý, že ne alkoholem.

„Myslím, že jsem na tohle trochu starej a nechci se naplňovat senilitou o tom, že je v tom víc než jen příjemné večery,“ opáčil a zavrtěl zatvrzele hlavou jako mezek před dlouhým kopcem. Nebylo obvyklé, aby na něco nahlížel takhle negativně, ale jakmile se jednalo o jeho společnou postel s Claudií, stával se z něj nabručený skeptik na ránu. Sledoval to na sobě už pár měsíců a teď to tak nějak vybublalo nad těmi papíry, aniž by měl ponětí, proč.

„Měl by ses už hnout z místa. Tohle přešlapování ti nikdy nesvědčilo. Zaprvé Tě takhle nerad vidím a za druhé si myslím, že se v ní mýlíš,“ pronesl přesvědčivě a vstal. Věděl, že zašel dál než by měl, přestože od Jaye žádné varování nepřišlo ani tentokrát.

Místo toho se zvedl a posbíral věci ze stolu, kde měl odložené klíče a mobil, zpod stolu vyndal svoji věrnou Berettu a zastrčil ji do pouzdra pod sakem. Chris na něj počkal u dveří a dál nic neřekl. Doprovodil svého šéfa k připravenému autu a přidržel mu zadní dveře za spolujezdcem, než nastoupil sám dopředu vedle řidiče. Celou cestu bedlivě sledoval své okolí a přestal s tím až ve chvíli, kdy Jaye bezpečně předal ochrance u jeho vily.