Vinnyho přemítání

Vinny seděl v křesle bez hnutí už dobrých deset minut. Hadí oči, které byly způsobeny kontaktními čočkami, naprázdno zíraly před sebe do kuchyně. Pohodlně roztažené nohy a ruce složené volně na břiše, nepohnul se a v bytě panovalo, kromě tikotu hodin, naprosté ticho. Skoro by se mohlo zdát, že je osoba v křesle už po smrti. Vinnyho dech byl mělký a tichý, téměř jako kdyby nedýchal.

Byl zcela zabrán do svých myšlenek a úvah. Sam mu teprve před pár hodinami málem dal kopačky a on tu jen seděl, nebyl vzteklý ani smutný, postavil se k tomu jako k holému faktu. Téměř by mu byl v tu chvíli schopen říct: „Tak jdi,“ ale proč? Měl ho přece rád nebo ne? Rozbil držku chlapovi od Lucase jen proto, že si dovolil na Sama sáhnout. Přesto ho zraňoval, mnohdy snad i úmyslně z vlastního vzteku a frustrace. Nedokázal se pochopit ani on sám. Sam byl zvířátko, které si uměl nevybíravě chránit, ale zároveň byl ochoten do něj kopnout. Jediné, co věděl a uvědomoval si to, byl fakt, že ho nemiluje. Ne, Sam nikdy nedosáhl stavu, kdyby o něm mohl říct, že ho miluje. Nemohl, prostě to nešlo. Tenhle stav získal někdo jinej a on se toho zbavit sám nedokázal, nedokázal na tom cokoliv změnit, i když by to udělal strašně rád. Adrian.

Miloval ho a vlastně zároveň nenáviděl, zvláštní druh lásky. Šel by přes mrtvoly kohokoliv, pokud by to Adrimu nějak pomohlo nebo dokonce ochránilo. Nedokázal si pomoct, ačkoliv dobře věděl, že partnerský vztah by mezi nimi nikdy fungovat nemohl. Na to byli oba až příliš sví a osobití, neuměli se jeden druhému příliš podřizovat, proto to taky tak vypadalo, když už mezi nimi k něčemu došlo. Jistě, smířil se s tím už dávno, že Adrian nikdy nebude jeho, ale někde hluboko uvnitř to bylo pořád. Stále otevřená hluboká rána, ze které tepala horká krev a nešla zastavit. Pořád a pořád, kdykoliv ho viděl, vždycky měl nutkání řešit tu záležitost jinak než tím ledovým klidem a ten malý parchant? Tak strašně rád by mu přitlačil na krkavici ostří jehly, kterou nosil pod bundou. Díval by se, jak ten zmetek umírá v bolestech na špinavé zemi ulice do několika málo minut, rozpadla by se mu krev a nikdo už by mu nepomohl. Trhnul hlavou. „Kurva,“ zasyčel trochu vztekle, aby zaplašil podobné myšlenky. Jeho hlava to přehnala, nad tímhle uvažovat prostě nechtěl. Nikdy by Jackiemu nezkřivil vlas, ne snad proto, že by ho tak okouzlil jako Adriho, ale ublížit jemu by znamenalo ublížit Adrimu, a tomu on ublížit nechtěl. Chtěl zachovat alespoň to málo, co mezi nimi zůstalo a kdyby Jackieho napadl, nemohl by počítat ani s tím málem, tím si byl také jistý.

Zvrátil hlavu dozadu a oči zavřel, nuceně myšlenky vrátil tam, kde měly být, tedy u Sama. Co s ním? Fajn, nemiloval ho, ale lhostejný mu také rozhodně nebyl. Věděl, že ho zraňuje, když mu o sobě vědět a při své práci takové neozývání mohlo znamenat skutečně cokoliv. Jenže on měl jen velice hrubou představu, jak a s čím pracuje. Nebo možná naivní představu? Ne, to asi ne. Přesto s ním ale setrvával a asi k němu něco cítil, ale proč? Sam byl slušňáček, proč se zahazoval s dealerem a vrahem? Jasně, o tom, že Vinny už někdy někoho zabil, nevěděl, ale že dealuje, to tušil velice dobře.

Utápěl se v minulosti…Adrian byl ve skutečnosti minulostí, na které ale stále přílišně lpěl a odmítal ji pustit jen do vzpomínek. Jenže dokud to neudělá, nikdy k Samovi nemůže cítit něco víc, prostě to nepůjde, jenže odtrhnout se od minulosti a upřednostnit někoho jiného bylo příliš těžké. Nebo to možná jen stále udělat nechtěl. Dělal chybu a věděl to až příliš dobře. Ale stojí za to Sam vůbec? Nebude přece jen lepší to utnout a najít si někoho, ke komu přejde samovolně do lásky, aniž by musel takhle bádat? Blbost…nikdo takovej se nenajde, dokud Adri bude okupovat kolej číslo jedna. Není to o Samovi a vlastně to není ani o Adrianovi, je to čistě o něm a jeho hlavě.

Až ta pochopí, že se nemá cenu topit někde, kde už dávno není voda, pak to bude ok. Proč ho prostě nenechá jít? Darrena nechal odejít, smířil se s jeho ztrátou, a to skutečně jeho bratr byl, byla to stejná krev, a přesto bylo daleko jednodušší nechat odejít jeho, než Adriho. Bylo to pro něj snazší, ačkoliv jeho bratr zemřel, ale Adri stále žije. Proč je to tedy, kurva, tak těžké?

„Proč?“ Vinny vyslovil tu otázku nahlas a otevřel při ní oči, zacivěl bezduše do bílého stropu a párkrát zamrkal. Nemělo smysl dál to zkoumat, víc už nevymyslí, dokud neudělá to, co už měl udělat před tím rokem. Zvedl se z křesla a zamířil do předsíně, kde na sebe hodil bundu, poté zmizel do ulic velkoměsta. Nutně si musel vyčistit hlavu.