Výslechová metoda

Angel seděl na židli ve svém potemnělém království a vyčkával, než se probudí jeho Šípková Růženka z nepohodlného spánku, nebo možná lépe řečeno bezvědomí. Sám si pokojně dopřával cigaretu a přitom pozoroval asi čtyřicetiletého muže, jenž byl přivázán ke sloupku uprostřed místnosti. Byl to malý oplácaný mužík s tlustým obličejem, křivým nosem a řídnoucími vlasy. Na sobě měl botasky, modré džíny a neformální kostkovou košili. Pan Lewis Bowen.

Úkol, který dostal od Jaye, byl zcela jasný. Bylo třeba dostat pana Bowena do stavu, kdy bude ochoten mluvit a Angieho zaměstnavatel přijede až k hotovému. Nešlo o nic výjimečného, Jay se ve většině případů vůbec neúčastnil Angieho metod, jak rozmluvit zarputilé Angličany. Své pravé ruce v tomto ohledu důvěřoval a neměl potřebu ho kontrolovat. Angel dobře věděl, co si smí dovolit, jaké tresty se za co udílí a znal hranici, za kterou se nikdy nesměl samovolně dostat. Byla to jasně definovaná, i když nepsaná pravidla postu, který zastával ve Firmě. Příslovečně by šel možná označit za kata, přestože to obvykle nebyl on, kdo usmrcoval nepohodlné osoby.

Pomalu vstal, udusil cigaretu v popelníku a přesunul se k bezvládnému muži, který stále ještě nepřišel k sobě. Jeho věznitel už ale ztratil trpělivost a rozhodl se, že ho probudí sám a po svém. Věnoval mu k tomu účelu nesurovou ránu pěstí do břicha, jen tak na probuzení a vlastní rozehřátí. Lewis Bowen byl rázem vzhůru a nedržet ho provazy, zřejmě by se sesul k zemi jako pytel brambor. Zahučel a zacukal sebou v poutech, které mu držely ruce pevně za zády.

„Kde… kde to jsem?“ zaskučel, ve výhledu mu bránil černý pytel, který měl kolem krku pevně zafixovaný koženým řemínkem. Ten ho ani zdánlivě nedusil, pouze mu znemožňoval stáhnutí černé látky z hlavy. Neměl tedy příležitost vidět nic z dřevěné stodoly, ve které se ocitl za stavu bezvědomí. Napravo od nich byl ve stěně kohoutek a pod ním modrý kýbl s vodou. Nalevo byla umístěna dřevěná široká lavice, jejíž jedna strana byla podložená betonovými tvárnicemi a z druhé strany ležel přes lavici šedivý hadr. Za Angelovými zády byla velká vrata na dálkové ovládání, dalo se tedy sem dovnitř pohodlně zajet i s dodávkou. V potemnělém nejzazším rohu stodoly stálo děsivě vyhlížející křeslo, které disponovalo koženými řemeny k připoutání oběti. Vedle něj byl kovový instrumentační vozík, na kterém leželo několik nástrojů, například zubařské kleště. O kousek vlevo byl u stěny přiražený dřevěný stolek s popelníkem a dvě židle. Jeho věznitel měl své temné království vybaveno precizně a do detailu.

„Na tom nezáleží,“ odsekl, vlastně ale docela zdvořile. Rozhodl se jeho dotaz neignorovat, přestože mohl. „Důležitější je, proč jsi tady a jestli jsi ochotný mluvit s panem Eskinem,“ dal mu tiše a výhružně na výběr. Může mluvit a pak to nebude bolet, v opačném případě… no… bude si za to moct sám.

„Naser si,“ zahučel muž o poznání nepříjemněji a odhodlaněji sebou zaškubal v poutech, dokud neobdržel tvrdou ránu do obličeje. Zaslepující pytel na hlavě znemožňoval dobře mířit, i když Angel svůj útok směřoval zhruba někam do lícní kosti. Spoutaný muž před ním zabědoval, ale vzpouzel se dál, zřejmě s vidinou toho, že provazy povolí. Jeho věznitel si jimi byl zcela jistý a věnoval mu bez rozpaků tvrdý kopanec teniskou někam do žaludku. Muž znovu zabědoval a konečně se přestal vzpouzet. Předklonil se tolik, kolik mu spoutání dovolovalo. Díky pytli na hlavě nebylo poznat, jestli mu kopanec jen vyrazil dech, nebo i žaludeční šťávy. Nahlas funěl a za tu krátkou chvíli si stihl propotit vršek košile. Dalo se předpokládat, že svůj prasečí obličej měl teď schvácený potem a rudý jako rajče.

„Já nic nevim,“ zakňučel plačtivě mezi funěním a Angel se po tomto projevu spokojeně pousmál. Od absolutní uzavřenosti se během dvou ran dostal do nevědomosti. Ještě chvíli a mohlo by to už k něčemu být, což mu naprosto vyhovovalo.

„To je blbý, protože pan Eskin má pocit, že víš moc dobře,“ utrousil pohrdavě a věnoval mu další ránu, znovu pěstí a tentokrát do žeber. Obvykle neměl problém někoho dlouze mlátit, ale tohle ho vlastně ani moc nebavilo. Docela rád by to měl rychle za sebou, aby se mohl jít věnovat něčemu příjemnějšímu. Lewis Bowen byl idiot, který si mohl sám za to, do jaké situace se dostal. Byl to zavšivený podvraťák, kterého na ulici spíš nakopnete, než abyste nad ním projevili jakoukoliv lítost. Neměl ani takovou cenu, aby Jayovi stál za likvidaci. Svůj osud tak měl opravdu jen ve vlastních rukou. Stačilo, aby začal mluvit, nic víc nebylo nutné.

„Já nic nevím, pusť mě, prosím! Prosím! Je mi zle!“ kňučel bolestně Bowen a kroutil se, jak se snažil chránit kolenem. Zvedal nohy a křížil je před sebou, aby případná rána šla do nich, místo do břicha. Angela přes pytel nemohl vidět, takže se nemohl na žádnou ránu dopředu připravit, zpevnit se. Nesvázané nohy byly to jediné, co mu poskytovalo slabou ochranu břicha. Jenže neudržel rovnováhu, takže je musel v pravidelných intervalech po pár vteřinách střídat. Vypadal komicky. Trochu jako panáček, kterému se opravdu moc chce čůrat, ale záchodová kabinka je beznadějně obsazená někým, kdo si ještě nedočetl složení aromatického spreje.

Angie ho sledoval s pozvednutým obočím, než mu bezděčně dupnul na nohu, kterou zrovna nechal na zemi. Bowen zabědoval a přestal stepovat. Dýchal a kroutil se, jako by právě uběhl maraton. Nějak se mu podařilo propotit i části pytle, které mu přiléhaly těsně k hlavě. Jeho věznitel tomu ale nevěnoval žádnou pozornost, stejně jako jeho prosbám a nářkům. Bowen věděl velmi dobře, vše ostatní byla jen hloupá výmluva nevím – neznám – neumím – nepamatuju si. A tuhle hradbu hloupých výmluv musel prorazit. To byla jeho práce, ne lítost nebo naivní důvěra.

„Prosím, prosím, vážně nic nevím!“ kňoural muž dál jako nakopnuté štěně. Znělo to, jako by skutečně brečel. Neměl absolutně žádnou výdrž k tomu, aby zvládal fyzický nátlak a Angel měl přece jen dost tvrdou vyřídilku. Jenže ani přes svou zbědovanost a ukňouranost nevzbuzoval v bývalém vojákovi žádnou lítost. Byl pro něj vlastně ještě nechutnější než za normálních okolností.

„Tak už kurva urychleně věz, protože mě vážně nebavíš,“ zasyčel mu Angel zblízka do ucha a vytáhl z pouzdra u opasku pistoli. Její hlaveň mu namáčkl nepříjemně pod bradu, načež nechal zaznít do jeho funění cvaknutí pojistky, aby tomu gestu dodal větší efekt. Chtěl to mít rychle za sebou a nepárat se tu s tím obejdou dalších několik hodin. Věřil, že už není třeba dalších ran, protože odjištěná pistole u hlavy teď udělá z hlediska psychologického efektu mnohem víc. Cílem nebylo ho zmalovat do fialova, ale získat od něj informace nejrychlejší a nejúčinnější cestou.

„Ne… nemůžu… dýchat“ zabědoval muž přiškrceně, jakmile se mu pod bradou ocitla odjištěná pistole. Jeho hrudník přestal tvořit pravidelný pohyb, spíš to vypadalo jako série krátkých nádechů bez jakéhokoliv výdechu. Tohle vůbec nebylo dobře. Angel se zamračil a pistoli spěšně uklidil, načež jednou rukou uvolnil nákrční řemínek a strhl Bowenovi pytel z hlavy. Muž byl ve tváři bledý, oči měl doširoka otevřené a zorničky rozšířené. Byl zpocený a zoufale bojoval o každý nádech. Divoce sebou zazmítal, ruce v provazech mu zaškubaly bez ohledu na to, jak moc si tím rozdíral zápěstí. Jeho snaha uvolnit si ruce byla ale spíše kontraproduktivní, Angie mu musel ruce pevně přichytit, aby dokázal uvolnit uzly. Pracoval rychle, ale přesto příliš pomalu.

Bowen se náhle se zaskučením křečovitě vzepjal, načež se zcela zhroutil do posledního provazu, který ho poutal ke sloupu. Angel ho spěšně uvolnil jednou rukou a druhou využil k tomu, aby zbrzdil padající bezvládné tělo. Pod jeho vahou v první chvíli trochu podklesl, ale přesto se mu ho podařilo zachytit a docela opatrně složit na podlahu. Nezmatkoval, pokusil se nahmatat puls na krkavici, ale nic nenašel. Dýchání se stalo prakticky neviditelné a pohled hnědých očí, které zůstaly otevřené, byl zcela nepřítomný.

 „Do hajzlu!“ ulevil si docela nahlas Angel a roztrhl zapínání kostkované košile, aby odkryl mužův hrudník. Pak narychlo aktivoval na chytrých hodinkách hlasové vytáčení. „Mike Dalton dva!“ Houkl naléhavě na virtuálního asistenta a zahájil masáž srdce. Tělem muže viditelně projela křeč a jeho zorničky se ještě o něco víc rozšířily.

Doktor telefon zvedl prakticky okamžitě a nepotřeboval slyšet ani adresu, na které se volající nachází. Vydal se za nimi bez meškání, ale přesto mu cesta zabrala okolo dvaceti minut. Vrazil do stodoly jako velká voda s defibrilátorem a Angieho docela tvrdě odstrčil od bezvládného těla na zemi, ani jeden se nezdržoval jakýmkoliv pozdravem. Angel se po kolenou odtáhl, aby mu udělal více prostoru. Zůstal bezmocně sedět na zemi s nakrčeným čelem a celou dobu sledoval doktora při resuscitaci, o kterou se snažil dalších dvacet nebo třicet minut. Jenže marně, ten muž neměl puls ani tlak, nedýchal. Lewis Bowen zemřel.

Angie seděl vedle mrtvého těla na zemi a zíral do jeho tváře. „Do prdele,“ zamumlal několikrát tiše a ztěžka polkl. Doktor mrtvému zavřel oči a poplácal slabě Angieho po zádech, načež se přesunul ven do svého auta, kde zůstal sedět. Nemluvili spolu, neřekli si ani slovo od chvíle, kdy mu přijel na pomoc. Doktor věděl, že tato smrt nebyla v plánu a je tedy třeba, aby počkal na místě. Zato Angel měl v hlavě vymeteno. Tohle byl prostě obrovský průser.

Po možná dvou minutách bezděčného zírání na čerstvou mrtvolu se konečně pohnul. Ztěžka vydechl a vydrápal se na zdřevěnělé nohy, načež na chytrých hodinkách vyvolal číslo Jaye Eskina. Ten to zvedl po dvou zazvoněních. „To bylo rychlé. Už něco řekl?“ zeptal se ho zaměstnavatel v zatím naivní nevědomosti.

„Ne… on… on mi tu umřel,“ sdělil mu to nakonec bez vytáček. Nemělo smysl chodit kolem horké kaše a zapírat. „Ale já za to vážně nemůžu, neudělal jsem nic tak zásadního,“ měl potřebu se hájit. Okamžitě. Tu vinu na sobě nechtěl nechat, i když sám dobře věděl, že mu tahle obhajoba rozhodně nepomůže.

Jay Eskin mlčel. Docela dlouho. „Volal jsi doktora?“, zeptal se ho nakonec velice chladně. Jeho hlas byl natolik odměřený, že Angiemu div nezamrzl mikrofon v hodinkách.

„Je tady, jenže ho neoživil ani on,“ zamumlal bezbarvě. Samozřejmě, že volal doktora, není přece debil.

„Fajn, tak ať tam počká. Jedu tam,“ zavrčel a típnul mu to. Znamenalo to jediné – tornádo přichází a nebylo kam se schovat.

Angel tiše vzdychl a přesunul se zpět ke stolu, u kterého seděl předtím a zapálil si další cigaretu. Ani ho nenapadlo, aby šel ven. Věděl, že doktor nikam neodjede, přece jen už se trochu znali. V myšlenkách si přehrával celou událost ve snaze zjistit, kdy mohl toho muže zabít, která z těch ran mohla způsobit zástavu srdce, ale na nic kloudného nepřišel. Nešetřil ho, odjištěná pistole pod bradou působila dost drsně, ale zatím se mu nestalo, že by to někdo nepřežil. Budiž, občas se stalo, že se nějaké slabší povaze uvolnil svěrač, ale zástava? To jako vážně? Angel tomu pořád nemohl věřit, jenže nezakrytá mrtvola ležela jen kousek od něj. Stalo se to.

Přemýšlení mu utnul rázný příchod jeho zaměstnavatele. Jay nejdřív zabodl pohled do mrtvého těla Lewise Bowena a následně ho plynule přesunul na Angela, ke kterému rázně zamířil. Angie udusil cigaretu a vstal právě včas, aby ho Jay krátce a pevně chytil za límec armádní bundy. Bylo to výhružné a zlostné, ale trvalo to jen krátký okamžik. Vlastně si ani pořádně nestačil uvědomit, že ho Jay popadl.

„Říkal jsem ti, že to má přežít,“ zavrčel k němu podrážděně, ale neměl snahu ho znovu chytat, nebo ho dokonce udeřit. Zůstal nicméně stát těsně před ním a zcela bez rozpaků mu narušoval osobní prostor. Jay ho nikdy fyzicky nenapadl a Angel si ani nepamatoval, že by jeho zaměstnavatel osobně někdy rozbil někomu hubu. Pokud už byl dost nepříčetný na to, aby udržel ruce v klidu, chytal lidi za svršek a přirážel je ke zdi. V úplně nejhorším případě rovnou střílel do hrudi. Nikdy se však neuchýlil k ponižujícím fackám, kopancům, bití holí a podobným věcem. Nebyl to jeho styl. Pokud bylo třeba někoho trestat silou, řešil to za něj Angie. Někdy dokonce to nebyl ani Jay, kdo rozhodl o tom, kdo si po tlamě zaslouží a kdo nikoliv. Důvěřoval v Angelovo výkonnou, ale i soudní moc. Jenže teď se zdálo, že je tato důvěra nenávratně pošramocena. Jeho kat selhal a zabil někoho, koho neměl.

„Já vím, nic jsem taky neudělal pro to, abych ho zabil sám,“ ohradil se tiše a docela v klidu. Nemělo smysl, aby pustili uzdu emocím oba dva. Auru nasranosti přenechával svému šéfovi a musel uznat, že byla vlastně vcelku oprávněná. On sice dobře věděl, že to nepřehnal, jenže to nemohl nijak dokázat. Jay mu mohl věřit, ale nemusel. A teď momentálně to vypadalo, že by mu neuvěřil ani představení vlastní matky.

„Řekl ti aspoň něco?“ zasyčel a zjevně se i snažil uklidnit, což mu ovšem zoufale nešlo. Z chladných šedomodrých očí mu pomalu lítaly blesky a zapalovaly všechno kolem. Měl obrovskou chuť Angieho zaškrtit, odprásknout, obživit a pohřbít zaživa. Jenže na to byl jeho kat až příliš cenný, i navzdory svému nynějšímu pochybení.

„Ne,“ zavrtěl hlavou a velmi pomalu zvedl ruce v obranném gestu. Nechtěl Jaye štvát víc, už takhle to docela stačilo. Nemělo momentálně smysl cokoliv vysvětlovat nebo se snažit hájit. Akorát by ho víc naštval, což by taky mohlo mít fatální důsledky. Angie teď musel vážit každé slovo, protože cokoliv nepatřičného by ho mohlo stát krk, jak si velmi dobře uvědomoval.

Jay po jeho odpovědi zúžil nebezpečně oči, přesto od něj ustoupil o krok dál. Pak se pomalu nadechl a zas vydechl, aby se trochu uklidnil. „Poneseš si následky, pokud pitva prokáže tvoje pochybení,“ zavrčel chladně, přičemž výhružně pozvedl ukazovák a pomyslně ho do Angela zabodl. Dál se s ním nehodlal bavit. Otočil se na patě a zamířil zpátky k východu, načež za sebou práskl dveřmi, které se nacházely hned vedle vrat.

Po krátké chvíli dovnitř znovu vešel doktor. „Odvezu si ho na stůl,“ oznámil Angiemu bezbarvě a sám zamířil k mrtvole. Nemělo význam se tu déle zdržovat. Jay chtěl výsledky rychle, samozřejmě nejideálněji hned, ale pitva na místě opravdu nepřicházela v úvahu.

„Pomůžu ti s tím do auta,“ zamručel Angie a vydal se připravit pana Bowena k cestě na pitevní stůl. Víc nemohl udělat pro něj ani pro sebe.

//Pro šťoury, kteří chtějí podrobněji vědět, co se stalo: Lewis Bowen měl slabé srdce, o čemž Angel nemohl vědět. Vlivem obrovského stresu a strachu o život prodělal akutní infarkt myokardu, který následně vyvolal fibrilaci komor. Při tomto závažném stavu je jediným účinným řešením použití defibrilátoru, tudíž Angie byl v daný moment zcela bezmocný, a to navzdory okamžitému zahájení srdeční masáže.