Za chyby se platí

Ležel na své posteli a zíral do roštu nad sebou, když se dveře z ničeho nic otevřely a dovnitř vešel poručík, TEN poručík. Zadíval se na něj poněkud líně, přestože dobře věděl, co to znamená a věděl to nepochybně i Laki nad ním. Fajn, za chyby se platí a někdy dost tvrdě, bez vyzvání však nepovažoval za nutné vstávat.

„Zvedni prdel Eskine, velitel s Tebou chce mluvit,“ přikázal mu řezavě a ve svém prasečím xichtě se nepokoušel schovat zlý úšklebek. Nijak mu ani nevadilo, že je deset večer a jejich vedoucí vždy odcházel tak kolem páté, maximálně půl šesté. Poručík se ani neobtěžoval vymýšlet důvěryhodnější zástěrku. Jay neprotestoval, považoval to za zbytečné, pouze se vyhrabal na nohy a zamířil k němu, jedním okem pak krátce pohlédl na Lakiho, který seděl bezhlesně na posteli. V jeho tváři našel trpitelský výraz, ale zároveň v něm byla jasně patrná poznámka: „Jsi debil“. Vyignoroval ten pohled a přesunul ruce odevzdaně za sebe na velmi těsné zacvaknutí pout.

Sám dobře věděl, že se stížností na neadekvátní chování dozorce při osobní prohlídce neuspěje. To druhé uniformované pako se tvářilo, že nic nevidí a beze svědků to bylo slovo proti slovu. Jeho prdel aktuálně patřila státu a co na tom, že tenhle sráč si to přebral doslovně. Vedení to nepochybně vědělo stejně dobře, jako všichni vězni v Pentonville, jenže je to nezajímalo. A to ani přesto, že jim to o hlavu omlátil děda Kasper. Úlisnějšího právníka v Londýně těžko pohledat, ale na tohle byl zkrátka krátký, i když se nepochybně dost snažil. Snad kvůli těm doutnajícím zbytkům rodinné sounáležitosti.

Ten, který to měl dotáhnout daleko, skončil v kriminále jako nějaká mizerná lůza z okraje společnosti. Jeho vlastní vnuk! Ten, co měl pokračovat v jeho stopách, které končily před lavicí obžalovaných, nikoli na ní. Z tohohle pohledu by se sice dalo říct, že to dotáhl dál než děda, ale na druhou stranu zrovna o tenhle pokrok nestál ani Jay. A už vůbec ne jeho věčně nespokojený dědeček, který šel pro chválu většinou až příliš daleko, než aby se jí někdy dočkal. Extrémně náročný stařec, jenž žil skoro celý život v domnělé prestiži rodu, která ovšem skončila někdy v roce 1940. Vnuk pro něj nikdy nemohl být dost dobrý – nejspíš kvůli špatné krvi toho břídila, co o otcovství Jaye vlastně nikdy nestál. Synáček narozený do hluboké rodinné krize byl jako náplast na tepenném krvácení manželství, nic víc pro svého otce nikdy nebyl. Ne, že by mu to vadilo, táta mu nikdy chybět nezačal. Na roli zvráceného taťky měl Bretta. Brášku, co ho před čtrnácti lety málem ubil. Brášku, který ho naučil nezavírat oči, a který v něm úspěšně udusil jakoukoliv známku empatie.

Sakra, dalo se vůbec divit, že skončil tady? Ne, spíš se šlo divit tomu, že ho za pět let pustí, než že je tady. Systém byl krátkozraký a byl přivázaný k židli, když ho soudili a odsoudili. Tak možná proto jsou ve věznicích tihle parchanti, aby zpříjemňovali život jemu podobným. Jenže tenhle sráč se přepočítal. Nikdy ho neměl opřít o zeď a prohledávat ho. Nikdy si pro něj neměl večer přijít, aby ho mohl mimo dohled kamer zbít. Věděl s naprostou jistotou, že k tomuhle dojde. Všechno vlastně jelo podle podivného plánu, který si dokázal sestavit v hlavě už ve chvíli, kdy ho ten buzerantský sráč držel na zdi. Dal mu šanci, aby to přežil, když to řekl dědovi, ale nemohl za to, že jí nevyužil.

Želízka se mu podle očekávání zařízla ostře do kůže. Bolelo to, ale bude to bolet mnohem víc a ten, kdo to bude mít horší, nakonec nebude on. Tahle myšlenka ho donutila k cynickému úsměvu. Mnohdy si Brettem nebyl jistý, nebyl si jistý ani v tom, že vedle něj přežije další den, ale jedno věděl. Jeho bráška zabije kohokoliv, kdo zkřiví jeho „little brother“ jediný vlas. A to tenhle parchant právě udělá. Ten vztek a chuť si kopnout z něj přímo odkapávala. Jen pojď, ty sráči. Kurva, skoro se masochisticky těšil.

Bez jediného slova se nechal odvést do kanceláře. Jedno z mála míst, kde nebyly nainstalovány žádné kamery, nebo se o nich minimálně nevědělo. Poručík ho tam odvedl přesně v duchu předpisů. Po cestě ho držel za rameno, choval se jako ukázkový zřízenec, co má místo mozku řád vězeňské služby. Do prostoru už ho ovšem v podstatě hodil, jakmile za ním zaklaply dveře a západka cvakla. Byli o samotě a pravidla mohla jít stranou.

Jay se zastavil zhruba uprostřed nevelké místnosti, kterou ozařovala lampa na uklizeném psacím stole. Na jedné stěně byly skříně s papíry, na druhé nějaké obrázky a menší šatní skříň, akorát tak na oblek a uniformu. Příliš si místnost neprohlížel, už v ní byl za trochu příjemnějších okolností. Otočil se čelem k poručíkovi. „Tak kde je šéf?“ optal se ho zbytečně, zatímco k němu ten parchant okamžitě přistoupil. Zřejmě nechtěl riskovat, že se mu chlap se spoutanýma rukama za zády vymkne kontrole.

Ani mu na to neodpověděl, rovnou mu dost tvrdě navštívil levou tvář pěstí. Hned na to přiletěly další dvě, to už ovšem ležel na zemi pod ním. Neměl šanci se bránit, alespoň prozatím. Poručík ho surově nakopl do žeber a převrátil ho tím na záda. Obešel se bez zabědování, jen lapl po trochu vyraženém dechu. Poručík si o jeho hruď opřel nohu a pohlédl mu do tváře nenávistně a výsměšně zároveň. „Tak kde máš dědouška, ty sráči? Prej sis na mě stěžoval… copak se Ti nelíbilo, co?“ uchechtl se a položil mu hnátu v těžké botě na krk. Jak snadno by ho mohl zabít.

„Bylo mi jasný, že budeš mlátit, jen když… budu… mít… spoutaný ruce. Na… nic víc… nemáš…co…ty…buzno?“ poslední slova už spíš šeptal, ale dořekl to i přes botu, která mu tlačila na hrdlo čím dál víc a nejradši by mu zlomila krk. Jenže nakonec stejně uhnul… musel. Podobné úmrtí vězně by si už nemohl obhájit ani před tím zmetkem, co tomu tady velel. Po tomhle prohlášení se mu dostalo dalších dvou tvrdých kopanců do boku a žeber. Znovu zahekl a zkusil se smotat do klubíčka. Kopnutí do ledvin ho nicméně srovnalo zpátky. Tentokrát už tiše zaskučel, zatímco si drtil zuby ve snaze neskučet nahlas. Kupodivu se mu to i dařilo a po tom jediném zaskučení další projevy udržel, přestože tušil zlomená žebra. Na levé tváři cítil krev.

Znovu se ocitl na zádech, když ho převalil a klekl si na něj. Koleno mu vryl pomalu do plic a nechal ho dusit se, zatímco mu věnoval se zvráceným potěšením dalších několik ran pěstí do obličeje. Vyrazil mu dva zuby a pochroumal nos. Nosní kůstky tu ránu ustály bez křupnutí, i když nejspíš jen s vypětím veškeré dobré vůle. Na druhou stranu tlak pomalu lámal ruce, které měl spoutané za zády.

Stočil hlavu do strany a vyplivl s jistou energičností zuby se změtí krve a slin, převážně tedy té krve. Dozorce si nad tím odfrkl a vrazil mu za špinění podlahy facku. Potom z něj znovu vstal a kopl ho do boku. V porovnání s předchozími kopanci do něj spíše jen tak šťouchl botou. Po facce další gesto, jak ho ponížit a shodit na něco, co se pod ním uboze plazí.

„Zvedni se,“ zasyčel na něj a nechal ho, aby se na vratké nohy vyškrábal ztěžka sám. Jay tiše skučel. „Narovnej se, ty sráči! Narovnej se!“ nechal ho, byť dost netrpělivě, aby se z toho mírného předklonu narovnal sám bez pomoci pěsti. Nakonec se Jay skutečně narovnal a pohlédl dozorci do očí. Trošku mžoural, krev mu tekla přes oko, pod kterým se navíc rýsoval pěkný monokl, cítil to. Do výrazu nechal promítnout falešný strach, zatímco nohy se klepaly i bez přihrávání. Přichází jeho krátká šance, právě teď. Buď teď anebo vůbec. Seřeže ho za to jako koně, ale musel.

Nechal toho zmetka, aby k němu přistoupil, jako chyba malého předškoláčka. Postavil se tak nádherně blízko a nechal se opíjet pocitem vítězství, zatímco si prohlížel jeho zakrvácenou tvář. A přesně na tenhle okamžik čekal. Věděl už od samého začátku, že přesně tohle udělá. Bez rozpaků a ohledu na svá zranění mu dal tvrdě hlavičku, ještě předtím než po tom svém nádechu poručík stihl vyžvejknout první písmeno. Křup. Poručík po ráně vyhekl, ucouvl o dva kroky a chytil se za obličej. Přes prsty mu okamžitě začala protékat krev z rozbitého, a při troše štěstí i zlomeného nosu. Jay se potěšeně usmál.

„Ty zkurvysynu!“ zařval na něj dozorce a zakrvácenou rukou hrábl po obušku, se kterým se po něm okamžitě ohnal. Dostal s ním ránu do břicha a po předklonu přišla okamžitá rána přes záda. Tu ustát nedokázal, neřízeně sletěl na zem. O kamennou podlahu si domlátil už tak bolavá kolena, ale neměl ani čas si to uvědomit. Dozorce ho kopancem převrátil na záda, a praštil ho pendrekem nejdřív přes břicho a potom několikrát přes hrudník za neustálého syčení originální zásoby nadávek. Zahekl a zkusil se bezděčně odtáhnout po zemi, což mu podle očekávání jeho trýznitel neumožnil tím, že na něj znovu šlápl. Věděl, že tohle přijde, ale nemohl si pomoct. Pro své ego potřeboval tomu sráči přelomit jeho prasečí rypák, z něhož mu pořád chcala krev.

Další myšlení rázně utnula rána pendrekem do rozkroku. Tohle bez zařvání nedal. Smotal se do klubka a s bolestným úpěním schoval citlivé partie tělem, bez jediného ohledu na ledviny či cokoliv jiného. Dozorce mu věnoval ještě ránu přes záda, než vedle něj nechal dopadnout obušek a s posměšným odplivnutím chuchvalce krve vedle Jayovo hlavy k němu přiklekl. Věnoval mu poslední ránu do hlavy pěstí a s nechutí znovu vstal. Jay si to matně uvědomoval, byť ho nesledoval. Po téhle ráně do hlavy si přišel otupělý, ale bolest v citlivých partiích cítil pořád dost jasně. Skučel a skoro kvůli tomu přeslechl cvaknutí zámku u dveří.

„Odtáhněte toho kripla zpátky,“ zamručel sráč a odešel si lízat bebíčko, které si zavinil vlastním kretenismem. Bylo slyšet jeho boty odcházející chodbou. Nějací dva, nejspíš hlídka noční směny, se k němu spěšně přesunuli a přiklekli. Jeden z nich mu sundal pouta a druhý mu kontroloval pohledem rozbitou tvář. Jay okamžitě rukama skryl kamaráda a krátce zamžoural na toho, co mu kontroloval hlavu. Klečel u něj asi třicetiletý chlápek a netvářil se, že by ho podobná scéna zrovna těšila. Nechtěl zřejmě při své směně něco takového řešit, jenže teď už musel.

„Slyšíš mě? Vnímáš mě trochu?“ optal se ho důrazně, ovšem nijak nepřátelsky. Jay přikývl a snažil se vydýchat bolest v klíně, už alespoň nekňučel. Chlápek po jeho reakci přikývl a vstal, popadl ho s tím druhým a ruce mu trochu násilně zvedli tak, aby ho dostali mezi sebe do závěsu. Ani se ho nepokoušeli postavit na nohy, místo toho ho po kolenou vlekli až do cely, kde ho vtáhli na postel. Tam se znovu bolestně zkroutil, jakmile hlídka odešla, když se ujistila, že se nechystá umřít. Nacpal hlavu do nepohodlného polštáře a zaskuhral nahlas, jakmile slyšel ty dva dobrodince odejít.

„Ty jsi vážně debil, Jayi,“ oznámil mu jeho skinheadský kolega mírně a nesmlouvavě ho přinutil k mírnému narovnání. Člověk nemusel být zrovna věštec nebo telepat, aby poznal, kam to koupil, kroutil se dost jasně. „Pojď se vychcat, trochu to pomůže,“ zaúkoloval ho účastně a už ho tahal na nohy. Jay se o něj opřel, ačkoliv netušil, jak by ze sebe teď něco dostal. „Jsem rád, že toho ptáka vůbec mam vcelku, nemůžu chcát,“ zakňučel, ale nechal se vyvléct k míse, o Lakiho se opřel.

„Nežvaň a udělej to,“ umlčel ho a podepřel u záchodu. Decentně odvrátil hlavu, ačkoliv soukromí na hajzlech už zrovna nějakou dobu neznal ani jeden z nich. Navzdory svému přesvědčení ze sebe Jay přece jen něco dostal a docela to pomohlo, jak Laki slíbil. I když ten pendrek v rozkroku cítil pořád. S povděkem se nechal vtáhnout zpět na postel, kde usnul.

Ráno se probral s třeštící hlavou, jako by mu nějaký malý trpajzlík mlátil velkým kladívkem do lebky. Polštář pod ním zřejmě přes noc vykrvácel, alespoň podle toho, jak byl zadělaný povlak v místě, kde měl hlavu. Levé oko měl slepené vlastní krví a bolel ho celý člověk, hlavně hlava a záda. Slabiny taky znaly výrazně lepší dny. Rozlepil obě oči a se skuhráním se nejdřív posadil, než se jako mátoha vytáhl na nohy, přičemž pocítil bolestnou existenci vlastních kolen. Opatrně ze sebe shodil trochu zakrvácené triko a nechal ho na posteli. Při té příležitosti si mohl prohlédnout svůj pestrobarevný hrudník. O zlomení žeber přestal pochybovat dřív, než o tom stihl přemýšlet.

Navlékl na sebe čisté bílé tričko, aby vůbec mohl na nástup, zatímco jeho spolubydlící ho líně pozoroval z horní pelesti. Po chvíli si neodpustil poznámku. „Vypadáš jako zombík,“ informoval ho se šklebem, Jay v odpověď jen zamručel. Tvář měl nateklou a bolavou, ale donutil se ze sebe v umyvadle velice opatrně smýt zaschlou krev. Fakt, že chodil jak ojetý kačer, ho aktuálně úplně netrápil.

„Až se vzpamatuješ, zmydlí Tě znovu a pak znovu, a bude v tom pokračovat, dokud si nesedne na jinýho přibyla,“ sdělil mu Laki věcně, to už ovšem byl nahlášený ranní nástup před celami. Ranní směna si je oba detailně prohlédla, když procházela kolem, hlavně Jayův xicht, ale poté, co se nechala ujistit, že jen upadl ve sprše, šla dál. Ani jeden z fízlů se nad tím nepozastavil, typické. „Nech se po snídani odvést na ošetřovnu a nebuď blbej,“ zasykl mu do ucha Laki, když jim ranní směna zběžně kontrolovala prostor jejich útulné cely. Spolu se pak vypravili do jídelní haly na snídani, zatímco na Jayově tváři se zasekávaly pohledy spoluvězňů, kteří ho viděli. Což ve frontě na jídlo byli téměř všichni.

Osobně ocenil jen to kafe, i když moc nechutnalo jako kafe. Spíš jako obarvená voda se špetkou kofeinu. No ale zvykl si, musel. Zmoženě si kecnul na volné místo vedle Lakiho a přešoupl mu tác s vlastním přídělem. Měl dojem, že se mu vysypou zbylé zuby, když bude něco kousat, navíc absolutně neměl hlad. Jeho spolubydlící mezitím další žvanec jedině ocenil, dokonce se obtěžoval i s poděkováním. U stolu po něm zabrousilo několik lidí pohledem, ale nikdo se na nic neptal. Ostatně už určitě všichni věděli, co se dělo. Tohle se rozneslo vždycky strašně rychle. Jeho domněnku potvrdil přiletěvší Mani, který mu nešetrně hodil ruku kolem ramen při dosedu na lavici vedle. Jay nelibě zamručel a odtáhl se o kousek dál.

„Prej si buzně rozbil frňák!“ zazubil se na něj blbě a stůl, včetně Lakiho, na něj upřel své překvapené pohledy. V některých tvářích se sice dalo najít jakési uznání, ovšem rozhodně ne v té Lakiho. Jay k němu ani nemusel natočit hlavu, aby to věděl. Brzy mu to jeho spolubydlící potvrdil volbou slov. „Jayi, ty kreténe vylízanej,“ skoro to zabědoval. „Neřekne to, upadl na kliku u dveří,“ opáčil na svou obhajobu a konečně k němu pohlédl, Laki jen protočil oči. „Ne, neřekne, ale Tebe rovnou oddělá, budeš žrát hadičkou,“ podle výrazu tváře nežertoval. V očích se mu na krátký okamžik dokonce objevila obava. Zbytek stolu tiše přitakal, nebo začal velice detailně zkoumat ten sajrajt na tácech, čemu se tu noblesně říkalo jídlo. Maniho výzub se taky kamsi vytratil, když mu to do té makovice dolezlo celé i s důsledky. Jay na tohle neměl nervy.

„Jdu na ošetřovnu, bolí mě… držka,“ zahučel otráveně a nedopité kafe tam nechal vedle těch dvou chytráků. Nebylo v jeho zájmu jim cokoliv vysvětlovat, i když do jisté míry Lakiho pomoc nutně potřeboval. Došel k dozorci, co hlídal u dveří a nechal se jím odvést na ošetřovnu. V doktorově tváři objevil jakési suché pochopení, ale žádný zvláštní zájem. Naštěstí, opravdu netoužil po ničem jiném, než aby se doktůrek vrtal v tom, proč je tak dořezaný. Dostal chladivý gel a prášky proti bolesti, které hned odpoledne střelil za pár liber a krabičku cigaret. Nepovažoval za nutné si jakýkoliv z prášků nechávat, byť ho slabiny bolely stále dost festovně, o hlavě ani nemluvě. Překvapivě až tolik necítil žebra, která podle rentgenu skutečně zlomená a naražená byla.

Po nutném ošetření, které zahrnovalo i vyspravení čelisti, se dostal zpět na celu, kde se složil na postel. Polštář jen otočil na druhou stranu, aby neležel na uschlé krvi. Musel se spokojeně ušklíbnout, všechno bylo v nejlepším pořádku, dokonce to šlo skoro až příliš hladce. Nebyl v díře, takže sráč to opravdu nehlásil. Z toho jediného měl obavy, dost by mu to zkomplikovalo plány. I když by je to nezrušilo úplně, hodně by se vše protáhlo. Tohle bylo mnohem lepší, takhle ho může vidět Brett přímo. Teď už zbývalo jen k bráškovi doručit něco, čím by ho přivedl na správného zmetka. Zpočátku se tento úkol tvářil docela nemožně.

Dobře věděl, že to sám nezvládne, když si další návštěvu s bráškou teď bez ochranného plexiskla neužije. Rozhodně ne poté, co ho brácha fackou uzemnil tak, že si naštípl loket o podlahu. Jenže pořád tu byl Laki a jeho pár kamarádů. Pokřiveně se zašklebil a ani netušil, jak se v téhle chvíli podobá bratrovi.

Lakiho dovedla služba krátce potom, co si srovnal v hlavě celý plán, a na kousek papíru napsal jméno dozorce a jeho služební číslo. Připojil taky krátký popis dozorce, plus značku a popis jeho auta, ve kterém ho před čtyřmi dny viděl odjíždět ze směny. Byli zrovna na dvoře a zaměstnanecké parkoviště nebylo vůbec daleko, byť tedy neměl šanci zahlédnout SPZ. Zadoufal, že bratříček bude alespoň trochu schopný hledač lidí. Papírek seskládal do malého čtverečku. „Laki, něco potřebuju,“ posadil se na posteli a na spolubydlícího pohlédl s nadějí.

„A co to má bejt?“ zamručel neochotně a stáhl obočí, zastavil se uprostřed pohybu, kdy se už chtěl vyhoupnout na vlastní pelest. Bystré tmavé oči našly papírek v Jayově dlani.

„Předej to během návštěvy někomu, komu věříš. Ať najde Bretta Eskina a dá mu to. Já se s ním nějakou chvíli bez plexiny neuvidím, ale potřebuju, aby to dostal, co nejdřív,“ pohledem svého spolubydlícího doslova prosil. Papírek mu v dlani nabídl spolu s krabičkou cigaret. No tak Laki, prosím, udělej to pro mě!

„To je ten, co Ti vlepil facku? Získávám dojem, že jsi docela masochista, co?“ ušklíbl se a s náznakem setrvalé neochoty papírek včetně cigaret přece jen přebral. Ostatně mu zítra dorazí návštěva, tak třeba to nějak půjde. „Kde má toho Tvýho Bretta hledat?“ zamručel naoko otráveně a sebral Jayovi tužku z postele. Na zadní stranu lístku připsal nadiktovanou adresu a bez toho, že by papírek četl, ho strčil do bezpečí šosu. Tužku mu podal zpět a přimhouřil oči. „Nevím, co kuješ, ale dej si majzla, vole, začíná to smrdět zdechlinou,“ oznámil mu Laki velice tiše a opatrně. Po Jayově křivém pousmání se raději přesunul na postel.

Jay si znatelně vydechl a s úsměvem si lehl zpět. Začínal se těšit a taky ho začalo trochu mrzet, že u toho nebude moct být. Ale třeba si to nechá jeden večer na svobodě vyprávět.