Je to už více měsíc, co se odehrál ten incident na chodníku v parku nedaleko jeho domova. Jeho nepřátelé umlkli podobně jako on. Potřebuje nabrat sílu, je příliš slabý na další nelítostný boj s těmi zmetky. Vyhlásili mu snad smír, když je přestal pronásledovat alespoň pro teď, nebo je to jen klid před velkou bouří? Těžko říct.
Byla už tma, když uslyšel ránu odněkud zdola a rozhodl se to jít prozkoumat. Nejspíše jen něco malá shodila nebo byl jeho miláček šikovný v kuchyni, přesto ho cosi nabádalo k ostražitosti. Jeho maličká dcerka už přece spí a Isabella byla v ložnici. Vytáhl hůlku a pomalu zamířil ze dveří, vydal se po schodech dolů, kde byl úplný klid. Zůstal stát někde v polovině schodiště a sledoval tmu dole, dveře byly zavřené, vše se jevilo v pořádku. Co to tedy bylo za hluk? Podmračeně sklonil hůlku a upravil límec rozepnuté košile. Otočil se směrem nahoru, nejspíš to jsou jen ty nervy, které jsou už příliš vypjaté z toho stresu a obav… tma. Postřehl jen červený záblesk za svými zády, jenž se náhle zjevil a strefil ho do odkrytých zad. Jeho nohy povolily a on se v bezvědomí sesunul dolů na schody, o jeden z nich si rozbil hlavu. Z rány mu začala vytékat teplá krev, která zvolna začala dopadat a vsakovat se do vínového měkkého koberce schodiště.
Probral ho až křik, ve kterém bylo tolik zoufalství a bolesti, že snad nemohl být ani lidský. Otevřel oči, aby viděl, že se ocitl v ložnici na zemi. Klečel nedaleko dveří s rukama svázanýma za zády. Bylo to nejspíš lano, které se mu bolestně zařezávalo do kůže na zápěstí. Neřešil svázané ruce ani to, že ho cosi kolem krku škrtilo a z hlavy mu stále tekla krev. Viděl ji.
Viděl svoji milovanou na posteli trpět a umírat, aniž by s tím mohl cokoliv dělat. Čím více se snažil k ní dostat, tím víc se škrtil a jeho zmítání se vycházelo vniveč. Cosi ho pevně drželo na zemi a vzadu, dostatečně daleko od ní. Nemohl pro ni udělat vůbec nic, jen ji sledovat. Sledovat vyděšené, tak důvěrně známé hnědé oči, jak hledí na asi třicetiletého muže, který se nad ní skláněl. U jeho opasku se leskla čepel dýky v koženém pouzdře. Chtěl křičet, ale z jeho úst nevyšlo vůbec nic, přesto to nevzdal. Zmítal sebou a snažil se přeřvat to kouzlo, které ho umlčelo. Brzy jeho hlasivky začaly protestovat, nedbal na ně.
Znásilnil ji. Ta svině ji znásilnila přímo před ním! Zlomila ho, přestal se zmítat a jen zavíral oči. Nechtěl se dívat, chtěl umřít, to bylo to jediné, co chtěl. Možná proto se podvědomě škrtil na provaze, který měl kolem krku a který držel kdosi za ním. Ten kdosi se jen ležérně opíral o zeď a svíral v ruce onen provaz. Díval se na něj jako na něco zcela nepodstatného. Patrick to neviděl. Neviděl nic, už neslyšel ani její křik. Do očí se mu cpaly hořké slzy a on je nedokázal zastavit. Pomalu dopadaly a vpíjely se do koberce na podlaze, neuměly však odnést tolik bolesti, která zaplavovala jeho srdce při pomyšlení na to, co se právě teď děje a on tomu není schopen zabránit. Tak moc si přál, aby ten večer v tom parku zemřel. Nemuselo se to stát. Stačilo se v tom nevrtat, nechat být jejich prasárny a nečestné jednání, zabezpečit svoji rodinu, aby k tomuto nedošlo. Rodinu? Rodinu! Ne, ne tohle ne!
Prudce rozevřel oči a chtěl vykřiknout. Místo toho jen pocítil další zaprotestování vykřičených hlasivek. Nechtěl koukat na postel, chtěl zaostřit na docela nenápadné dveře do vedlejšího pokoje, kde spala Lea, jejich dvouletá dcerka. Nesmí se o ní dozvědět! Ona musí přežít, ať by to stálo cokoliv. Přece jen viděl postel. Ten chlap klečel jedním kolenem na posteli a… znovu zavřel oči. Do jeho očí se řinuly další a další slzy. Nešly zastavit. Zahlédl střenku nože trčící z břicha jeho milované. Pohlédl do jejích vyděšených očí, ve kterých se třpytily slzy a které byly teď zaostřeny jen na něj. Těžko říct, zda teď byla schopna vnímat ten děj kolem.
Znovu byl prudce vrácen do sledování děje ve chvíli, kdy zaslechl ten drobný hlásek. Ne! Maličká ne! Tohle mi nedělej! Vylezla ze svého pokojíku, aby zjistila, co se děje. Konečně se odvážila vylézt. Pozornost všech přítomných se přesunula na ní, snad krom pohledu Is, ten zůstával prázdný a připoutaný na jeho tvář. Žila. Její ruce dosud neklesly, dál svíraly zdobenou rukojeť dýky, která jí vyčnívala z krvácející rány na břiše.
V zorném poli se mu teď objevil menší podsaditý chlápek s řídnoucími vlasy, v ruce tiskl hůlku a beze slova s ní namířil na tu malou holčičku s medvídkem v ruce. Ve výrazu nepohnul ani brvou, jakoby ho nezajímalo, že se právě chystá napadnout a zabít bezbranné dítě, které se bojí. Jakoby se ho ten celý děj kolem snad ani netýkal. Celou dobu stál nejspíše ve dveřích a byl jen pozorovatelem. Na rozdíl od Patricka, jeho evidentně situace nevyváděla ani v nejmenším z míry.
Další chabý pokus přeřvat to zatracené kouzlo, další snaha se vyprostit z toho provazového sevření a ochránit alespoň svoji maličkou holčičku. Škrtil se na tom provaze, ale nebylo to pro něj důležité, chtěl vstát a postavit se před svoji dceru v obranném gestu. Chtěl se za ní rvát jako lev. To jediné totiž v tuto chvíli bylo důležité. Toto a nic jiného. Lano neroztrhl a muž, který ho měl na starosti, nezaváhal ani na okamžik, přestože ho to stálo úsilí. Verva bojovat byla zpět, přestože stejně neúspěšná jako při předchozím pokusu.
Do drobného dětského tělíčka narazilo silné kouzlo, které ho odhodilo kamsi dozadu do jeho pokojíčku. Slyšel, jako když někdo prudce zavře dveře skříně a pak jen tupou ránu na zem. Přes slzy neviděl pomalu už nic. Sesunul se na zem s dávením a lapal po dechu, což nebylo tak jednoduché. Jeho tělem otřásal neslyšný pláč. Ten neústupný tvrdohlavec, který jim kazil plány a tvářil se celou dobu jako bůh spravedlnosti a mravokárce tu teď ležel na zemi před nimi a prostě brečel.
Tvář muže, který stál u okna a který laxně sledoval umírání ženy, o kterou se před chvíli postaral, se kovově a nepříjemně zasmál. Pohled stočil na svého zlomeného a vzlykajícího protivníka. V jeho tváři byl úšklebek. Zvrácená radost nad tím, jak dokázal zlikvidovat tenhle dotěrný a bezvýznamný hmyz, který si ho dovolil obtěžovat v jeho obchodech. Byl to bezpochyby báječný plán, který vymyslel.
Provaz kolem zápěstí se uvolnil stejně jako ten, který mu vězel kolem krku. Nebyl schopen vstát, nebyl schopen zvednout pohled. Viděl jen naleštěné boty, které odcházely z místnosti. Jedny a hned na to druhé. Ty třetí se přiblížily k němu a zůstaly stát jen kousek od jeho tváře.
„Jsi hlupák, víš to? Mohl jsi mít z toho podíl, kdybys ze sebe nedělal takového hodného vola, tak teď to máš i s úroky. Za chyby se platí a ty ještě platit budeš, o to se postarám“ ozval se nepříjemný hlas, který znal velice dobře. Nemusel zvednout uslzené oči, aby viděl, kdo to je. Nerozuměl plně jeho slovům, chtěl po něm skočit a zabít ho. Ne, to by bylo moc snadné. Chtěl ho utýrat, dokud by neprosil o milosrdnější smrt! Nyní však pozbýval i sílu zvednout se, mohl jen bezvládně ležet u jeho nohou. Hlava ale pracovala na plné obrátky. Zaplatí za to. Možná ne hned, ale zaplatí. O to se postará.
Boty se otočily a zamířily ke dveřím, kde mu také zmizely z dohledu. Věděl, že musí vstát. Byl vyčerpaný, jeho hlava se chtěla rozskočit přinejmenším na tři kusy, ale prostě musí. K posteli, na které ležela, se doplazil po čtyřech. Opatrně si ji přivinul do náruče a sklonil hlavu. Slzy dopadaly na její rameno, tiskl ji u sebe, jakoby snad mohl tím objetím zvrátit ten krutý děj.
„Miluji Tě,“ zašeptal chabě do jejího ucha. Chtěl, aby to věděla i nyní. Její ruce pozvolna pustily střenku a klesly volně do klína s posledním těžkým výdechem. Zemřela mu v náruči. Roztřásl se v další vlně zoufalého pláče. Stiskl ji u sebe pevněji a snad ještě zoufaleji. Nemohl ji pomoci, přestože by za to nyní dal všechno na světě.
Do pokoje někdo vtrhl, těch lidí bylo více, ale nedokázal se na ně soustředit. Přes slzy neviděl takřka nic, jeho oči byly zavřené. Chtěl být u ní a nic jiného ho nezajímalo. Čísi ruce ho surově začali někam tahat, nechtěl ji pustit, ale neměl sílu se bránit. Hlasy těch lidí k němu doléhali vzdáleně, snad jako kdyby ani nebyli v místnosti, ale na míle daleko. Musel otevřít oči. Viděl ministerské a bystrozory. Dva muži ho pevně drželi mezi sebou a konečně se jim povedlo dostat ho od jejího bezvládného těla, které zůstalo ležet na posteli. Prostěradlo i matrace pod ní byli nasáklé rudou krví. Viděl, jak se nad jejím tělem sklání jiný muž a pokusil se na něj vrhnout. Nemohl, ty čtyři ruce mu v tom zabránily. Byl vyčerpaný a prázdný, z ocelového sevření se neměl sebemenší šanci dostat. Musel se podřídit jejich vůli.
Vyvedli ho ven jako nějakého zločince. Cítil se tak prázdný, tak zničený… jako lastura, která zůstala otevřená a opuštěná ležet na pláži.