Šel ztichlou ulicí, vracel se domů za světla pouličních lamp, jejichž světlo dopadalo a odráželo se od ještě mokrého chodníku parčíku. Před pár hodinami přestalo pršet a chodník ještě nestihl uschnout stejně jako vše kolem. Tráva, stromy, silnice za plotem parku, po které jen zřídka prohrčelo líně nějaké auto. Nyní byl všude klid a on si to ticho užíval. Bylo mu příjemné po tom shonu a rachotu v práci, kde se celý den opět nezastavil. Těšil se do teplého domova, kde na něj čeká jeho žena a dcerka.
Byl to jednadvacetiletý mladíček. Černé delší vlasy, které mu spadaly do čela a zelené živé oči, které se nyní rozhlížely pozorně kolem. Nebyl si v posledních dnech ničím jistý a to se odráželo na jeho chování. Byl zkrátka nervózní. Na sobě měl jen bílou košili s krátkými rukávy, modré džíny a černé semišky. Na jeho rukách se viditelně odrážel chlad, který ho prostupoval. Rozhodně nešlo o teplý večer toho brzkého podzimu, proč jen si ráno nevzal to sako? Brzy ale bude doma a v teple, bude to muset tu chvíli vydržet.
Za jeho zády se objevili dva vysocí muži. Byli dostatečně robustní na to, aby spolu a večer působili poněkud hrůzostrašně. Rozhodně budili respekt. Muž přidal do kroku hned na to, co si všiml společnosti za svými zády. Oni ale drželi společný krok, brzy se ocitli velice blízko, až moc. Chtěl se rozběhnout, ale nešlo to, dvě obrovské tlapy ho chytly každá z jedné strany a zadrželi jeho pokus o útěk.
„Pusťte mě! Co to má bejt?!“ zakřičel na ně a učinil chabý pokus o vyškubnutí. Byl možná o dvě hlavy menší a do šířky se raději ani nepoměřoval, zkrátka vypadal jako kuře ve spárech divoké kočky. V tomhle případě dvou goril.
„Jen klídek“ zavrčel na něj ten vpravo a věnoval mu loket do žeber. Muž bolestně zaskučel.
Vpředu se objevili další tři muži. Ten uprostřed v luxusním obleku byl přibližně stejné výšky, jako napadený. Své pichlavé šedé oči zabodával do toho, co uvázlo v síti pracek dvou goril, jejichž uctivé pokynutí na pozdrav okázale ignoroval. Za ním byli další dva takový, zjevně osobní ochranka.
„Ale ale, pan Patrick Careway. Co tady děláte tak pozdě večer?“ V jeho kovovém hlase nebyl ani hraný zájem, jen dotyčného sjížděl pohrdavými pohledy a jasně ukazoval svoji nadřazenost. Věděl, že nyní může cokoliv a ten chcípák s tím nezmůže zhola nic. Bude vlastně rád, jestli dojde domů vůbec po svých.
„Rád bych tu nebyl a stačilo by, aby mi ty Vaši orangutani nedrželi“ zasyčí v odpověď, v jeho očích je chlad a ani stopa po strachu, ačkoliv si dobře uvědomuje, že z tohohle nemusí vůbec odejít živý. Alespoň navenek se pokouší chovat klidně a nepanikařit. Kdo by uslyšel tady jeho volání o pomoc?
„Nebudou vás držet věčně, Patricku. Jsem tu proto, abych vám vyřídil vzkaz“ další úšklebek. Nepříjemný a chladný, nevěstí nic dobrého. Udělá krok k němu a ocitne se téměř až u něj, dostatečně blízko, aby na něj dosáhl. Gorily držící jeho oběť po přesunu blíž, chytí muže pevněji a ruce sevřou do ocelového stisku tak, že s nimi jejich majitel nemá sebemenší šanci hnout. Takřka mu je vykloubí, na což zareaguje dalším bolestným syknutím. Je v pasti.
První pěst dopadne do jeho tváře s takovou razancí, že se mu z nosu začne řinout krev. Marně sebou zaškube jako kapr v síti. Stejně jako on, nemá naději na záchranu nebo alespoň obranu. Další rány pěstí i kopance dopadají do jeho obličeje, břicha a hrudníku. Pokouší se neskučet bolestí, ani poté co mu dopadající rány zlomí nos a vyrazí dva zuby. Brzy ale podlehne, rychlý sled ran a surovost agresora dosáhne toho, že začne nepokrytě kňučet. Po ráně na solar se mu podlomí kolena a on zůstane zavěšený v sevření těch dvou, kteří mu nedovolují spadnout na zem.
Samotného ho překvapuje, že je pořád při vědomí, ačkoliv ho bolí celé tělo a špatně se mu dýchá. Několik žeber má určitě přelámaných od kopanců a ostrá bolest v ramenou dává jasný signál, že si ty ruce vykloubil za pomoci těch dvou, kteří ho za nekonečně dlouhou dobu pustí volně na zem po pokynu, který mlčky dostali od muže v obleku.
Začíná kašlat a na chodník dopadají chuchvalce krve vedle kapek, které padali v průběhu útoku. Pokusí se převalit alespoň na bok s chrapotem a krví podlitým okem. Noha mezi lopatkami mu ten pokus o přetočení ale znemožní. Vzmůže se jen na heknutí, nechá tvář ležet na chodníku v kamínkách a vlastní krvi. Civí bezmocně i rezignovaně jedním okem na muže, který ho takto zřídil a nyní na něj šlápl. Ví, že mu je nyní oddán na milost a nemilost.
Příšerná bolest ho probere k plnému vědomí z té letargie, do které se dostal. Myslel, že už ho nechají být, když z něj ten muž sundal botu. Netušil, že tak činí jen proto, aby nechal jeho zkrvavenou košili na zádech vzplát. Nebo nenechal? Ne, to co ho užírá, není oheň. Něco lepkavého se mu rozplývá po zádech a jako by to tančilo nějaký ohavný tanec. Vydere ze sebe hlasitý bolestný skřek a do očí se mu začnou řinout nové bolestné slzy. Strašně to pálí a on se může jen zmítat na zemi, nedokáže se díky vykloubeným rukám ani přetočit, ačkoliv ukrutná bolest na zádech by nyní nejspíše překryla jakékoliv protesty rukou.
Bolest náhle ustane, milostivě ztratil vědomí na tom mokrém chodníku v parčíku ve vlastní krvi. Jestli se probere vlastně ani netuší. Neví ani, co se stalo s jeho zády. Vnímá jen tmu, která ho náhle obklopila a skutečnost, že ho v tomto stavu nic nebolí. Je snad mrtvý?