„A je to tu zase!“ zavřeštila hystericky.
„Co?“ vyvalil na ni očka.
„Rohlík!“ vysvětlila to, jako by to bylo něco naprosto samozřejmého
„Rohlík? Chceš mi snad říct, že ti po ránu vyděsil pouhopouhý rohlík?“ věnoval jí pohled jako na schizofrenika, se kterým již dlouhých čtrnáct let žije, ale všiml si toho až teď.
„Jak se tak dívám, tebe to vůbec nevzrušuje!“ zafňukala a sklopila zrak.
„A co?“ nadzvedl k ní levé obočí jako obyčejně nechápajíc, co to jeho drahé polovičce zase přeletělo přes nos.
„Je jen jeden,“ bezradně koukla na jediný rohlík, který se jen tak beze všeho povaloval na stole.
„Aha,“ vzdychl a konečně zabloudil pohledem k rohlíku.
„Tak mi kup noviny.“
„Noviny?“ zopakovala po něm nechápavě.
„Jdeš přece do krámu ne?“ zvedl k ní tázavě oči.
Zavrtěla hlavou v němém gestu, které si šlo vyložit jakkoliv.
A tak tam seděli, mysleli – ostatně jako každé ráno, a ať si každý říkal, co chtěl, nikdy jim to moc nešlo … A tak začínal jejich typický den.
Ona, matka dvou neposlušných rozmazlených dětí. On, její třetí dítě závislé na své raní kávičce. Co víc si přát?
„Měli bychom si koupit psa“ usoudil po chvíli ticha, kterou příhodně využila k civění do stolu.
„K čemu psa?“
„Nosil by ti noviny“ kývla moudře hlavou.
„A čas od času by ti mohl koupit rohlíky,“ dodal on.
„Přesně,“ zaradovala se nad první rozumnou řečí za celé jedno ráno, kterou, jak to tak vypadá, konečně pochopil.
„Proč vlastně jíme rohlíky?“ pohlédl na ni nakonec v očekávání odpovědi této záludné otázky
„Já myslela, že je máš rád,“ broukla věcně.
„Nemám, myslel jsem, že ty,“ odvětil překvapeně.
A tak od toho dne, kdy se oba shodli, že nemají rádi rohlíky, kupovali k snídani chléb. A pak se konečně naučila péct.
17. 9. 2008