Stála na konci zahrady. V rohu, kam příliš slunečního světla nedopadalo. Nikdo si ji celý den příliš nevšímal, přesto přežívala. Životodárný déšť smáčel půdu pod ní i ji samotnou. Byl příjemně chladivý a dával možnost pomalu růst. Smýval krvavé šrámy i špínu z její tváře. Byl jako naděje na lepší budoucnost, že třeba zítřek bude mít hezčí scénář, než dnešní den. Neměl, ale přesto nevzdávala svoji víru. Třeba si ji jednou někdo všimne a věnuje ji to, co hledá. Neví, co to je, ví jen, že to potřebuje ke svému dalšímu bytí. Den co den trpělivě vyčkávala. Každý déšť sebou přinášel trochu té naděje, kterou ji zase brali úmorné dny, kdy slunce nelítostně pálilo. Přesto každé chladivé letní ráno otevřela znovu své oči, aby mohla sledovat líný děj kolem sebe.
Byla jemná a přesto tak nebezpečná. Dokázala zranit a ublížit komukoliv, kdo by se ji pokusil dotknout. Sledovala ptáky, jak usedají na větvích stromů a zpívají svoje písně. Záviděla jim jejich svobodu a pospolitost. Byly spolu, zatímco ona měla jen svůj kousek v rohu rozkvetlé zahrady a nic víc. Nikoho víc. Snad jen temnotu.
Objevil se kousek od ní docela pohledný mladík. Prohlížel si ji a ona si prohlížela jeho. Líbil se jí, ale měla z něj strach. Co když ji ublíží stejně, jako by to chtěli udělat jiní? Slyšela vyprávět o útrapách jiných. Byla připravena se před tím mladíkem bránit, ať už by to stálo cokoli. Přejel svými prsty po její tváři, potom dlaní po těle, když oplácel její upřený pohled rudých očí. Zranil se, z tržných ran na dlani se začala řinout teplá krev a několik kapek utkvělo i na jejím ostrém hávu. Neuhnul ani tím pohledem, jeho zraněná ruka se zatnula v pěst a dopadla do trávy pokryté ranní rosou.
Chodil za ni a starostlivě hojil její šrámy. Pomalu a jemně odstraňoval špínu z její tváře a dodával ji naději, že tohle je ten lepší zítřek, na který tak zoufale čekala. Dotýkal se její tváře i těla, aniž by se poranil o její stále ostražité zbraně, které neuměla sklonit. Dodával ji odvahu, sílu i chuť bojovat dál o své přežití. Tentokrát už to totiž mělo smysl. Teď věděla, za co může bojovat a věděla to možná celou tu dobu, co přežívala bez jeho pomoci.
Nebál se jejích zbraní ani bolesti, které mu mohla přinést. Nebála se jeho rukou, které jí mohli tak snadno ublížit. Její naděje a ochrana dostala svoji tvář, přestože ji nemohla chránit před všemi zly rozkvetlé zahrady, nadějí mohl ale být do posledního výdechu.