Povídka vypracovaná díky úkolu na HOCZ a také díky myšlence, kterou mi věnoval Mončusák.
Už od malinka jsem byla často nemocná. Maminka říkala, že každý člověk má v sobě spoustu malých hafoňů, které nás chrání před zlými bacily a krmí se jimi. Jenže já mám těch hafoňů málo a ti se nedokáží s tolika bacily vypořádat hned. Proto jsem tak často nemocná. Doktoři v nemocnici tomu říkali zase trochu jinak. Něco jako snížená obranyschopnost organismu zapříčiněná leukémií. Ano, nemocnice byla už od počátku místem, kde jsem trávila spoustu svého času. Hodně lékouzelníků a sestřiček jsem brzy začala znát jménem a oni znali mne. Byli to kamarádi, i když starší.
Maminka často chodila na louku, kde sbírala bylinky, ze kterých mi vařila různé čaje. Někdy byli dobré a jindy ne. Nikdy jsem však nebyla natolik vybíravá, abych uvařenou směs nevypila, ať už chutnala jakkoli. Navíc, maminka se vždy snažila, aby mi čaj chutnal a tak do něj přidávala různé další přísady, které mi měli chuť zpříjemnit. Ne vždy to vyšlo, ale já jsem věděla, že kdybych čaj nevypila, byla by smutná.
Bylo mi jedenáct, když přišel den, kdy zapadlo slunce. Ten večer si pamatuji velice dobře. Pro změnu jsem byla opět nemocná a veškerý svůj čas jsem musela trávit v posteli, abych se alespoň, na pár týdnů, uzdravila. Ty dny mi dělal společnost můj pejsek Diego. Měla jsem ho velice ráda, vždy byl v posteli se mnou a mně tak bylo o něco lépe, když jsem nemusela celý den trávit sama, ve svém pokojíčku. Ne, že by mi maminka nechávala samotnou bez pozornosti, ba naopak. Snažila se trávit semnou tolik času, kolik mohla. Poté, co umřel tatínek, když mi byli čtyři roky, nechala práci úřednice a zůstávala doma.
Přišla za mnou a nesla můj obrázkový hrneček, z něhož se kouřilo. Další čaj s dalším přísunem toho, co dodává mým hafoňům energii, bojovat dál se zlými bacily, kteří mě opět trýznili. I proto jsem pila i ty čaje, které mi nechutnali, protože hafoňům ano. Samozřejmě, uzdravovali mne, mimo jiné, také snaživý lékouzelníci, kteří byli k bylinkám maminky poněkud skeptičtí, ale ona se nedala a vařila mi čaje dál, zatímco oni mi léčili různými léky a lektvary. Říkali, že ty mi pomohou od těch nemocí. V konečném výsledku jsem ale byla nemocná pořád, i když se o léčbu snažili jak oni, tak moje maminka.
Když už jsem nebyla tak malá a bylo mi osm let, maminka mi vysvětlila, že mám jeden moc zlý bacil, kterého samotní hafoňové nedokáží přeprat. Ten bacil způsobuje všechny mé problémy a hafoňové umí porazit jen jeho kousky. Celého ho umí porazit jen lékouzelníci. Časté stonání totiž nebylo to jediné, čím jsem si procházela. Často mě bolelo bříško, hlava a rok před dnem, kdy zapadlo slunce jsem začala špatně vidět, ale maminka mi pořád říkala, že až moji přátelé v bílých pláštích společně s mými hafoni zničí ten velký ošklivý bacil, všechno bude v pořádku. A já tomu celou tu dobu pevně věřila, jako ona…
„Přinesla jsem Ti nový čajík, zlatíčko.“ nahlásila maminka a položila hrneček na stůl.
„Přečteš mi pohádku na dobrou noc?“ zeptala jsem se, přestože se mi už zavírali oči. Vyhověla mi a protože čaj byl až moc horký, nechala jsem si ho na později. Jenže jsem na něj nakonec dočista zapomněla. Maminka mi totiž četla moji oblíbenou pohádku: Králice Alice a chechtavý pařez a připomněla mi uvařený čaj, až když skoro odcházela. Poslechla jsem ji s tím, že jsem obsah hrníčku vypila těsně před tím, než zhasla lampičku, jenž osvětlovala můj malinký pokojíček a zavřela za sebou dveře. Ocitla jsem se ve tmě svého pokoje s Diegem. Mým malým, přesto dlouhým přítelem, který už spokojeně spal vedle mě, stočený v klubku. Ten čaj měl divnou pachuť. Nechutnal mi, ale vypila jsem ho. Nebyl to první čaj s divnou pachutí a přestože jsem celý den ležela, moje víčka ve tmě rychle klesli únavou a já usnula.
Vzbudila jsem se ale velice brzy, spala jsem možná jen hodinu, než mne probudilo nezvyklé sucho v ústech. Posadila jsem se na posteli a rozhlížela se kolem sebe, nic jsem však neviděla. Byla tma a maminka už dávno šla spát. Nevěděla jsem, kde to jsem a co se děje. V uších mi zněl akorát tlukot mého vlastního srdíčka a klidné odfukování Diega vedle mě. Tma ve mně vzbuzovala neklid. Co když v té tmě něco je, co mi ublíží?! Chtěla jsem křičet, ale nějak mi to nešlo, navíc, probudila bych maminku a to jsem nechtěla. Když odcházela, vypadala unaveně a měla by se pořádně vyspat. Navíc, mám tu přece Diega, ten by mně ochránil, kdyby tu byl nějaký bubák.
Náhle se mnou točil celý pokoj a mně to donutilo si lehnout zpět a koukat do stropu, který se také točil a byl pokryt barvami, kterých jsem si nikdy předtím nevšimla. Zpočátku to nebylo nepříjemné, jenže pak ten kolotoč nechtěl zastavit a zrychloval. Nechtěla jsem být v pokoji, který se semnou otáčel! Znovu jsem se posadila a v tu chvíli jsem pocítila silnou bolest v bříšku a na hrudníku. Silné křeče mne ztěžovali dech. Kolem mě se ozývali podivné zvuky a jakési obrazce, podivně to začalo v pokoji páchnout.
Měla jsem strach, ale jediné, čeho jsem byla schopna, bylo vyrazit ze sebe pár neartikulovaných slabik. Po několika chvílích se mi začaly stahovat svaly a orgány. Bolest se stupňovala a byla čím dál horší. Dusili mne křeče a pláč, který nebyl moji maminkou vyslyšen, protože spala. Jediný, kdo se probudil, byl můj Diego, který začal hlasitě kňučet, ale maminku přivést neuměl. Měla jsem strach, dusila jsem se a byla mi zima. Chtěla jsem, ať už ten zlý sen skončí a já se probudím v bezpečí náruče své maminky, u níž se schoulím a ona mi poví: „To nic, zlatíčko. To byl jen ošklivý sen“.
Skončilo to, jenže místo světla, které doprovází příchod maminky, byla všude tma, ticho a nic víc. Navždy.