Kamarád

Autor: Fori
Žánr: asi trochu depresivní?
Beta-read: žádná
Forma: ich
Počet slov: 1414
Přístupnost: všem
Poznámka: Zase jsem se jednou za pomoci psaní uklidňoval…

Poznala jsem ho ve svých třinácti letech, což už je pěkná řádka let zpátky. Každý večer za mnou chodil a povídal si se mnou. Vyptával se, jaký jsem měla den, co jsem dělala, co nového se stalo ve škole. Byl to milý společník, který přicházel vždy, když mě rodiče poslali v deset večer spát. Obvykle se mi spát tou dobou ještě nechtělo, a tak přicházel on. Sedl si na kraj postele, položil mi ruku na rameno, usmál se a začali jsme si povídat. Seděl u mě, dokud jsem neusnula.

Někdy přišel i během dne, vždycky ale jen na skok. Moji rodiče jako by jeho přítomnost ignorovali. Nevěděla jsem proč a svým způsobem mě to zraňovalo. Byl můj kamarád a oni se chovali, jako by neexistoval. Když jsem jim o něm vyprávěla, vždy se jen usmáli a pohladili mě po hlavě, pak si vzájemně potvrdili, že mám stále spoustu dětské fantazie a nechali mě být.

Pár let mi tenhle stav vydržel. Přicházel večer a povídal si se mnou o všem možném. Tak báječně mi rozuměl! Byl mým nejlepším přítelem. Takovým, kterého si snad ve svém životě přeje mít každý. Opora i perfektní posluchač, který přišel vždy, když jsem ho potřebovala. Netušila jsem, jak může vědět, že ho zrovna teď potřebuju a kde jsem, ale nikdy mi to vlastně nezajímalo. Nepotřebovala jsem o tom nic vědět. Byl o dva roky starší, vysoký klučina s rozčepýřenými delšími vlasy, které mu neposedně padaly do tmavých očí. Líbilo se mi, když je pohazováním hlavy dostával pryč z výhledu.
Na rozdíl od ostatních, nikdy se nesmál mým nesnázím a vždycky byl ochoten přispěchat na pomoc. Nepotřebovala jsem nikoho jiného, stačilo mi, když byl na blízku on a jeho ruka, která dokázala něžně pohladit a zahnat všechny chmury, ať už pramenily z čehokoliv. Vlastně když o tom tak přemýšlím, nepotřebovala jsem ani rodiče, ti se na mě ostatně dívali čím dál divněji a já nechápala, co jim na mně vadí. Dokonce chtěli, abych ho poslala pryč! Nechtěli, abych se s ním vídala a aby za mnou chodil. Vzali mě i do ordinace nějakého doktora a já netušila proč.
Co jim na něm tak vadí? On byl to, co já potřebovala. Byl mým neodlučným přítelem a já netušila, proč bych se ho měla vzdávat jen proto, že jim se nelíbil. Vždyť s ním ani nikdy nemluvili! Vždycky, když se s nimi snažil mluvit, oni ho buď zcela ignorovali, nebo mu odsekli něco nepěkného. Chovali se k němu vyloženě nepřátelsky a já z toho byla nešťastná. Měla jsem je ráda, ale vlastně jsem je nenáviděla za to, že mu ubližují. On však byl chápavý a nikdy si z toho nic nedělal.

Dohodli jsme se na setkávání po večerech. Chtěla jsem, aby se naši konečně uklidnili a přestali mě otravovat s tím, že můj kamarád neexistuje. To bylo tak odporné! Jak by nemohl existovat? Sami s ním mluvili, respektive – štěkali na něj, ale věděli, že je tady, tak proč o něm tvrdili tohle? Přišlo mi ohavné popírat něčí existenci jen proto, že dotyčného nemáte rádi. Netušila jsem, proč jim tolik vadí. Byl to slušný a milý kluk, který nikdy nikomu neublížil, natožpak aby ublížil mně. Naopak, stále se mě snažil něčím chránit, rozmlouval mi různé špatnosti a nebezpečné věci.
Přešla jsem na střední školu a bála se, že o něj přijdu, že se tolik nebudeme vídat. Navíc se do mě naši snažili cpát furt nějaké tabletky. Kašlala jsem jim na to a házela je do záchodu, s ním jsem se začala vídat jen v době, kdy naši spali nebo jsem byla mimo jejich oči a uši. Chodil k nám potají a úspěšně se vyhýbal konfrontaci s nimi. Jednou o prázdninách mi oznámil tu skvělou zprávu, že ho přijali do stejné školy a budeme se tedy dál vídat. Přestoupil odjinud jen proto, aby mohl být se mnou. Říkal, že mě potřebuje k životu a já mu věřila. Potřebovala jsem ho zrovna tak. Nedokázala jsem si představit jakékoliv odloučení od něj. Všechno jsme dělali spolu, nechtěla jsem, aby se na tom cokoliv změnilo.

Jezdili jsme spolu autobusem do školy a vždycky mi doprovodil až ke třídě, kde jsme se rozloučili a on šel do vlastní třídy. Scházeli jsme se na chodbě a někdy i při hodině na záchodech, kam za mnou tajně docházel. Občas mi dokonce takhle radil při testu. Vždycky přišel a řekl mi, co psát a skoro vždycky poradil dobře. Náš vztah se prohluboval, ale nikdy mezi námi nebylo nic víc. Ani mi to nevadilo a stejně tak nevadilo, že mě ostatní moji spolužáci moc nebrali… vlastně vůbec. Mrzelo mě to, všichni se zpočátku zdáli skvělí, ale nebyli jiní, než ti na základce. Zlí a škodolibí, ale já měla jeho a on byl ten, který rozehnal bezpečně jakoukoliv moji začínající depresi.
Vlastně i s jeho pomocí jsem po čtyřech letech odmaturovala. Radil mi přes sluchátko v uchu a moje zkušební komise si ničeho nevšimla, vůbec nic jim nebylo nápadné a podezřelé. Měla jsem neskonalou radost a stejně nadšení byli i naši… ovšem jen do chvíle, než jsem se prořekla, že tam se mnou byl on a radil mi. Hned byl oheň na střeše. Dopátrali se, že všechny jejich tabletky, které mi podávali už několik let, skončili v koši nebo v záchodě. Netušila jsem, proč tak vyvádí, vždyť to byl jen doplněk stravy, ne? Jen proto, že jsem měla málo krevního barviva nebo co. Co se tak hrozného stalo? Vždyť i on říkal, že se nic tak strašného neděje, když je brát nebudu. Dokonce říkal, že jsem zdravá jako řípa a žádné pilulky nepotřebuji! Rodiče byli hysteričtí a já je jen sledovala. Chtěla jsem, aby za mnou už přišel, ale byli jsme dohodnutí, že přijde, až naši budou spát a dohoda je přece dohoda. Naši šli tenkrát spát až dlouho v noci a já měla toho na srdci tolik, že jsem s ním prohovořila celou noc. Plakala jsem mu na rameni a byla nešťastná z táty. Řekl mi ten večer spoustu ošklivých věcí a mamina se mě ani nesnažila bránit! Jen plakala a nechávala ho, aby na mě řval. Ublížili mi tím a já jim nedokázala jen tak snadno odpustit. Teď už jim nestačilo, že byli zlí na něj, teď už byli hnusní i na mě.

Na displeji budíku svítila asi šestá hodina ranní, když v tichosti odešel s tím, že za mnou zase večer přijde. Říkal, že se musím trošku prospat a já usnula prakticky ihned, jak odešel. Nespala jsem ale dlouho, kolem deváté přišla mamka s uslzenýma očima a řekla, ať se obleču, že pojedeme na výlet. Nechtěla jsem, ale ona mě přesvědčila. Omlouvala se za tátu, říkala, že ji to moc mrzí a chce, abychom jeli do nedalekého Polska na výlet. Dáme si tam někde oběd a pojedeme na večer zpátky domů. Všechno bude zase v pořádku a budeme zase šťastná rodinka. Ptala jsem se, jestli může jet i on. Neodpověděla, jen se rozplakala a utekla z mého pokoje.

Věřila jsem jim, oblékla jsem se a seběhla dolů na snídani. Táta byl venku a dával nějaké věci do auta, mamka byla asi nahoře v ložnici. V klidu jsem se nasnídala a vydala se hledat naše. Už stáli oba u auta. Táta mě objal a řekl, že mě má rád. Nebyla jsem mu schopná odpustit, řekl až moc zlého, než abych to dokázala hned zapomenout, ale odpověděla jsem, že ho mám také ráda. Dosedli jsme do auta a vyrazili na cestu, během které jsem usnula. Po probdělé noci se nedalo čekat ani nic jiného. Neprobudila jsem se v autě, ale tady v tomhle pokoji.
Není to tu ošklivé, ale nelíbí se mi tu. Naši řekli, že tady musím být a budou mě tu pravidelně navštěvovat. Ano, jezdí za mnou a každý víkend jsou tady se mnou, občas mamka napeče a přiveze mi něco dobrého. Miluju její kuchyni, tady to není takové, ale nemám na vybranou. Prý mě brzy pustí domů, ale já jim nevěřím. Podvedli mě, všichni do jednoho. Jsem tu zavřená už několik měsíců. Sedím u tohohle okna a hledím na venkovní svět přes mříže. Přesně vidím na příjezdovou cestu do tohohle domu s mnoha lidmi a mnoha pokoji. Vypadá to tu trochu jako na zámku a rozhodně se tu nežije špatně, to ne, ale není to dokonalé. Nechybí mi příliš domov, vlastně se mi po něm ani nestýská. Je tu však jiná věc, díky které jsem smutná a bez života. Nic mi nebaví, nic se mi nechce, jen sedím u tohohle okna a čekám.

Čekám, až za mnou konečně přijde on.