Srdce jsou od toho, aby se lámala, názory od toho, aby se měnily

Autor: Fori
Žánr: vesměs jen myšlenky, ale má to (asi) happy end, záleží, z jakého úhlu se na to díváte ^^
Beta-read: Freddy
Forma: ich
Počet slov: 2397
Přístupnost: nevhodné pro homofoby ^^
Poznámka: Náhlá večerní inspirace, která mě přepadla.
Poznámka no. 2: Název povídky je citát Stephena Kinga.

Svítalo a já stále zíral do ztemnělého prostoru naší ložnice. Spala vedle mě. Tak blízko a zároveň neuvěřitelně daleko. Pohlédl jsem do její krásné tváře a smutně se usmál. Pořád jsem ji miloval. Aby taky ne, byla přece mojí ženou čtrnáct let a matkou našeho syna. Jak bych ji mohl nemilovat? Jenže některé věci už byly dnes jinak. Především tu byl on. Ten, kterého jsem miloval sžíravou toužebnou láskou, kterou jsem nikdy předtím nepoznal a vedle těch opojných líbezných pocitů tu byl sžíravý temný strach. Bál jsem se sebe a bál se i jeho.
Vydechl jsem utrápeně a odvrátil zrak do stropu na zhaslý lustr. Co s tím? Byl jsem ženatý, měl jsem dítě a miloval kolegu z práce, který po mně pokukoval od chvíle, co jsme se poznali na pracovním večírku. Jejich cílem bylo utužovat kolektiv. Nás to utužilo ažaž, byť jsem si to zpočátku vůbec nepřipouštěl. Vlastně, zpočátku mě ani moc nezajímal, to až časem jsem zjistil, kam jsem se dostal. Nebyl to žádný model, co vylezl z katalogu na erotické spodní prádlo, ale to jsem nebyl ani já. Byl to obyčejný kluk z velkoměsta, který nevynikal ani vzhledem a ani chováním. Přesto jsem k němu pocítil něco, o čem jsem si nikdy nemyslel, že mohu cítit zrovna u chlapa. Nebyl jsem přece buzík, osmiletý syn byl přeci živoucím důkazem. Nic jsem proti homosexuálům neměl, to ne, Amerika je svobodná země a každý si může strkat, co chce, kam chce, když to neporušuje zákony našeho státu, ale nebyl jsem jedním z nich. Nebo minimálně jsem žil skoro čtyřicet let v přesvědčení, že nejsem.
Usmál jsem se s pobavením i smutkem zároveň. Člověk by řekl, že za tu dobu by mohl mít dávno jasno v tom, co a koho chce a místo toho řeší otázky jako patnáctiletý puberťák, který neví nic o světě. Bylo to smutné i vtipné zároveň, jenže já netušil, jak z toho ven a to už tak vtipné nebylo. Co budu dělat, hm? Mám odejít od svojí rodiny za někým, kdo je výrazně mladší než já? Za někým, kdo možná ještě neví, co chce? Za někým, kdo mi nemůže ani pořádně znát stejně jako já jeho? Co když odejdu a později zjistím, že to byla jen ta bláznivá zamilovanost?

Dávno jsem věděl, jak to funguje. Ten růžový obláček pusinek, vodění se za ruce a osahávaní na veřejných i neveřejných místech se pomalu rozplyne, a buď zůstane čistá láska s jakousi všedností a samozřejmostí, nebo zůstane jen krásná vzpomínka a nic víc. Láska a zamilovanost jsou dva různé pojmy, dvě různé fáze a dva různé pocity, které nepřichází společně a je jen otázkou času, kdy a jestli vůbec dorazí láska. Jak mohu vědět, že v případném vztahu s ním dorazí a já nezničím a nerozšlapu svoji rodinu zbytečně? Co když je všechno úplně jinak než jak to vidím já? Kladl jsem si čím dál víc a víc otázek, ale žádné odpovědi jsem v sobě nenašel. To byl problém a já to věděl. Nemohu fungovat takhle. Žena mě pomalu znala víc, než jsem znal sám sebe a poznala, že jsem se změnil. Nevěděla, o kom a o čem přemýšlím. Podezírala mě, že jsem si našel jinou ženskou a ji podvádím, protože jsem s ní neměl chuť spát. Hlouposti, proč bych to dělal? Po žádné jiné jsem nekoukal tak, jako po ní, jenže tu stejně někdo, kdo mi lezl do snů, koho jsem toužil políbit a oficiálně mít.Kde je východisko? Odejít od rodiny? A kam bych šel? Byt byl napsaný na ni a dokážu celkem jasně uhádnout, jak by mě po takovém odchodu nenáviděla. Nepřicházelo v úvahu, abych tu zůstal, když se jich zřeknu a rozvedu se. On žil v podnájmu s nějakými přáteli a já si nevydělával tolik, abych si mohl pořídit vlastní byt. A k našim? Jo, ti mě také nepochybně zahrnou láskou, když k nim přijdu s tím, že jsem se zamiloval do chlapa v práci a chci s ním žít. Vsadím se, že by mě považovali za blázna a otec by mě nejspíš rovnou vydědil. To prostě nešlo. Nešlo vyrukovat s tím, že chci být s někým jiným v homosexuálním vztahu. Je mi devětatřicet a asi by to bylo mnohem jednodušší, kdybych na to přišel ve dvaceti. Jednoduše proto, že v té době jsem neměl tolik závazků, i když jsem s ní už tenkrát chodil. Poznali jsme se v kavárně, brigádničila tam a já za ní běhal jak ocásek. No dobře, tak pohádkové to nebylo, první dvě setkání jsme na sebe štěkali jako dva teriéři, to až pak přišla ta chvíle, kdy jsem na ní mohl oči nechat, přesněji v jejím výstřihu a na těch ladných nožkách.
Jenže… jenže jsem k ní nikdy necítil to, co teď k němu. Neokukoval jsem mu nohy v kraťasech a výstřih on nenosil. Ačkoliv musím přiznat, že jsem po něm pokukoval, když už se mi naskytl pohled na jeho odhalenou hruď, nohy mi zas tolik nepřitahovaly jako u dam. Nebyl ostatně žádnou zženštilou kreaturou, vlastně by do něj nikdo neřekl, že je teplej. Já to věděl jen díky tomu, že mi to sám řekl po mojí otázce, zda je ženatý. Odpověděl mi tenkrát: „To dost těžko,“ a když jsem se ho optal, proč, odpověděl: „V tomhle státě mi není dovoleno vzít si toho, koho bych mohl milovat.“ Chvíli jsem si ho démonizoval do různých podob filů od pedofila až po nekrofila, než mi to došlo. Taky jsem na něj chvíli zíral dost překvapeně, než ta informace doputovala tam, kam měla. Na Floridě stejnopohlavní manželství ze zákona nešlo, byť v jiných státech bylo umožněno. Zeptal jsem se ho, zda se nebojí, že ho za to budu odsuzovat třeba a on mi suverénně odvětil, že je mu to vlastně úplně jedno, protože kvůli mé prdeli si žíly nepřeřízne. Fakt mi to takhle řekl a já se musel smát. Byl se svojí orientací zcela smířený, na rozdíl ode mě, který teď leží v posteli vedle své ženy a přemýšlí o tom, co je vlastně zač. Vážně jsem žil ty roky v pokryteckém sebeklamu a ve vlastní lži? To přece není možné, když ji pořád miluji. Tak kurva co?!

Probudila se a pohlédla na mě překvapeně. Chvíli jsem zauvažoval, zda jsem to neřekl náhodou nahlas, ale přece ještě nejsem takový magor.
„Ty nespíš?“ optala se mě tiše tím svým příjemným hlasem a natáhla ke mně ruku, aby mi pohladila po tváři. Slabě jsem uhnul s povzdychem.
„Nemůžu spát,“ přiznal jsem tiše a odvrátil pohled z její náhle smutné tváře. Nechtěl jsem se na ni koukat a vidět její tvář staženou do útrpné grimasy.
„Co se děje?“ optala se a věděla, že je to předem prohraný boj.
„Nic,“ odtušil jsem a dál zíral do stropu. Jen periferně jsem zahlédl, jak zkontrolovala čas na zeleně svítícím displeji budíku a s povzdychem začala vstávat. Neubránil jsem se tomu, abych pohlédl na hodiny také. Bylo skoro šest. Jestli jsem dnes v noci naspal tři hodiny, tak je to moc. Ztěžka jsem vydechl a začal se rovněž hrabat ven z postele. Za hodinu a půl musím být v práci a cestou se nejspíš ještě projdu, než sednu do autobusu a pojedu do kanceláře, kde nejspíš narazím na něj. Pousměju se a pozdravím, on mi to bude opětovat a na obědě se spolu slezem k jednomu stolu, kde začne naše každodenní hra, která spočívá ve vzájemném flirtování a házení vyzývavých pohledů. Vlastně se divím, že si toho ještě nikdo z ostatních nevšiml, anebo možná všiml a jsou natolik tolerantní, že nám to nedávají najevo. Někdy jsme fakt neskutečně okatí jak dvě hrdličky na smetišti.

Oblékl jsem se, uvázal kravatu a upravil sako, manželce jsem s díky odmítl snídani a bez tradičního polibku na rozloučenou jsem zachmuřen v myšlenkách zmizel ven a zamířil na nedalekou autobusovou zastávku. Najednou jsem nikde chodit nechtěl, chtěl jsem být co nejrychleji v práci. Jak kdyby mě nějaký skřítek popíchl vidlemi. Už jsem si ani neodpíral tu pravdu, že je to jen díky němu. Díky němu tolik chvátám do práce jako nějaký workoholik. Autobus jezdil každých sedmnáct minut, vyšlo mi to tak, že jsem tam téměř nečekal. Vklouznul jsem dovnitř a ukázal řidiči kartu, načež jsem se přesunul na jednu volnou dvojsedačku a začal sledovat okolí z okénka.
Čím dál víc jsem se na něj těšil a to mě děsilo. Tohle už nebyla nezávazná hra heterosexuála s homosexuálem, alespoň já to tak necítil. Ani jsem nevěděl, zda moje city opětuje. Třeba si jen hraje a bere to nezávazně. Co pak? Byl to první gay, kterého jsem poznal… nebo spíš, o kterém jsem to věděl zcela určitě. Možná proto jsem z něj měl zpočátku chvíli strach. Fakt jsem žil v té představě, že když je teplej, nepochybně mi přehne přes první stůl, který bude volný. Zpětně vidím, jaký jsem byl zabedněný idiot, jenže tenkrát jsem si to skutečně myslel. Jsou to zkrátka takové zažité mýty o jiné orientaci a spoustu lidí je považuje za pravdu, pak vznikají konflikty. Já s ním problém neměl, on neměl problém se mnou, ale celkem dlouho tam byla jakási jednostranná bariéra, kdy jsem se od něj snažil držet v určitých ohledech dál. Jenže to už je dnes jinak, dnes jsem kontakt s ním vyloženě vyhledával, byť šlo třeba jen o náhodné dotyky při podávání hrnku s kafem. Nenápadné a přesto milé a osobní. Jo, vařili jsme si občas vzájemně kafe, jenže tak to u nás ve firmě chodilo zcela automaticky, nemusel jsem cukrovat s celým patrem, abych od kolegů a kolegyň dostával optání, zda náhodou nechci kafe nebo něco koupit v bufetu. Pracovní kolektiv byl zkrátka perfektní.

Vystoupil jsem na zastávce v centru města a zamířil těch pár metrů ke dveřím, které vedly do firmy. Počkal jsem si na výtah a vyjel do pátého patra, kde jsem měl kancelář já i on. Jakmile se dveře otevřely, zvedl jsem pohled od podlahy a prolétl chodbu pohledem. Nikdo v ní nebyl, ač jsem nepřišel zas tak brzy, spoustu lidí chodilo dřív, než jsem došel dnes. Povzdychl jsem si a v duchu na sebe zanadával. Co jsem čekal, hm? Že tam bude stát s pugetem a bude mi vyhlížet nebo co? Ušklíbl jsem se a zamířil po chodbě ke dveřím vlastní kanceláře. Stejně jsem cestou sklouznul pohledem ke dveřím jeho kanceláře, za kterými jsem nic neslyšel. Nejspíš tu ještě nebyl. Ani jsem nevěděl, zda mě miluje, tak proč vyvádím jak nějaká poblázněná třináctka? Nadával jsem si za to. Přešel jsem do půle dlouhé chodby a vešel k sobě do kanclu. Porozhlédl jsem se po nevelké místnosti a pověsil sako na věšák, načež jsem se přesunul k dřevěnému stolu a posadil se do měkké kožené židle, kde jsem se na chvíli rozvalil a zavřel oči. Únava ale stále nedorazila, alespoň ne taková ta spací. Zul jsem si polobotky jednu o druhou a palcem levé nohy šťouchl do počítače, abych ho zapnul. Čekala mě tu práce, ne přemýšlení nad milostným románkem s chlapem, který je ještě ke všemu můj kolega.
S povzdychem jsem otevřel oči a zazíral tupě do monitoru, už ani nejsem schopný pracovat? Ne, prober se, ty pitomče! Musíš fungovat, ne se tu zasnívat jak měsíček na hnoji, od toho Tě tu nikdo neplatí, jsi placený za to, že podáváš nějaké výsledky. Zavrčel jsem na sebe i nahlas a ponořil se do práce, která mi tam zůstala od včerejška. Nevím, jak dlouho jsem zíral střídavě do papírů a do té obrazovky, ale z mého pracovního rozpoložení mě vytrhlo zaklepání. Pokoukl jsem po dveřích a tajně zadoufal v jeho přítomnost. Protočil jsem nad sebou oči, fakt bych se sebou měl něco udělat, nebo se z toho zblázním a odvezou mě do vypolstrované místnosti bez oken.

„Dále,“ broukl jsem líně ke dveřím a podepřel si hlavu rukou, kterou jsem zapřel o stůl. Přišel. Neudržel jsem úsměv na uzdě.
„Ahoj,“ pobroukl ke mně a zazubil se, načež mě sjel kritickým pohledem tmavých očí. „Vypadáš, jak kdybys měl za chvíli odpadnout a to je teprv devět ráno,“ okomentoval mé vzezření s úculem a zamířil ke mně, aniž by čekal na můj pozdrav, který přišel vzápětí.
„Ahoj,“ ušklíbl jsem se a zavrtěl hlavou, načež jsem se opřel o opěradlo křesla. „No skoro to tak je,“ zašklebil jsem se k němu a sklouzl po něm pohledem. Přesunul se k mému stolu a zadkem se o něj opřel, načež na mě upřel pátravý pohled a založil si ruce na prsou. Uhnul jsem pohledem do počítače.
„Nespal jsi snad?“ pobroukl ke mně, náhle zvážněl.
„Ne,“ odtušil jsem s výdechem a pohled zarytě nechával v obrazovce.
„Proč?“ pozvedl obočí a ruce spustil volně k tělu, působilo to, jak kdyby na mě chtěl šáhnout, ale pak si to rozmyslel.
„Přemýšlel jsem,“ zamručel jsem a konečně jsem k němu upřel pohled, nedokázal jsem se tvářit chladně, i když jsem se o to snažil. Cítil jsem se náhle zranitelný, jako kdyby se mi chtěl vysmát a utéct. Fajn, začínal jsem být navíc paranoidní.
„O čem?“ optal se tiše a pozvedl obočí ještě víc, sledoval mě.
Chvíli jsem mlčel, než jsem odpověděl popravdě: „O nás,“ vydechl jsem a sklonil pohled, oči jsem zavřel, fakt jsem se choval jak školačka a nedokázal jsem na tom cokoliv změnit, což mě vytáčelo ještě víc. Ještě bych mohl rudnout, abych tomu nasadil korunu.
Mlčel a nedával mi žádnou odpověď. Znervózňovalo mi to, teď se mi vysměje a odejde? Proč nic doprdele neříká? No tak, odpověz, ať už třeba jen to, že jsem blbej a odejdi, to je fuk, ale reaguj už konečně, proboha! Neodpověděl. Pocítil jsem jeho blízkost u své tváře a narychlo otevřel oči. Skláněl se ke mně a oplácel mi můj vlastní pohled. Trošku se mi zrychlil dech a skousnul jsem si nejistě ret, náhle jsem nevěděl, zda to tak vážně chci. Nechal jsem do svých očí vplout nejistotu a přivřel je.
Políbil mě, prostě to udělal a já jak pitomec zamrkal, než mi došlo, jak moc je mi to příjemné, s výdechem jsem oči znovu zavřel a polibek mu opětoval. Byl však jen krátký, pak se odtáhl znovu na těch pár centimetrů a zazubil se na mě, opětoval jsem mu úsměv.
„Miluju Tě,“ šeptl jsem tiše a snad trochu zahanbeně. Místo odpovědi jsem obdržel hluboký a přesto láskyplný polibek, který jsem ochotně opětoval, než se on znovu odtáhl a přesunul rty k mému uchu.
„Taky Tě miluju,“ zašeptal a já s úsměvem nechal oči klesnout. Cítil jsem se volně a zároveň neuvěřitelně unaveně. Tohle byl jen začátek, cesta za společným štěstím bude mnohem delší.