Thomas Coffey byl tehdy sotva jednadvacetiletý mladíček, který si žil na předměstí v Brooklynu ve společnosti milující rodiny, jejž mu dávala bezpečný a milující domov. Takový, který mu mohl leckdo závidět. Jenže žádná idylka nemůže trvat věčně. Život si sebou nese světlé i stinné stránky, a zatímco v prvních dvaceti letech si Tom užil hlavně světlo, v dalších letech bylo právě načase, aby poznal, co je to stín.
Jeho rodiče byli zásadoví křesťané a v lásce vychovávali své jediné dítě. Ale jen do chvíle, dokud nepřišli na věci, které se přece nikdy neměli stát. Se svým synem hovořili o mnoho věcech, ale přesto byly věci a záležitosti, do kterých je Thomas nenechal nahlédnout. Zčásti díky vlastnímu studu a zčásti díky obavám z jejich reakce. Jednou z těch záležitostí, která je však zásadní, byla skutečnost, že Thomas nikdy nekoukal po slečnách. Nechápal, co ostatní vidí na jejich dekoltu a odhalených nohách, své zalíbení v tom nenašel, ač se o to mnohokrát pokusil.
Věděl sice, že je něco špatně, a že se děje něco, co odporuje všemu, co doma slyšel. Přesto nedokázal v sobě potlačit fakt, že tajně pokukoval po klucích. Byla to dlouhou dobu obava, která byla podložená jen nepřímými důkazy, on si to zkrátka nechtěl připustit, on přece nemůže být homosexuál! Jenže krátce po svých dvacátých narozeninách poznal o sedm let staršího Arona, do kterého se krátce po tom nesmělém oťukávání zamiloval, a světe div se, jeho láska byla opětována. Vše bylo v pořádku. Rodiče si z častých vycházek ven vyvodili, že si jejich syn našel nejspíše první lásku. Samozřejmě by je nikdy nemohlo samo od sebe napadnout, že se synáček bláznivě zamiloval do osoby stejného pohlaví. Jenže jedno dubnové odpoledne se stalo něco, co se nikdy stát nemělo. Něco, co bylo v Thomasově situaci nevyhnutelné.
„Můžeme jít klidně ke mně, naši jsou dneska v práci až bůhví do kolika,“ pronesl Thomas zcela náhle, zatímco seděl vedle svého milého na lavičce v parku a culil se od ucha k uchu. Těžko říct, jak ho mohlo něco takového napadnout, ale jeho hlava v tu chvíli nemyslela na možné následky. Co by se taky mohlo stát? Rodiče pryč a dřív, než se stihnou vrátit, tak se my přesuneme k němu do bytu. Nic nebezpečného se přece dít nebude.
Aron přikývl, netušil možné nebezpečí a byl tímto nápadem ostatně nadšen, tak by byl přece hloupý, kdyby protestoval, ne? Proto se také ihned zvedl, vytáhl na nohy i svého přítele a volným krokem zamířili do místa Thomasova bydliště. Ostatně to z toho parku neměli vůbec daleko. Pár minut metrem a jsou na místě. Často ho chodil doprovázet, věděl přesně, kde bydlí, ale až s ním do bytu se odvážil jen párkrát. Hlavně ve chvílích, kdy se mohl tvářit jen jako kamarád, který si jde pro věci, jedno jaké. Jednou to byla vypůjčená kniha, podruhé film na DVD. Vždy se našla adekvátní výmluva, kterou jeho rodiče neměli šanci prokouknout, o což se tedy ani nesnažili, netušili nic špatného. Aron na svůj věk příliš nevypadal, a i kdyby ano, rodiče byli zvyklí na starší kamarády svého přátelského syna.
Do bytu se dostali skutečně brzy poté, co vyrazili. Měli byt celý pro sebe, ale ani jeden neměl důvod se nad tím pozastavit a vyjádřit nějaké nadšení. Aron bydlel sám v pronajatém bytě, proto byli na takové situace zvyklí. Tentokrát byl rozdíl jen v tom, že se nacházeli v bytě Tomovo rodičů, ti však nyní byli bezpečně uklizeni každý ve své práci a ani jeden z chlapců se toho nebál využít.
Seděli spolu v obývacím pokoji na pohovce a vypadali jako zamilovaný pár. Slovně spolu flirtovali a kočkovali se jako malí kluci. Vcelku nevinná zábava však brzy způsobila, že se oba ocitli bez svých triček. Kdo by v takové chvíli vnímal okolí, když oba měly (nejen) oči jen pro toho druhého? Někdo možná ano, ale ani jeden z těch dvou během vzájemného polibku nezaslechnul cvaknout zámek ani klapnout dveře. Kdyby ano, pravděpodobně by dokázali věc zahrát do outu, možná nešikovně, zadýchaně a prazvláštně, ale nakonec by vše bylo v pořádku a nad podivně se tvářícími hochy by bylo nejspíše jen mávnuto rukou.
Jenže když rodič najde svého polonahého syna ve vášnivém objetí s jiným polonahým mužem, jen těžko se to dá přejít mávnutím ruky, pakliže dotyčný žil celých dvacet let v přesvědčení, že zná sexuální orientaci svého dítěte. Thomasova matka neohlášena vpadla do obývacího pokoje se zářivým úsměvem na rtech, který se ale brzy velice rychle vytratil. Dobrou náladu vystřídal šok a opravdu nemilé překvapení. Chlapci na pohovce i přes vzájemně projevovanou náklonnost samozřejmě postřehli rozjařený příchod kohosi a rychle se od sebe odsunuli, přesto dali k nahlédnutí to, co nemělo být nikdy odhaleno, přinejmenším ne teď, ne tady, ne takhle. Tohle se nikdy nemělo stát!
Pohledy všech tří se setkaly a ve všech se zračilo překvapení a šok zároveň. Matka naprázdno klapla pusou, hlas ji opustil, za to šok nikoliv. To Aron byl první, který se vzpamatoval a hrábnul na zem pro svůj svršek, který na sebe natáhl a pohlédl vcelku bázlivě do Thomasovy tváře. Věděl příliš dobře, co toto odhalení znamená a co tímto objevem způsobili. Nic příjemného. Jeho rodiče dokázali přes svoji ortodoxní víru přejít ledacos, ale tohle rozhodně nepatřilo k těm věcem, které by přešli a srovnali se s tímto faktem. A uvědomoval si i skutečnost, že Thomas své rodiče miluje a bude pro něj nesmírně těžké smířit se s tím, že jeho rodiče se s ním nesmíří. Pro které dítě by bylo jednoduché přijmout, že se ho rodiče zřekli?
„Dej mi zprávu a přijď potom hned za mnou,“ tiše vydechl do ucha svého milence, načež se zvedl a se skloněnou hlavou se vydal spěšně ke vchodu. Nebylo by moudré, aby zůstával. Jeho přítomnost by ničemu a nikomu nepomohla, tohle si bude muset rodina Coffeyova vyřešit ve vlastním rodinném kruhu bez něj. Bylo pro něj těžké opustit ho. Nechtěl ho nechávat napospas homofobním rodičům, ale žádná jiná možnost nebyla, muselo to tak zkrátka být.
Jak tenhle příběh končí? Ani šťastně, ani smutně. Ještě tentýž večer Tom nedobrovolně opustil svůj milovaný domov a své milované rodiče, kteří se jednoduše s nastalou situací nesmířili do dnešních dnů. Zřekli se vlastního syna, jelikož nedokázali pochopit jeho “pochybnou a deviantní“ orientaci. Vždyť není normální, aby muž miloval muže. To se přece nikdy nemělo stát, jejich syn přece nikdy neměl být “špinavým buzerantem“. Nechali se vlastní nenávistí ovládnout a poslali svého nedospělého syna do nočních ulic velkoměsta, nezajištěného a psychicky zdeptaného. To se přece nikdy nemělo stát, jeho rodiče na vše přišli dost nešťastně a jeho obava se naplnila, nikdy se přes to nepřenesou.
Tu noc došlo na Aronova slova, která mu často upřímně a trpělivě opakoval: „Ať se stane cokoli, pamatuj si, že se o Tebe dokážu postarat a také to udělám“.