Zvěd

Bylo to už několik měsíců, co nebyl zde ve městě, ale dnešní návštěva byla pro Andara zcela nevyhnutelná. Musel za králem. Musel mu říct, že bude znovu stát po jeho boku v bitvě s Východohorci, ať už jsou zvěsti o něm jakékoliv, ať už je jeho osud jakýkoliv. Projížděl dlážděnou ulicí směrem k hradu na svém strakatém ponym a vedle něj šel černý ovčák Peanut. Měšťané tu podivnou skupinku sledovali s nedůvěrou a někde i strachem. Někteří odvraceli pohled a jiní se otáčeli ke zdem a modlili se. Chovali se, jako kdyby byl malomocný zločinec. Přesně kvůli těmto lidem se městu vyhýbal obloukem, pokud to bylo jen trochu možné.

Apple, jak se jeho pony jmenoval, zastavil na nádvoří hradu Menfarte, jež byl po mnoho generací sídlem rodu Beringerů. Andar slezl z koně a poplácal ho po krku. „Počkej tady a nedělej zmatky,“ zamručel k němu a kůň odfrkl, jako kdyby jeho slovům rozuměl.

„Sire Andare, jdete za králem?“ ozvalo se za ním nejistě, jmenovaný se otočil za hlasem a mladík, který hraničáře oslovil, ucouvl a sklonil pohled. Pečlivě se snažil, aby se příchozímu nepodíval do tváře.

„Ano, jdu za králem,“ odpověděl muž a na ucouvnutí nereagoval.

„Uvedu vás,“ prohlásil mladík a zamířil dovnitř kamenného sídla, rád, že mohl v tu chvíli odsunout pohled po směru chůze a nedívat se na hraničáře. Andar chytil kožený postroj svého psa a zamířil za tím člověkem, který měl dostatek odvahy, aby ho oslovil a dovedl za králem. Apple zůstal stát na nádvoří. Nebylo třeba ho přivazovat, nikam bez svého pána neodejde. Místo toho sklonil hlavu a začal oždibovat trsy trávy na nádvoří.

Jeho průvodce ho vedl spletitými chodbami hradu až k samotnému králi. Zanedlouho už Andar v kleče a s rukou na srdci zdravil svého panovníka, přesně tak, jak se sluší a patří na poddaného, který je vázán slibem služby. Král vztáhl ruku na jeho rameno a dovolil klečícímu muži, aby vstal. Byli spolu v nevelké síni, která byla jako stvořená pro jednání mezi čtyřma očima. Peanut si vedle svého pána lehl a tvářil se, že v místnosti vůbec není.

„Můj králi, přijel jsem, abych Ti řekl, že jsem připraven stát po Tvém boku v příští bitvě, ke které se schyluje na východě,“ začal hraničář mluvit, jakmile byl rituál pozdravu a vzdání holdu u konce.

„Andare… vážím si Tvých služeb, ale nechci, abys tam s námi jel. Jsi mi větším přínosem jinde než v bitevním poli,“ vydechl král rozvážně a stáhl zachmuřeně obočí. Bál se, že jeho věrný hraničář bude přesně tohle požadovat a nemýlil se. Jemu to však připadalo jako čiré bláznovství a dobrý pokus, jak se nechat zabít. Věřil v jeho schopnosti, ostatně bylo neuvěřitelné, jak se dokázal vypořádat se svým osudem, ale neměl pocit, že v nadcházející bitvě by mu tento muž mohl přinést něco víc než vlastní ztrátu. Vlastně by mu u bitevního pole udělala větší službu jeho žena se sekáčkem na maso, než tenhle muž.

„Vím, co si myslíš, ale mohu tam být užitečný. Nezbavil jsi mně mého slibu, a tak se cítím povinen tam jet a bránit království,“ nejel stovky kilometrů pro odmítnutí. V žádném případě. Král ho musí vzít s sebou, ať už na něj vojáci a ostatní pohlíží jakkoliv. Přísahal věrnost králi a království. Měl by tedy mít možnost svůj slib plnit, dokud tohoto slibu nebude zbaven, ať už králem nebo smrtí.

„Vždyť je to šílené,“ zamumlal král a ztěžka se posadil na jednu z židlí. Sledoval toho muže před sebou jako blázna, ale zároveň nemohl skrýt hluboký obdiv a respekt k člověku, který prokázal obrovskou loajalitu a vůli přežít bez ohledu na cokoliv a kohokoliv. Kdyby všichni jeho poddaní byli takto věrní a nezlomní, zničila by jeho armáda jakéhokoliv nepřítele.

„Jsem hraničář, my nechodíme v první linii. Jsme oči a uši tvojí armády a já svou práci zastanu stejně jako ostatní,“ začal, jako kdyby král vůbec nevěděl, k čemu hraničáře v bitvách používá. K dalším slovům už se ale nedostal. Tou řečí jako by svého ctihodného krále píchl vidličkou rovnou do nosu.

„Vždyť jsi slepý, Andare! Pokud se chceš zabít, tak prosím, ale udělej to někde jinde, než v bitvě s Východohorci,“ štěkl na něj podrážděně a ze židle čile vyskočil. Hraničáře sjel ostrým pohledem. „U toho průsmyku tě nechci vidět, rozumíš? Jestli se k němu jen přiblížíš, nechám tě zatknout a pošlu s válečnými zajatci do města před soud! A nebudu bránit tvému pověšení ani setnutí, jestli si tolik přeješ umřít. Tohle je mé konečné stanovisko.“ Svá slova myslel smrtelně vážně. Nikdy nebyl z těch, co by na své poddané řvali, vyhrožovali a stínali hlavy. Jenže stejně jako hraničář přísahal ochranu království a krále, tak on jako král přísahal svému lidu, že bude vládnout moudře a nebude poddané vystavovat zbytečnému nebezpečí.

„Je mi to jasné, výsosti,“ zahučel hraničář neradostně a odvrátil hlavu do strany, aby na svého krále přestal upírat prázdný pohled bílých očí. „Omlouvám se,“ dodal s upřímností v hlase, ačkoliv ve vlastní mysli se rozhodně za nic neomlouval. Jestli ho král u průsmyku vidět nechce, tak budiž, neuvidí.

„Jestli je to vše, můžeš odejít. Pokud potřebuješ zůstat ve městě, požádej o místo v hostinci, Errahi Tě doprovodí a zajistí přístřeší pro Tebe i koně.“ S těmito slovy ho král propustil ze svého sídla, nechtěl se dál bavit o tom hloupém nápadu. Vlastně byl z Andara sám tak trochu nervózní, ačkoliv to nedával najevo. Události, které vedly k jeho zvláštní slepotě, byly přece jen docela znepokojující. Proklela ho stařena, kterou zadržel v hraničním pásmu. Nikdo neví, k čemu přesně došlo, protože u toho nikdo jiný nebyl. Stařena zmizela a Andar o tom nikdy víc nemluvil. Jedno ale bylo jisté, výsledkem kletby jeho hraničář zůstal zcela slepý. Kdysi tmavě zelené oči pohltila bílá třpytivá mlha, která se teď líně povalovala přes duhovky a zcela je zahalovala.

„Děkuji za laskavost, ale z města odjedu a přenocuji mimo jeho brány,“ informoval svého krále skromně a věnoval mu hlubokou úklonu, načež rukou neomylně našel postroj svého ovčáka, který se už stihl zvednout z lehu. Formálně se s králem rozloučil a zamířil ven z místnosti a následně i z hradu. Bez asistence pacholka se neomylně vrátil k věrnému poníkovi, který zůstal stát na místě a přežvykoval stébla trávy. Andar se vyhoupl zpět do sedla a zamířil klusem k severní bráně z města, Peanut koně poslušně následoval.

Průsmyk Taplain na východě království, o tři týdny později

Byla hluboká noc, když Andar dorazil do místa, odkud bylo vidět na vojenské ležení jeho krále. Měsíc byl v novu, mraky zakrývaly hvězdy a tady nahoře byla jen tma a zima. Louče dole pod nimi žhnuli jasným žlutým světlem, ale tady nahoře nebylo vidět na krok. Jemu samotnému to ale nijak nevadilo, vlastně spíš naopak.

Čím větší tma široko daleko byla, tím lépe dokázal vidět. Mlha z jeho očí se za temných nocí vytrácela a čím jasnější den byl, tím byla mlha nepropustnější k paprskům Slunce. Stařena jeho oči zaklela k věčné temnotě, která se nikdy skutečnou temnotou nestane. Sám nedokázal porozumět té slovní hříčce, dokud jasně neviděl strop svého srubu za temné noci. Nikomu se ale nesvěřil. Dokonce ani svému králi. Proč taky? Živá mlha v jeho očích všechny lidi úděsně děsila, a to včetně samotného jeho krále, přestože ten to alespoň dobře skrýval. Cítil jejich strach a odvracející se pohledy, přestože je nemohl vidět. Jenže čím slepější jeho oči byly, tím víc se dokázal soustředit na jiné vjemy. To, co ztrácel ve zraku, mu vynahrazovaly zvuky, pachy, otřesy půdy a další věci, které byly jiným lidem skryté.

Pomalu se spustil ze hřbetu koně a kožené boty dopadly do měkkého jehličí. Peanut si sedl vedle koně a pozorně svého pána sledoval. Jeho služby teď nebyly potřeba. Andar přešel k rozlomenému kmeni vzrostlého smrku a obratně se po něm začal šplhat vzhůru. Během krátké chviličky se dostal zhruba tři až čtyři metry nad zem a po větvích se pohyboval vpřed. Větve a černá zatažená noc ho maskovaly proti všemu. Brzy se tak dostal ke skrytému tábořišti nepřítele, o kterém do té doby jen tušil.

Na větvích se dokázal dostat prakticky až nad jejich hlavy, aniž by si ho někdo z nich dole všiml. Byli v úplné tmě a zimě, aby se neprozradili nepříteli kouřem a světlem z tábořiště. Bylo tu asi tři sta mužů a podobný počet se dal očekávat z druhé strany. Vojsko krále Beringera se ocitlo uprostřed dvou mlýnských kamenů, aniž by to v tuhle chvíli vůbec tušili. Pokud na druhé straně soutěsky nebyl stejně početný prapor, pak mu tihle muži vpadnou rovnou do týlu stejnou cestou, kudy sem dorazil on. Výsledek bude v obou případech stejný. Theron Beringer prakticky nemá jedinou šanci. A to vůbec nebylo dobré.

Muži pod stromy zůstávali v tichém družném hovoru a zahřívali se medovinou, když měli zakázáno rozdělávat ohně. Hraničář nad nimi začal tábor oblézat ve snaze najít velitele, což se mu po chvíli podařilo. Ocitl se přímo nad jeho hlavou, teď by stačilo skočit s nožem v ruce, ale k čemu by to bylo? Vůbec k ničemu, tím by nic nezískal, přestože na rozdíl od mužů dole byl schopen vidět naprosto perfektně.

Zaplašil myšlenku na vraždu velícího důstojníka a v tichosti začal lézt zpět k poníkovi a ovčákovi, kteří na něj čekali o kus dál. Bylo třeba krále varovat, aby svá vojska přeskupil. Je bezpodmínečně nutné, aby změnil svůj plán, který postavil na starých informacích. V téhle chvíli byl Andar na place jediným hraničářem. Jeho kolegové měli vyzvěděno, jenže on nevěřil včerejším zprávám. To z něj dělalo pomocnou ruku království bez ohledu na to, co si o něm měšťani šuškali. Byl očima a ušima krále, ať už to znělo jakkoliv ironicky. Navíc tady hluboko v lese by normální jedinec nic neviděl a napáchal by spoustu hluku různým zakopáváním o větve a kořeny stromů. Okamžitě by se tady vyzvědači prozradili. Ostatně tahle jednotka se sem také musela dostat z druhé strany ještě předtím, než padla tma. Oči krtka byli v tomto terénu k nezaplacení.

Dlouho nevěděl, proč měl takové neštěstí zrovna on. Kdo to kdy slyšel? Slepý hraničář! Haha! Však hraničář musí mít všechny smysly na 120 procentech. Oči jsou pro tuhle profesi vším. Svým kolegům byl napůl pro smích a napůl pro pláč. Jenže kde byli ti hrdinové teď? Zalezlí v norách, kde neviděli nic. Slepé myši, jejich oči ve tmě nedokázali vidět víc než co on ve dne. Kousek od ponyho slezl po kmeni jednoho ze stromů a spěšně se ke svým zvířecím druhům připojil. Peanut mu očenichal kalhoty, zatímco on vyndával ze sedlových brašen pergamen a psací potřeby. Sedlo pak využil jako podložku a napsal krátký a stručný vzkaz, ve kterém adresáta informoval o vyšpehovaných jednotkách tady nahoře. Když dopsal, smotal pergamen do ruličky a převázal provázkem, Psaní následně strčil do kapsičky na obojku Peanuta.

„Tak utíkej, najdi krále,“ zavelel Andar tiše ke svému věrnému příteli a pes se rozběhl dolů k vojenskému tábořišti. Přesně věděl, co má dělat a zřejmě věděl i to, jak je jeho poselství životně důležité. Andar ho chvíli sledoval, pak uklidil psací pero a vyhoupl se zpět do sedla. „A my jedeme, příteli, ať tady nejsme na očích, král nás vidět nechce,“ zamručel koníkovi a chytil otěže. Jeho úloha byla splněna, teď záleželo na králi a houževnatosti jeho mužů ve zbroji. Zamířil ke svému úkrytu, který ležel jen několik kilometrů od průsmyku. Tady se rozhodl počkat na krále a jeho muže, kteří se budou vracet zpět z bitvy. V jeskynním úkrytu odstrojil Appla a ulehl k neklidnému spánku. Nad ránem se k nim připojil Peanut, skrytá kapsa v jeho obojku byla prázdná.

Svůj úkol splnil. Král poznal slepeckého ovčáka bez potíží a stejně tak snadno našel ukrytý vzkaz. V nejzazším koutku duše sám nevěřil, že ho Andar poslechne a bude se držet stranou. Byl stará dubová palice, která si nenechala vymluvit to, co si vzala do hlavy. Jenže svou práci právě kvůli tomu zvládal ze všech nejlépe. A tohle to jen dokazovalo. Podle obsahu vzkazu právě hraničář zachránil život jemu i mnoha jeho mužům.

Nečekal na ráno, ještě v noci vyburcoval z neklidného spánku své válečníky a změnil strategii, aby dokázal ubránit své pozice, dokud nedorazí posily, které je vyprostí z kleští. V tuhle chvíli nemohl dělat víc, ale měli slušnou šanci, a to bylo rozhodně víc, než co měli doposud, aniž by si to uvědomovali. Bylo mu jedno, jak dokázal slepý hraničář zjistit přítomnost té jednotky nahoře, důležitý byl výsledek jeho tvrdohlavosti.

Král Theron Beringer z hradu Menfarte v bitvě o průsmyk Taplain ztratil v první etapě bitvy několik desítek mužů poté, co ho vojenské jednotky Východohorců obklíčili v soutěsce. Výsledek zvrátil ve prospěch krále Therona jeho vazal Xeras, který byl schopen včas reagovat na jeho posla a přispěchal se svým vojskem na pomoc. Ovčák Peanut byl vyznamenán za odvahu a pomoc, kterou poskytl svému králi v boji proti nepřátelům země. Hraničář Andar nebyl setnut, vyhnán ani pověšen za neuposlechnutí příkazu krále.