02. Yellowstone National Park

Začátek bude víc průvodcovský, pak zhruba od půlky to bude znovu hlavně o naší cestě, než o těch obecně známých faktech. Druhý den na cestě po Spojených státech na náš čekal Yellowstonský národní park a ten si rozhodně zaslouží dlouhý článek a dost fotek. Tady ho máte.

 

Yellowstonský národní park je nejstarším národním parkem na světě a leží na supervulkánu, kterému se říká Yellowstonská kaldera. Panuje názor, že pokud by vybouchl, nastala by nová doba ledová, rozhodně to není žádné sopečné miminko. Park je známý hlavně pro svoji divočinu a zcela unikátní ekosystém. Typické jsou gejzíry, fumaroly (vývěry horkých plynů), vodopády, kaňony, bahenní sopky, hory a bizoni. Právě zde se nachází největší divoce žijící populace tohoto přežvýkavce. Jinak je park domovem i pro medvědy grizzly, vlky, jeleny wapiti a spoustu dalších zvířat.

V minulém díle jsem psal, že návštěvníci parku dostávají při vjezdu noviny, ve kterých najdou veškeré potřebné informace. Tyto noviny jsou k dostání i v českém jazyce a obsahují mnoho věcí na několika stranách, a to nejen informace o parku. Hned na první stránce na člověka vybafnou pravidla chování. Nutno podotknout, že je dobré se těmito pravidly alespoň zběžně řídit, pokud má návštěvník v plánu z parku vylézt ve stavu, v jakém do něj vlezl. Úmrtí nejsou zas tak ojedinělá podle toho, co si můžete přečíst. Nejčastější příčina smrti návštěvníků není taková, kterou by si někdo mohl přát. Mnohé možná překvapí, nejedná se o napadení zvířetem. Větší nebezpečí se schovává v chození po neoznačených cestách a mimo chodníky. Jak jsem psal výše, oblast leží v podstatě na sopce, díky čemuž je bohatá na fumaroly a termální jezírka, jejichž teplota rozhodně není na koupání. Kolem těchto oblastí často také není pevná půda, většinou jde jen o jakousi krustu, pod kterou se nachází vařící voda přesahující nevím kolik stupňů, ale rozhodně dost na to, aby se tam člověk nebo zvíře uvařilo. Jakmile se někdo propadne, prakticky není možné mu pomoci.

Pro pohyb u fumarol platí ještě jedno pravidlo, nebo spíš je to doporučení a varování než přímo pravidlo. Jelikož jde o vývěry plynů, které mohou být, a v některých případech i jsou, toxické, tak by každý, komu se v dané oblasti udělá špatně, měl dané místo okamžitě opustit.

 

Dalším riskantním faktorem jsou samozřejmě zvířata. V informačních centrech jsou k vidění videa, kdy se bizon rozběhl proti turistovi a vytvořil mu letecký den. Mnozí si neuvědomují, že ačkoliv je to veliké zvíře, které může vážit až 1 500 kilo (samice jsou váhově do 750 kg), dokáže běžet třikrát rychleji než člověk. A vážně nechcete, aby na vás něco takového zaútočilo. Nejspíše proto je dalším pravidlem udržování odstupu od zvířat. U jelenů a bizonů se bezpečná vzdálenost udává na necelých 10 metrů, u vlků a medvědů je to 100 metrů. V zásadě ale platí to, že pokud zvíře jakkoliv změní své chování, pak byste měli odstoupit dál bez ohledu na to, jestli jste od bizona pět metrů nebo patnáct.

Pak jsou tam taková pravidla jako nezakládání ohňů mimo tábořiště, kempování jen ve vyhraněných prostorech, psi jen na vodítku u parkoviště a nekrmení zvířat. Stejně tak je tam informace o zbraních a komerčním natáčení, které je v parku možné jen na speciální povolení.

 

V novinách také zjistíte, které cesty jsou v daném období uzavřené (mnohé silnice se v zimě zkrátka nedají udržet sjízdné, takže některé části parku jsou nepřístupné), stejně tak se uzavírají jednotlivé brány do parku. Celoročně je otevřená jen severní brána z Montany. Východní bývá do konce května uzavřená a západní vstup se otevírá zhruba v polovině května.
Dále tu najdete, jak se máte chovat, pokud uvidíte medvěda, který o vás projeví zájem. Většinou stačí dělat kravál a jít ve skupině, medvědi pak raději utečou a vůbec k lidem nepůjdou. Případy napadení jsou spíše výjimečné, nicméně se s nimi počítá. Prodávají se spreje proti medvědům, případně je doporučeno padnout k zemi a hrát mrtvého, pokud už dojde k přímému napadení, což je ale označeno jako extrémně ojedinělý případ.

 

Co se mě týče, medvěda jsem neviděl, stejně tak vlka. Od bizona jsem stál asi pět metrů. On stál kousek od krajnice na kopečku a já na žluté dělicí čáře na silnici. Bylo to riziko, ale popravdě to toho bizona stejně nijak nebralo a za ten zážitek to stálo. Nejspíš byl na turisty zvyklý a nějak ho fotící lidi už netankují. Ono se ostatně tvrdí, že k bizonům se dá přijít velmi blízko, aniž by si z člověka něco dělali. Nebojí se jich a teoreticky je možné si ho i pohladit, což se rozhodně nedoporučuje, ale jde to. Zato pokud by se k bizonovi člověk přiblížil po čtyřech jako vlk, tak téměř okamžitě uteče (nebo zaútočí). Nezkoušel jsem to, pouze to ukazoval nějaký dokument v televizi.

Kdysi byli bizoni loveni a masově vybíjeni i lovci, kteří chodili po dvou nohách. Tato zvířata byla nepostradatelná pro indiány, kteří žili na Velkých planinách. Ti je lovili a dokázali téměř vše zužitkovat. Život kočovných kmenů původních obyvatel na nich byl naprosto závislý, a proto se bizon stal terčem bílých lovců. Ti ho zpočátku lovili pro jazyky, maso a kůži, ale později je začali zcela vybíjet jen proto, aby indiánům sebrali tolik potřebné zvíře. Vláda se rozhodla zlikvidovat tento druh a došlo to tak daleko, že v roce 1889 bylo na území USA pouhých 542 bizonů, původní počty se přitom odhadovaly na 30 – 70 milionů.

Záchrana přišla na poslední chvíli a začaly vznikat rezervace, které měly tuto ikonu Velkých planin zachránit před úplným vyhubením. To se nakonec ochráncům podařilo a v současnosti se počet bizonů odhaduje na něco kolem 300 000. Bohužel stáda z Yellowstonu často překračují hranice parku a dělají problémy farmářům, kteří je střílí, proto se je strážci snaží držet v oblasti parku, aby k těmto zbytečným střetům nedocházelo.

V parku je také dost úžasných scenérií, kdy z termálních pramenů stoupá kouř a vytváří krásné dokreslení okolní přírody. V září byl park úchvatně barevný, přestože tam bylo o to méně zvířat k vidění. Na jaře jsou tu k vidění zvířata s mláďaty v hojném počtu. V září už to takové není, ale Yellowstone má své kouzlo v každém ročním období. My vyrazili od západní brány k východní.

Ráno nás v motelu čekala snídaně, při které jsem neodolal americkým omeletám, v nichž byl nějaký sýr neidentifikovatelného druhu, ale rozhodně to byla ňamka. Už za svítání jsme mířili do parku, abychom v něm byli včas. Nejvíc zvířat je totiž k vidění za svítání a za soumraku. Projížděli jsme park do jisté míry bezcílně různými cestami. Na jedné z cest se nám naskytla krásná scenérie mlhy a v ní se pásl bizon, nedaleko od něj seděl havran (poslední fotka v minulém článku). Z řeky stoupala pára a nedalo se říct, že by bylo nějaké teplo. Spíš právě naopak, byla příšerná zima a navzdory našemu dokonalému harmonogramu (celá cesta byla pečlivě doma naplánovaná a rozvržená den po dni) jsme nakonec nejdříve zamířili k Old Faithfull.

Snad nejznámější gejzír na světě byl prvním, který byl v Yellowstonu pojmenován. „Starý Fajful“ není sice největší, ale rozhodně je nejnavštěvovanější, jelikož je na něj zkrátka spolehnutí. V průměru prská každých 90 minut a vydrží mu to zhruba pět minut. Dost na to, aby měli lidi sérii xy fotek, ze kterých si nebudou umět vybrat tu nejlepší. Po nafocení jeho prskání jsme se vydali zahřát do suvenýrů, kde jsme strávili možná hodinu a mezitím rozmrzali. V tu chvíli jsme netušili, že to není ta největší zima, která nás čeká na naší „letní“ dovolené.

Odtud jsme se pak vydali dál a zastavovali u různých fumarol a krásných jezírek, nad jejichž hloubkou a barvou jsme se sice rozplývali, ale neměli jsme odvahu do nich nořit končetiny. Taky jsme se striktně drželi na dřevěných chodnících, ale bizoni si s tím zjevně takovou starost nedělali. Ne, že bychom jich viděli tolik, ale zajisté si umíte představit, že když už někde kráčí a žere bizon, zůstane tam taky něco po nich… a tím teď nemyslím stromy, z nichž je sedřená kůra od toho, jak se o ně tahle zvířata drbou.

Potkali jsme i pár bizonů osobně, samozřejmě. Vlastně v parku platí, že když se začne tvořit na silnici fronta, dá se předpokládat, že vpředu je nějaké zvíře. Buď přímo na silnici, nebo alespoň u ní. Mimochodem jedno z pravidel chování zmiňuje i to, aby lidé nezastavovali na silnici, když uvidí zvíře, ale dojeli na nejbližší parkoviště, které jsou téměř po každých deseti metrech kdekoliv, kde je něco k vidění (to znamená téměř všude). Všichni ale bezpochyby víme, jak funguje zákon schválnosti, takže bizoni a další zvířata se téměř vždy pohybují v oblasti, kde to parkoviště prostě není. Proto lidi zpomalují a dokážou díky jednomu zvířeti vytvořit kolonu. Ovšem právě pro tyhle případy tam jsou rangers, kteří vás odeženou, pokud už tedy stihli dorazit na místo. Pořád ale lidi dokážou vytvořit zastávku pro ostatní. Stačí, aby někde zastavilo jedno auto, a všechny projíždějící auta alespoň přibrzdí, aby zjistili, co vidí ten druhý. Mnohdy popravdě nevidí vůbec nic, ale co kdyby náhodou, že.

Pár zvířat jsme díky tomuhle chování viděli, jindy jsme zastavili kvůli ničemu (jen proto, že se někdo šel vyčůrat až za krajnici). Jedno takové shledání jsme měli poblíž termálních jezírek hned dopoledne. Zrovna, když mě operátor uvítal na ostrově Man (vážně netuším, proč jsem chytil síť z ostrova Man ve vnitrozemí USA, ale budiž) a seznámil mě s cenami volání a dalších služeb, objevili jsme bizona, který se pásl velmi blízko silnice a stihl vytvořit z krajnice provizorní parkoviště. Pozornost mu moc nevoněla, a tak začal brzy po našem příjezdu odcházet. I proto jsem vylezl z auta a začal fotit. Poodešel, zastavil se a otočil hlavu na lidi, kteří si ho fotili a stáli rozhodně ne deset metrů od něj. Nebyl jsem sice v první řadě, ale přesto jsem postřehl jeho bělmo. Užuž jsem si začínal přeměřovat vzdálenost k jakémukoliv nejbližšímu autu, když se prostě otočil a líně odkráčel. Asi jsme mu za nějaký útok prostě nestáli.
Další blízký střet jsme měli poté odpoledne, když jsme opět blízko silnice objevili díky frontě asi tři pasoucí se bizony. Zastavit na dlouho nešlo, protože jako obvykle – bizoni se pásli mimo místo, kde je odstavná plocha. I tak jsme ale udělali z okénka sérii fotek. Bizoni si sice z nás moc nedělali, ale pro tu chvíli jsme jim byli asi vůbec nejblíže, i když schovaní v bezpečí auta. Blíž se dostali akorát bizoni, kteří šli přímo po silnici.

Nejsem schopný vypisovat všechny jména jezírek a fumarol, které jsme viděli, nicméně našim dalším velkým cílem bylo Grand Prismatic Spring. To je jeden z naprosto typických záběrů z Yellowstonu. Jedná se o největší horký pramen ve Spojených státech a třetí největší na světě. Aby ho člověk vyfotil celý, musel by nad ním letět, ani z okolních kopců se do hledáčku nenacpe celý. Voda v tomto horkém jezírku má typicky modrou barvu, kterou způsobují bakterie. Jejich přítomnost není zase tak nezvyklá. Přestože je voda v termálních jezírkách vařící, není zcela bez života. Drží se v ní bakterie a u jednoho jezírka jsme dokonce viděli ceduli, že v něm žijí jakýsi pavouci. No… nemůžete po člověku s arachnofobií chtít, aby zkoumal takové místo, takže jsem se ochotně zdekoval pryč.

Další naší zastávkou byl kaňon u řeky Yellowstone. Lidi v něm chodí po žebříkách k vodopádům, ovšem my to viděli jen shora. Nejsme stavění na to, abychom se slaňovali někde po lese jako kamzíci a vlastně na to ani nebyl čas. Je to výlet na několik hodin, které my neměli. V parku je takových míst víc, kam si návštěvník musí dojít pěšky, proto i čtrnáct dní pro tenhle park může být málo. My měli jen dva dny, nebo spíš jsme si to mysleli, realita byla trošku jiná, ale o tom příště.

Zkrátka jsme se pak vydali k Norrisovi, tedy přesněji řečeno k Norris Geyser Basin, což je další poněkud smrduté místo, které ovšem stojí za návštěvu, pokud návštěvník přetrpí, že se musí šplhat nejdřív z kopce a pak do kopce za přítomnosti ne úplně voňavého kouře. Nicméně je to nejteplejší gejzír v parku, a tak jsme ho museli vidět. Jeho teplota se pohybuje okolo 205 °C, a právě v této oblasti je umístěn Steamboat Geyser, což je nejvyšší známý aktivní gejzír na světě. Nutné je to slovo aktivní, protože v historickém měřítku existují i vyšší. Bohužel, ačkoliv je Steamboat považován za stále aktivní, jeho činnost je velice nepravidelná a nepředvídatelná, proto je známější spíše Faithfull, který je činný pravidelně.

Další a už poslední zastávkou byl Yellowstone Lake. Musím říct, že už od samého začátku, kdy tohle jezero uvidíte, bude vám připadat zvláštní. Když jsme ho objížděli, druhý břeh jsme neviděli a chvílemi se zdálo, že jezero je do kopce. Na hladině byly vlny, skoro jako moře. Rozhodně je to místo, o kterém se leccos navykládá, protože má své kouzlo a tajemství. Jezero vzniklo díky tání ledovců, což z něj dělá největší ledovcové jezero Severní Ameriky a nachází se přímo ve středu Yellowstonské kaldery. Díky tomu je u jezera k vidění hodně fumarol. Tam, kde jsou fumaroly nejvíc početné, jsme sice dojeli, ale byla taková zima, že jsem si u parkoviště vyfotil jelena a na focení fumarol u jezera se vykašlal.

Náš čas v parku se uchýlil ke konci a my se od tohoto bodu vydali k východní bráně, za kterou jsme měli sjednaný nocleh. Projížděli jsme vypálenými oblastmi parku a mířili do hor. Tyto části holých ohořelých stromů vypadali popravdě mírně děsivě a mrtvě, ale místní ekosystém s těmito požáry počítá a je na nich závislý. Díky nim totiž mohou vznikat nové pastviny tam, kde dříve byly lesy a naopak, celé prostředí parku se mění a samovolně vyvíjí. Požáry rozhodně mají v lokalitě svůj význam, i když občas musí návštěvníci kvůli nim narychlo měnit své plány. Na každý pád, tuto vyhořelou oblast jsme rádi opustili a vjeli do hor, kde nám došlo, proč je v zimních měsících východní brána parku uzavřená. Vrcholky třítisícových hor se tyčili nad silnicí, mnohdy se jelo v serpentinách a dostat v nich smyk by nebylo nic se šťastným koncem. Od pohledu bylo jasné, že jakmile tady padne sníh, tak je silnice zhola neudržitelná.

 

Ještě u brány jsme se střetli se dvěma bizony, jeden si kráčel po silnici, druhý ležel na trávě a odpočíval. Navzdory našim předpokladům jsme museli ujet dalších téměř 100 kilometrů, než jsme se dostali k našemu motelu. Původní předpoklad byl, že ubytování máme hned u brány, ale tam široko daleko ještě stále nebyla žádná civilizace. Cestou jsme sice minuli pár kempů a Buffalo Bill State Park, ale jinak téměř nic. Dočkali jsme se však později. Čekal nás menší motel v duchu Divokého západu se saloonem (fotky v příštím díle, nechci kazit překvapení), kde jsme si mohli dát domácí burgery a pak na pokoji, který se nám nějakým zázrakem povedlo vytopit, usnout. Tohle byl asi nejdivočejší nocleh na naší cestě, ovšem čistý, stylový a fajn.

Další den nás mělo čekat samotné město Cody a opět park. Na nocleh jsme se poté měli přesouvat do Montany.