Jak jsem psal v minulém článku, ubytování jsme měli stylové a v duchu Divokého západu, to se mu rozhodně nedalo vytknout. Ovšem ráno nás všechny čekalo veliké překvapení, a když píšu všechny, tak tím myslím nejen sebe a svoje rodiče, ale také personál motelu. Zatímco jsem se snažil vyřešit a uklidnit rozbouřený žaludek, který rozhodně nesdílel můj názor na předchozí večeři, jsem se měl podle rodičů jít podívat z okna. Čekal jsem medvěda sedícího na verandě nebo na kapotě auta, které stálo hned před dveřmi. Medvěd tam nebyl, zato všude bílo. Vrstva sněhu se nedržela jen na střeše office budovy a našeho auta, ale také na zemi a v okolních kopcích. Se sněhem jsme jaksi zapomněli počítat začátkem září, což se ukázalo jako chyba.
Došli jsme si na snídani, která se v mém případě nesla pouze v duchu černého hořkého čaje, zatímco jsem jen slintal nad úžasnými skořicovými lívanečky, které měl motel v nabídce. Obsluha a majitelka motelu v jednom nám prozradila, že sníh byl pro ni stejným překvapením jako pro nás. Takhle brzy tam prý nenapadl už osmnáct let. Jak jinak, proč nechytit nějaké šílené počasí, to se nám přece stává normálně, takže už nás to snad nemohlo ani vykolejit.
Nicméně sníh a teplota blízko nuly, nás zastihli naprosto nepřipravené. Nikdo z nás s takovou zimou nepočítal, takže například já mrzl jen v tričku a ne zrovna hřejivé džínové bundě (pro rýpavé, měl jsem i kalhoty, samozřejmě). Trochu to zachraňovala deka z letadla, ale ne zas o tolik. Byl proto nejvyšší čas navštívit znovu nějaký Walmart a nakoupit teplé oblečení. Dojeli jsme proto do Cody, kde nás uvítal, jak jinak než sníh a také vlajky, které vlály na půl žerdi. Americké vlajky ve městech i na venkově jsou naprosto běžné a nejsou jen u podniků a obchodních center, ale také na obyčejných obytných domech. Američané jsou velice hrdí, takže turista se s tímto jevem setká hojně. Na rozdíl od České republiky, kde vyvěšenou vlajku potkáte snad jen u velkých podniků, nebo když je zrovna státní svátek. V USA je mají pověšené celoročně a nikoho to nepřekvapuje. Nicméně jsem nechápal, proč jsou po celém městě stažené. Až při příjezdu k Walmartu mi to došlo. No ovšem, je přece 11. září! Vždyť před 13 lety padla dvojčata v New Yorku. Záhada rozluštěna a možná o to víc jsem byl „hrdý“ na svoji džínovou bundu, na které už mám nějakou dobu, mimo jiné, našitou nášivku NEVER FORGET 9/11/2001, na které jsou budovy dvojčat a za nimi americká vlajka.
Vydali jsme se do obchodního centra, přestože mě do břicha chytaly křeče. Místo mikiny či bundy jsem odešel s tabletem. Zní to logicky, že? Takhle to dopadá, když si člověk vysní svoji mikinu a pak odmítá ustoupit ze svých požadavků, takže jsem dál statečně mrzl.
Před námi měl být druhý den strávený v Yellowstonském národním parku, kde jsme měli navštívit Mammoth Hot Springs, což jsou největší travertinové terasy v parku a vypadají opravdu úchvatně. Rovněž jsme měli v plánu několik vodopádů, kterých je v parku víc než 110. Park jsme pak měli opustit severní branou v Montaně, která je označována jako Roosveltova brána, a následně si projet město Livingston. Městečko ležící na řece Yellowstone River a vybudované v 19. století jako důsledek plánování železniční tratě. Mělo jít o poslední údržbu parních vlaků před Bozemanskou soutěskou, nejvyšším bodem dráhy. Mimo jiné byl Livingston (původním názvem Clark City) původní bránou do parku. Nakonec měla naše cesta skončit v Billings, největším městě Montany. Právě tam jsme měli být ubytovaní v noci z 11. září na 12. září.
Dal jsem tedy do navigace Billings a výsledek jejího propočtu nás uzemnil – 800 km a nejrychlejší trasa nevedla přes park, ale okolo. Zkusil jsem tedy zadat Mammoth Hot Springs, ovšem ani tento výsledek nebyl příznivý. Pět set kilometrů a dojezd v půl páté odpoledne, což by reálně stejně bylo ještě mnohem déle, protože bychom se cestou nepochybně různě zastavovali a dojezd na ubytování by byl v noci. Museli jsme to vzdát. Nebylo možné tuto trasu stihnout, když jsme vyjeli tak pozdě a ani jsme vlastně netušili, jak sjízdná bude cesta přes východní bránu v těch kopcích. Rozhodně se moc nedalo počítat, že bude uklizená.
Proto jsme trasu znovu přeplánovali a rozhodli jsme se jet rovnou na Billings, částečně jsme park chtěli navštívit potom odpoledne. Projeli jsme si městečko Cody, které by bylo rozhodně úžasné, kdyby v něm nebyla taková zima. Našli jsme dokonce i starou část města s dřevěnými boudami a haldou bizoních kostí, která byla vysoká skoro jako dům vedle ní. Byla to jen ulice, v jejímž středu byli staré dostavníky a vozy, ale nesmělo se tam, takže jsme si to jen nafotili přes hrazení a vyrazili do Montany.
Ubytování bylo otřesné, tudíž jsme chtěli po vynošení věci okamžitě prchnout do Yellowstonu a vrátit se až na přespání, nicméně navigace nám opět zhatila náš záměr. Pořád byl park od nás až přespříliš daleko na dojezd, byli jsme tak nuceni jen projet město a jeho okolí, kde jsme nalezli spoustu farem a rančů, u kterých se pásli koně a krávy. Dojeli jsme až za ceduli, která označovala „otevřené ranče“. Tedy plocha, kde nemusí být pozemky oplocené, takže se může stát, že se vám do cesty postaví nějaká kráva a bude jí naprosto ukradené, že chcete projet. Na rozdíl od českých krav, ty americké se lidí nebojí (a upřímně, nejen krávy). Schválně si zkuste někdy zastavit u krajnice, kde jsou za plotem krávy. Pravděpodobně od vás okamžitě utečou. Tyhle ne, tyhle nás jen sledovaly a neměly sebemenší chuť před námi prchat, proto se taky tak dobře fotily.
Občas jsme jim vlastně nestály ani za nějaký delší pohled, některé nás zcela ignorovaly. Naštěstí nám ale žádná z nich cestu nezatarasila, a tak jsme se vrátili zpět na naše rádoby báječné ubytování. V motelu jsme se vyspali a velmi rádi ho následující den opustili. Čekal nás přejezd do Nebrasky opět přes Wyoming. Naše cesta se měla konečně začít schylovat na jih, což zavánělo oteplením.
A teď mně dovolte, abych napsal něco o Wyomingu, přestože se do tohoto státu ještě vrátíme krátce hned v dalším článku a pak ještě v jednom, ale už to budou jen krátké (snad) odstavce, proto jsem se rozhodl podat hlášení teď, dokud máte v čerstvé paměti, jaký je to zrádný region.
Wyoming je stát, do kterého jsem chtěl zavítat hlavně proto, že ho „znám“ z filmu (popravdě, ten film se točil v Kanadě, ale příběhově je zasazený do hor ve Wyomingu). Ze stejného důvodu jsem si z něj chtěl přivézt černou mikinu s jejich typickým motivem kovboje a žlutým nápisem Wyoming (ano, mikinu jsem později sehnal právě při cestě do Nebrasky přes Wyoming, akorát je šedivá). Musím říct, že to není stát, ve kterém bych chtěl žít, ale rozhodně má své kouzlo a stojí za to ho navštívit. Na mě by tam ale byla asi zkrátka až příliš velká zima.
Velká část tohoto státu patří pod Yellowstonský národní park a v podobném rázu krajiny se nese i celý stát. Vysoké hory, kopce, rozlehlé pastviny a divočina. Nejsou tam nijak velké aglomerace, města jsou spíše menší, včetně hlavního města Cheyenne (na vyprávění o něm a fotky si budete muset ještě chvilku počkat). Hodně jsou vidět koně a krávy, které místní chovají v rozlehlých prostorech v okolí takových těch typických farem a rančů, co jsou občas vidět ve filmech. Stát má na svých značkách kovboje na koni a není to pozůstatek nějakých starých dob. Rodeem a westernem oni žijí a v mnohých městech jsou vidět arény zasvěcené této zábavě. Ostatně i v motelu na večeři vedle nás seděla početná skupinka a snad všichni ti chlápci měli klasického stetsona, bolo tie, kožené vesty, košile a džíny, přestože na koních tam nepřijeli. Doba kovbojů je tam stále aktuální a ano, opravdu je to hezké, že někde na staré časy nezapomínají, ba naopak. Oni jsou na to hrdí a tradice se snaží zachovávat, díky čemuž udržují nenapodobitelnou atmosféru. Starý časy vítězí.
